Článek
Zajímavostí je, že první zmínky o dvoudílných ženských oděvech určených pro atletické účely pocházejí již z antického Řecka, zhruba z roku 1400 př. n. l. Podobné oděvy, které připomínají dnešní plavky, lze vidět i na freskách objevených v Pompejích.
V 18. století se s rozvojem veřejných plováren a lázní koupání stalo významnou společenskou událostí. Tehdejší společenské normy však neumožňovaly, zvláště ženám, odhalit svá těla, což vedlo k tomu, že do vody vstupovali všichni téměř plně oblečeni. Koupací šaty z té doby byly navrženy tak, aby poskytovaly větší pohodlí než běžné denní oděvy, jež bývaly často svazující. Tyto šaty měly volnější střih a často obsahovaly malá olověná závaží zašitá v lemech, aby se zabránilo jejich vznášení na hladině a nechtěnému odhalení.
V tomto století se motivy pro koupání změnily ze zdravotních na rekreační. Začaly se objevovat košilové šaty, které lépe odpovídaly siluetě ženské postavy. Koupací oděvy té doby se skládaly z koupacích šatů, kalhotek a punčoch, a byly často vyrobeny z materiálů jako je vlna nebo bavlna. Tyto materiály se však po namočení stávaly těžkými, což výrazně omezovalo pohyblivost ve vodě.
Ke konci století, a současně také viktoriánské éry, se staly oblíbeným oděvem pro koupání jednodílné plavky s dlouhými nohavicemi. Ženy často navíc přidávaly sukni, aby odvrátily pozornost od své postavy. Tyto plavky byly obvykle tmavé barvy, což efektivně maskovalo, zda jsou mokré.
Vývoj plavek se značně zrychlil již na přelomu 19. a 20. století. V devadesátých letech 19. století došlo ke zkrácení plaveckých kalhot, aby nebyly vidět pod sukněmi, a plavky začaly být vyrobeny z lehčích pletených materiálů namísto flanelu, který se stále při namočení stával příliš těžkým. Vývoj plavek se značně zrychlil již na přelomu 19. a 20. století. V devadesátých letech 19. století došlo ke zkrácení plaveckých kalhot, aby nebyly vidět pod sukněmi, a plavky začaly být vyrobeny z lehčích pletených materiálů namísto flanelu, který se stále při namočení stával příliš těžkým.
Od roku 1896 se disciplína plavání začala objevovat také na letních olympijských hrách. Tím začalo bylo stále více společensky akceptováno zapojení žen do vodních sportů a vývoj nových materiálů a střihů začal ještě více zrychlovat. Přibližně v roce 1910 se začaly vyrábět takzvané vlněné plavky pro veslařské kluby, jejichž obliba vzrostla natolik, že byly brzy uvedeny na trh pro širší publikum a přiměla výrobce k označení tohoto modelu již pouze jako „plavky“ v roce 1921.
Po první světové válce byly v Americe i Evropě oblíbené pletené plavky. Američanky dávaly přednost plavkám s praktickým a sportovním vzhledem, zatímco Evropanky upřednostňovaly elegantnější modely, které těsně obepínaly tělo. Ačkoliv byly tyto plavky velmi populární, trpěly několika nedostatky – materiál se za mokra deformoval a plavky se prověšovaly. V divokých 20. letech 20. století v USA dokonce existovaly „plavkové policie“, které na plážích měřily délku odhalených stehen, přičemž povolená míra byla pouhých 15 cm nad koleny.
