Článek
Lidský mozek je úžasný stroj, který možná nikdy zcela nepochopíme a neprobádáme. Alzheimerova choroba útočí právě tam. Tato choroba se jen těžko identifikuje, především v počínajících fázích vypadá celkem nevinně. Avšak je to velmi zákeřná nemoc, která škodí jak nemocnému, tak také celé jeho rodině. Něco již o této chorobě víme, a tak se dovedeme minimálně empaticky vcítit do osob trpících Alzheimerovou chorobou a jejich rodin. Empatie je zásadní pro správnou péči a komunikaci s danou osobou. Situace, ve které se nemocný nachází, není snadná a správný přístup je klíčový.
Asi většina z nás ví, že tato choroba se projevuje zapomínáním. Lidé někam dojdou, nevědí, kde se tam vzali, netrefí zpátky. Netuší, jestli už byli na obědě, jestli si vzali léky, kam uklidili ovladač od televize. Dále také můžeme pozorovat silné změny osobnosti, které se projevují především agresivitou, slovní i fyzickou. Tohle si můžeme přečíst skoro v každém článku. Proč jsou ale lidé trpící Alzheimerovou chorobou agresivní?
Představte si že jste právě dorazili vlakem na hlavní nádraží v Tokiu. Budeme vycházet z toho, že neumíte japonsky ani anglicky, umíte pouze svůj rodný jazyk. Nemáte s sebou mobil, ani žádnou jinou chytrou vymoženost. Vystoupíte z vlaku na obrovském nádraží plném cizích lidí. Nikoho tam neznáte, jste tam úplně sami. Potřebujete se dostat do divadla a nevíte kudy. Co budete dělat?
Všechny cedule a ukazatele jsou v japonštině. Někoho se zeptáte? Pokud se vám podaří někoho v davu oslovit a zastavit, nejspíš vám nebude rozumět. Ukážete to rukama? Opravdu nevím, jak by jste pantomimou předvedli divadlo tak, aby to náhodný kolemjdoucí spěchající na vlak pochopil. Půjdete ven a pokusíte se divadlo najít? Pravděpodobně se ztratíte. Zajdete na informace? Pokud se vám je zázrakem podaří najít, nejspíš tam bude sedět milá a usměvavá Japonka, která vám s milým úsměvem na tváři všechno odkýve. Představte si, v jaké se nacházíte bezmoci, beznaději, jak jste zoufalí. Nikdo vám nerozumí, nikdo se ani nesnaží vám pomoci. Zavolat domů nemůžete. A ta paní se na vás pořád jen blbě směje. Buď propadnete zoufalství a rozpláčete se, nebo propadnete vzteku a začněte na milou paní z informací křičet. Ona nejspíš zachová klid a stále se bude usmívat a kývat. To vás dost možná rozpálí do běla a na paní z informací, i přes všechny její milé úsměvy, fyzicky zaútočíte.....
Dále už není třeba situaci popisovat. Dovedli jste se do příběhu vžít? Možná jste odhalili, že osamělá osoba je senior a nádraží většinou představuje domov pro seniory nebo domov se zvláštním režimem. Tam se senior najednou vyskytne a je sám, nemá mobil nebo s ním neumí. Neví, co se kolem něj děje. Chce domů. Nebo manželovi/ce naproti k vlaku, přestože manžel/ka už je pět let po smrti, ale to si osoba s demencí neuvědomuje. Personál může být zrovna zahlcený nebo není dostatečně obeznámen s problémem, či neví, jak s člověkem s demencí komunikovat. Bohužel, ne v každém specializovaném zařízení, je osvěta dostatečná. Dokonce seniorovi tvrdí, že její/jeho manžel/ka už nežije a že ven nemůže. Představte si, že jste v takové situaci, úplně sám/a a najednou se dozvíte, že váš manžel/ka je po smrti a vy nevíte jak, proč… Osoba má strach. Všichni jí nejspíš lžou. Sestřička se hezky usmívá a říká: „Pojďte, půjdeme na pokoj, dáte si svačinu.“ Senior klade spoustu otázek, ale sestřička jen kýve, usmívá se, myslí to dobře a vede babičku zpět na pokoj proti její vůli a pak BÁC…
Cítíte to tam? Už se dokážete do jejich situace alespoň trochu vžít? Je to těžké, neskutečně těžké. Chce to čas a trpělivost a pochopení. A jak jednat s lidmi, kteří trpí nějakou formou demence zase příště.
Pokud vás toto téma zajímá. Můžete si přečíst také můj další článek, pojednávající o včasném odhalení Alzheimerovy choroby.
Nebo pokud chcete odlehčit a zasmát se, sledujte mě a přečtěte si sérii vtipných příběhů ze života s názvem "Život s dvojčaty “.
