Dárky pro učitele k vysvědčení. Poděkování, nebo nucená povinnost?

Blíží se konec školního roku a s tím i otřepaná otázka, která po letech – bohužel – stále rozděluje společnost, a to rovnou na dvě zcela odlišná spektra.

Podle jedné skupiny lidí si učitelé žádné dárky nezaslouží, protože je to práce jako každá jiná. Tento úhel pohledu mají často ti, kteří vykonávají jiný typ práce a nikdo jim nikdy žádnou odměnu nepřinesl.

Na druhé straně jsou ti, kteří ani neváhají a dárek pro paní učitelku přibalí automaticky.

A co na to sami učitelé? Řada z nich je ráda, že si na ně děti, či spíše jejich rodiče, vzpomenou, a neřeší materiální hodnotu ani složení čokolády. Radost jim udělají i natrhané květiny ze zahrady.

Přesto je otázka „Co letos donést paní učitelce za vysvědčení?“ stále jako píchnutí do vosího hnízda.

Už když jsem já chodil do školy, byl dárek pro paní učitelku nepsanou samozřejmostí.

Tehdy sice ještě nebyla móda bomboniér, které dnes koupíte na každém rohu, ale obyčejná řezaná květina ještě nikdy nikoho neurazila. Paní učitelka květiny sesbírala, dala si je do vázy a podle mě si odnesla příjemnou vzpomínku na úspěšně zakončený školní rok.

Už tehdy jsem to bral jako poděkování. Paní učitelka občas přimhouřila oči, občas pomohla, a to byl ten nejmenší způsob, jak jsem jí to mohl vrátit.

Teď, když mám ve škole vlastní dítě a vidím, jak se mu paní učitelka věnuje a jaký pokrok udělalo v první třídě, bych neváhal ani minutu. Beru to jako slušnost a poděkování v jednom – zvláště v době, kdy ze všech stran slýcháme, jak se některé děti k učitelům chovají.

I přes dva měsíce prázdnin (přičemž nikdo nevidí přípravu před novým školním rokem ani každodenní přípravu na vyučování, které zabere třeba celé odpoledne, protože učitel rozhodně nekončí po čtvrté vyučovací hodině) je to velmi náročné povolání.

A když vidíte, že děti vědomosti nasávají a výuka jim jde od ruky, je zřejmé, že vzdělávací přístup je nastaven správně.

Na internetu jsem narazil na video, které mě přimělo se nad dárky pro učitele znovu zamyslet. Šlo o skeč, který měl působit humorně, ale paradoxně vzedmul vlnu vášní.

Video si dělalo legraci z nevděku učitelů nad pětadvacátou bomboniérou, čokoládou s oříšky (nevhodnou kvůli alergii) nebo cukrovinkami po záruční době.

Mělo to být vtipné, ale moc nebylo.

I mě samotného překvapila lavina negativních reakcí a dost vyostřená debata o smyslu tohoto obdarovávání. V některých případech šlo o zcela zbytečnou závist, jinde chyběla empatie.

Zajímavé však byly i reakce samotných učitelů, kteří do diskuse vnesli svůj vlastní (a velmi důležitý) pohled na věc.

Učitelky se shodly na tom, že jsou vděčné za jakýkoli projev přízně – klidně za pomalovaný kámen nebo utrženou květinu.

Na konci školního roku nikdy nejde o materiální hodnotu, ale o vzájemný respekt a ujištění, že svou práci dělají dobře.

Jak se říká: „Darovanému koni na zuby nehleď.“ V případě dietárních omezení navíc učitelé běžně přinesou sladkosti domů rodině nebo se podělí s kolegy v kabinetu.

Málokdo přitom přemýšlí nad tím, co tento dárek znamená pro samotné děti. I když ho dostanou od rodičů, obdarovat učitele, ke kterému chovají přirozenou autoritu a respekt, je pro ně samotné hodně důležitý moment. Ať už jde o drobnost, nebo bomboniéru.

Jak jsem naznačil výše, právě sladkosti jsou dnes novodobým trendem. Zatímco dříve se nosily řezané květiny, v mnoha případech se z toho stala (zbytečně okázalá) soutěž rodičů o to, kdo přinese dražší nebo originálnější dárek.

Naštěstí na tom nejsme tak špatně jako v zahraničí, kde se někteří rodiče skládají na finanční sbírky, z nichž kupují poukazy na ubytování nebo učitelům rovnou věnují hotovost. U nás je to zatím naštěstí stále v rozumných mezích.

I zdánlivě nevinné a zcela běžné dárky však mohou učitelům způsobit starosti. Řezané květiny sice zahřejí na duši, ale učitelé mívají nedostatek váz. A protože na začátku prázdnin často odjíždějí na dovolenou, květiny doma rychle uvadnou.

Stejně tak nejsou příliš vhodné neosobní upomínkové předměty – v minulosti například hrníčky nebo svíčky, které sice potěší, ale ve větším množství se z nich stávají jen nevděčné lapače prachu.

Rodiče proto stále častěji volí praktičtější drobnosti, například:

Dost nepříjemně mě překvapil proud názorů, které dárky zásadně odmítají.

Tato skupina tvrdí, že učitelé si tuto práci zvolili dobrovolně, dostávají za ni plat, a proto není důvod jim na konci školního roku cokoliv nosit. Jako srovnání uvádějí jiné profese, např. pokladní, řemeslníky nebo řidiče autobusů, kterým nikdo za práci dary nedává, byť by si to někdy také zasloužili.

V každém případě platí, že nejde o soutěž. Opravdu nezáleží na hodnotě dárku, ale na tom, že si děti a rodiče vzpomněli (já osobně to vidím se stylu poděkování: "Děkuji, že jste to s nimi celý rok vydržela“). Potvrzuje to v diskusích řada kantorů.

Pro většinu pedagogů je ostatně daleko důležitější samotné poděkování od dětí – podání ruky nebo ručně psané dopisy s vlastní kresbou.

Právě z nich čerpají sílu a motivaci do dalších let. A pokud to doplní symbolická květina, nic jiného se tomu nevyrovná.

Zvláště v dnešní materiální době nás totiž často nejvíce potěší jediné prosté slovo: „Děkuji.“

Zdroje:

https://www.denik.cz/spolecnost/vysvedceni-skola-ucitelka-darek-kvetina.html

https://zena-in.cz/clanek/kvuli-darku-pro-pani-ucitelky-si-budu-muset-pujcit-nechci-dceru-vystavit-posmeskum-rika-dana

https://kolinsky.denik.cz/zpravy_region/pedagogy-potesi-kazda-kvetina-darovana-od-srdce-20170630.html

https://www.facebook.com/reel/1023547890172143

https://www.heroine.cz/skola/rodiny-resi-darky-pro-ucitele-nejcasteji-je-dostavaji-i-rozdavaji-na-prvnim-stupni-vyjimkou-nejsou-ale-ani-stredni-skoly

Vlastní zkušenosti a zážitky