Život s dvojčaty: Můj sváteční blackout

Kolem Vánoc se toho událo příliš na to, aby se to vešlo do jednoho článku. Proto pro přehled uvádím odkaz na předchozí dva články mé vánoční trilogie.

„Proč mě sakra budíš?“ mihlo mi hlavou, když mě k vědomí přivedl manželův hlas. Až záhy mi došlo, že ležím na zemi s nohami nahoře. Ne, skutečně nešlo o sváteční ranní podlahový sex. Bohužel! Jak jsem se sem dostala? Chvíli hledám v zákoutích své šedé kůry mozkové, co se stalo. Manžel rozpoznal můj tázavý výraz a velmi citlivě mi sděluje: „Flákla si s sebou o zem, můžeš mi říct, co jsi dělala? “. Už se mi rozsvěcuje. Očima hledám dítě, které jsem chtěla zachránit než jsem potřebovala záchranu sama. Dítě si opodál spokojeně hraje. Nabízí se otázka: „Jak dlouho jsem byla mimo?“ ptám se muže. „Pár minut. “ odvětí manžel. Tak to nepřijdu o večeři, jupí. Bez vážnějších příznaků se za pomoci mého pečujícího manžela zvedám ze země. Pravděpodobně mi jaksi nesedla kombinace virózy, bylinných čajů, vína a Paralenu. Toho vína bylo méně nežli těch bylinných čajů. Příště to prohodím.

Obléknout všechny tři děti do svátečního, vysvětlit manželovi, že tepláky nejsou sváteční a sobě namalovat na ksicht obličej, mě málem stálo mládí. Nejvíce vzdoru k mému překvapení vynaložila má dcera. Jako matka jsem se těšila, jak si užiji zdobení své princezny a budu ji oblékat do krásných šatů. Moje dcera na to má ovšem jiný názor a jakmile se ji pokusím přes hlavu přetáhnout něco svátečního, spustí hlasitý zpěv koled.

Šla jsem nazdobit sváteční tabuli, což v mém podání znamená, že jsem na stůl dala ubrousky a příbory. Než jsem prostřela poslední místo, první už měly děti rozebrané. Zhluboka dýchám a snažím se najít význam mého zbytečného snažení. Marně! Nejstarší Filip naštvaně přechází po místnosti a nadává, že Ježíšek má zpoždění. Nicka dávám do jídelní židličky, ale Mia při pokusu posadit jí ke stolu spouští zpěv koled číslo tři.

Postavím se a říkám pár slov na přípitek, avšak neslyším se, Mia mě zdárně přehlušila. Beru si ji na klín a pouštíme se do štědrovečerní večeře. Nabírám bramborový salát a dávám ho Mie. Rychlým mávnutím ručky, jako mávnutím kouzelnou hůlkou, se bramborový salát nenachází v puse, nýbrž všude okolo i na mých svátečních šatech a v mých kadeřích, které jsem si v duchu Vánoc dokonce i umyla a učesala. Prý se od štědrovečerní večeře nemá odcházet. Všem se omlouvám, ale nechci trávit zbytek večeře s bramborovým salátem ve vlasech.

Miu odkládám do postýlky a jdu si vyčesávat z vlasů bramborový salát. Zpěv koled stále pokračuje a přibývá na intenzitě. Po chvilce už začínají mít Miiny koledy větší mezery ve slokách, jelikož to dítě se začíná zajíkat. Rychle utřu salát z šatů a utíkám tu nebohou zpěvačku pochovat. Vracíme se ke stolu. Mia konečně dopěla poslední píseň. Filip znechucený čímkoliv, co má na talíři, hází na vše kolem nevraživé pohledy, protože Ježíšek má zpoždění. Ostatní chlapi se spokojeně nacpávají. Nick má bramborový salát až za sváteční košilí, kterou jsem mu k této příležitosti koupila a dokonce i nažehlila. Znovu se sama sebe ptám, proč tohle dělám? Odpověď nenacházím!

Lodičky se pouštějí po čem? Děti se rádi cákají v čem? Myslíte, že je ještě nutné to nějak více rozvádět? Je pravda, že chvíli jsem přemýšlela, který z těch dvou živlů je vlastně horší. Jestli ty zapálené svíčky/lodičky, nebo to po čem plují? Proč já si to dělám? Ještě že jsem nepřevlékala děti hned po večeři. Vlastně je třeba hledat na tom ty pozitiva. Kdybych do vody k lodičkám přilila trochu sprchového gelu, měli bychom vyřešené koupání. Měla jsem ještě nachystané rozkrojení jablka, na které jsme úspěšně zapomněli a všimli jsme si ho až pozdě večer, když už bylo po všem. Jablko jsme rozkrojili a Filipovi přišlo k chuti, jelikož štědrovečerní večeří pohrdal.

Manžel s dětmi odchází do pokojíčku vyhlížet Ježíška, zatímco já, Ježíšek, lítala po schodech do přízemí, kde jsme měli dárky zašité, a zase zpět do patra pod stromeček. Co mě nezabije, to mě posílí, ne? Bohužel trocha kardia mi s léčbou virózy nepomohla. Bylo mi hůř.

Divoké stádo s dusotem cválá ke stromečku. Nadšení je veliké. Všude balicí papír. Nick pokousal Miu kvůli kočárku pro panenky. Miina ruka hraje všemi barvami. Ani nepláče, vyhrála souboj a je spokojená, že jí kočárek zůstal v držení.

Rychle bylo po všem. Večer se těším, že si konečně sednu a podívám se na Pelíšky, když už děti spí. Jenže jsem byla tak vyřízená, že jsem šla spát s dětmi do pelíšku dřív, než vůbec Pelíšky začaly. Díky bohu, mám to za sebou, a všichni přežili. Matky vydrží fakt hodně! Druhý den bylo vše v klidu a pohodě, žádné scény, nic neobvyklého. Budu doufat, že příští Vánoce už budou lepší. Nebo taky ne. To se dozvíme naštěstí až za rok.