V roce 1946 došlo k významnému mezníku v historii plavek s uvedením plavek odvážných střihů, které představili dva různí návrháři. Jacques Heim navrhl dvoudílné plavky s horním dílem podobným podprsence a spodním dílem, který zakrýval pupík a spodní část. Inženýr Louis Réard přišel s ještě odvážnějším designem, skládajícím se pouze z nevyztužených trojúhelníků spojených provázky a šňůrkovými kalhotkami stylu tanga. Tyto plavky pojmenoval podle atolu Bikini, části Marshallových ostrovů v Tichém oceánu, kde pouhé čtyři dny před přehlídkou proběhl americký jaderný pokus. Označení mělo symbolizovat „atomový výbuch“ ve světě dámské plážové módy.V roce 1946 došlo k významnému mezníku v historii plavek s uvedením plavek odvážných střihů, které představili dva různí návrháři. Jacques Heim navrhl dvoudílné plavky s horním dílem podobným podprsence a spodním dílem, který zakrýval pupík a spodní část. Inženýr Louis Réard přišel s ještě odvážnějším designem, skládajícím se pouze z nevyztužených trojúhelníků spojených provázky a šňůrkovými kalhotkami stylu tanga. Tyto plavky pojmenoval podle atolu Bikini, části Marshallových ostrovů v Tichém oceánu, kde pouhé čtyři dny před přehlídkou proběhl americký jaderný pokus. Označení mělo symbolizovat „atomový výbuch“ ve světě dámské plážové módy.V roce 1946 došlo k významnému mezníku v historii plavek s uvedením plavek odvážných střihů, které představili dva různí návrháři. Jacques Heim navrhl dvoudílné plavky s horním dílem podobným podprsence a spodním dílem, který zakrýval pupík a spodní část. Inženýr Louis Réard přišel s ještě odvážnějším designem, skládajícím se pouze z nevyztužených trojúhelníků spojených provázky a šňůrkovými kalhotkami stylu tanga. Tyto plavky pojmenoval podle atolu Bikini, části Marshallových ostrovů v Tichém oceánu, kde pouhé čtyři dny před přehlídkou proběhl americký jaderný pokus. Označení mělo symbolizovat „atomový výbuch“ ve světě dámské plážové módy.V roce 1946 došlo k významnému mezníku v historii plavek s uvedením plavek odvážných střihů, které představili dva různí návrháři. Jacques Heim navrhl dvoudílné plavky s horním dílem podobným podprsence a spodním dílem, který zakrýval pupík a spodní část. Inženýr Louis Réard přišel s ještě odvážnějším designem, skládajícím se pouze z nevyztužených trojúhelníků spojených provázky a šňůrkovými kalhotkami stylu tanga. Tyto plavky pojmenoval podle atolu Bikini, části Marshallových ostrovů v Tichém oceánu, kde pouhé čtyři dny před přehlídkou proběhl americký jaderný pokus. Označení mělo symbolizovat „atomový výbuch“ ve světě dámské plážové módy.
Zpočátku přijetí tohoto modelu společností provázel ostych a Réardovi se nedařilo najít modelku, která by nové bikini chtěla předvádět. Nakonec zvolil striptýzovou tanečnici, která plavky předvedla a tím prolomila „společenské ledy“. Trochu paradoxně se právě tento odvážný design bikin stal dodnes populárním, zvláště po tom, co ho v roce 1957 předvedla v úspěšném filmu „A bůh stvořil ženu“ francouzská herečka Brigitte Bardot v polovině 50. let a dále v roce 1962 herečka Ursula Andress v bondovce „Doktor No“. Díky filmům se bikiny postupně staly nejen módním, ale i kultovním oděvem.Zpočátku přijetí tohoto modelu společností provázel ostych a Réardovi se nedařilo najít modelku, která by nové bikini chtěla předvádět. Nakonec zvolil striptýzovou tanečnici, která plavky předvedla a tím prolomila „společenské ledy“. Trochu paradoxně se právě tento odvážný design bikin stal dodnes populárním, zvláště po tom, co ho v roce 1957 předvedla v úspěšném filmu „A bůh stvořil ženu“ francouzská herečka Brigitte Bardot v polovině 50. let a dále v roce 1962 herečka Ursula Andress v bondovce „Doktor No“. Díky filmům se bikiny postupně staly nejen módním, ale i kultovním oděvem.
S příchodem nových materiálů, jako byl nylon v roce 1956 a elastan v 70. letech, se plavky staly odolnějšími a lépe se přizpůsobovaly tvaru těla, čímž snižovaly odpor ve vodě a zlepšovaly výkonnost ve vodních sportech. Tyto nové materiály rovněž umožnily výrobu plavek v jasnějších barvách a s novými potisky, což korespondovalo s rostoucím zájmem o módu a osobní styl.
Plavky prošly dlouhou cestou od praktických a funkčních kousků oděvu k tomu, aby se staly symboly osobní identity a módního vkusu. Co původně sloužilo primárně ke krytí, se postupně proměnilo v oděvy vyjadřující svobodu, módu a sportovní výkony. Dnešní plavková móda reflektuje širokou škálu estetických a funkčních požadavků a odráží rostoucí zájem o individuální styl a inovace v designu. Výrobci reagují na moderní trendy využitím pokročilých textilních technologií, jako jsou polyamid, polyester, nebo polyuretan (například Lycra, Spandex, Elastan), které jsou kombinovány pro dosažení optimální pružnosti, odolnosti a ochrany proti UV záření.
Vývoj plavek především za posledních 200 let je jasným důkazem, jakými kulturními a společenskými změnami naše společnost prochází a jaký vliv na tyto změny může mít něco tak samozřejmého, jako jsou třeba právě plavky.
Zdroje: wikipedia.org,wikipedia.org
