Článek
V temnotě pod hladinou Severního Atlantiku se roku 1961 tiše plazí kolos o délce téměř 120 metrů. Sovětská jaderná ponorka K-19, přezdívaná „Hirošima“, se poprvé vydává na ostrou plavbu. Na palubě je přes 130 mužů — mladých námořníků, techniků, důstojníků. Většina z nich je hrdá, plná ideálů a víry v technologickou převahu SSSR. Nikdo z nich ale netuší, že v útrobách tohoto ocelového giganta už tiká časovaná bomba.
Píše se 4. července. Venku je klidné, ledové moře, obzor čistý. Uvnitř však panuje dusno. Doslova. Teplota v některých sekcích ponorky stoupá ke čtyřiceti stupňům, vzduch je těžký, mastný od oleje a potu. Z reproduktorů zní monotónní hlášení o průběhu cvičení. A pak náhle — ostré pípání. Rudé světlo na kontrolní desce. Technici zbystří. Pár vteřin napjatého ticha. A pak: „Tlak v primárním chladicím okruhu reaktoru č. 1 klesá!“
Do velící místnosti vtrhne hlavní inženýr. Je bledý jako stěna. Kapitán Zatějev chápe okamžitě: praskl potrubní uzávěr v systému chlazení reaktoru. Uvnitř reaktoru roste teplota a tlak. A není způsob, jak ji zastavit. Žádné záložní chlazení, žádný automatický ventil. Nic. Ponorka je slepá, hluchá, odříznutá od světa. Rádiový systém je mimo provoz. Nikdo na pevnině neví, co se právě děje.
Každá minuta zvyšuje riziko. Jaderné palivo se přehřívá, vodní pára v potrubí se mění v neviditelnou, smrtící past. Pokud dojde k roztavení aktivní zóny, nastane termonukleární výbuch — v srdci Atlantiku, jen pár stovek kilometrů od amerického pobřeží. Takový incident by svět považoval za útok. NATO by odpovědělo. A pak už by nebylo cesty zpět.
Zatějev si volá důstojníky. Rozkaz je jasný: vytvořit nouzový chladicí okruh. Improvizovaně. Za pochodu. V sekci s reaktorem, kde koncentrace radiace překročila stonásobně smrtelnou dávku. Sedm mužů se hlásí dobrovolně. Nikdo se neptá proč. Prostě jdou. Na smrt. Vědí to. A přesto jdou.
Všude kov, horko a nepopsatelný zápach. Pára stéká po stěnách, palubní plech se rozpaluje pod nohama. Nemají žádné ochranné prostředky — žádné olověné obleky, žádné dýchací masky. Jen lidské tělo, šrouby, matky a hektolitry radioaktivní páry. Při práci jim začínají krvácet dásně, pak oči. Ztrácí rovnováhu, zvrací, někteří omdlévají. Ale nevzdávají to. Za tři hodiny práce se jim podaří chladicí systém dočasně obnovit.
Jeden po druhém se hroutí. Těm, kteří se dostanou zpět, se kůže začne loupat v cárech. Z očí se jim řine krev, žaludek odmítá potravu. Jsou sice naživu, ale uvnitř už umírají. Kapitán je s těžkým srdcem izoluje od ostatní posádky. Někteří ještě stihnou napsat poslední dopisy domů, které však nikdy nebudou odeslány.
Za několik dní ponorku kontaktuje americká loď. Nabízí pomoc. Zatějev odmítá. Strach z toho, že Američané zjistí technická data o K-19, je silnější než potřeba pomoci. Raději nechá remorkér připlout z Murmansku. Trvá to další tři dny. Celou dobu reaktor hučí, jeho žár doslova vibruje skrze trup. Posádka spí na podlaze, jedí konzervy, v rouškách. Vědí, že smrt číhá v každém nadechnutí.
Když se konečně dostanou zpět do přístavu, je už sedm dobrovolníků mrtvých. Dalších dvacet mužů zemře v následujících dvou letech. Rakovina kostní dřeně, selhání orgánů, zhroucení imunitního systému. Lékaři mlčí. Úřady mlčí. Všechno se zametá pod koberec.
Ponorka K-19 je následně technicky upravena, ale mezi námořníky dostane přezdívku, která už nikdy nezmizí: „Hirošima“. Nikdo do ní nechce nastoupit. Přesto zůstane ve službě až do devadesátých let. Děsivá připomínka toho, jak blízko byla civilizace k jadernému peklu — a jak málo tehdy stačilo.
Teprve v perestrojkových letech se o incidentu začne mluvit. Vyjde najevo, že Zatějev ve skutečnosti zachránil nejen svou posádku, ale i miliony civilistů. Třetí světová válka byla na dosah — a sedm bezejmenných mužů jí postavilo hráz z vlastních těl.
Tento příběh není jen o selhání technologie. Je to tragédie, která má tváře, jména, poslední vzkazy. Je to výkřik ze stísněné kovové rakve, která se v hlubinách oceánu proměnila v bojiště. A přesto v ní zvítězila odvaha.
Zatějev zemřel v roce 1998. O pár let později se Hollywood pokusil jeho příběh převyprávět, ale žádný film nedokáže zachytit syrovou hrůzu těch dnů. Na dně oceánu, pod tlakem tun vody a neviditelného záření, rozhodovala o osudu světa hrstka mužů. A rozhodla správně.
Seznam použitý zdrojů:
1. SOVIET submarine K-19 [online]. Wikipedia, poslední úprava 5. 5. 2024 [cit. 20. 5. 2025]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Soviet_submarine_K-19
2. BELLONA. Researchers locate scuttled reactors from K-19 submarine [online]. 9. 9. 2021 [cit. 20. 5. 2025]. Dostupné z: https://bellona.org/news/nuclear-issues/2021-09-researchers-locate-scuttled-reactors-from-k-19-submarine
3. THOMPSON, George Winston. The Soviet ‚Hiroshima‘ Submarine That Inspired Harrison Ford's ‚K-19‘ [online]. War History Online, 22. 6. 2023 [cit. 20. 5. 2025]. Dostupné z: https://www.warhistoryonline.com/ships/k-19.html
