Článek
Byl horký červencový den roku 1898. V hornorakouském Steyru, městě plném dýmajících továren a cinkajících kovových strojů, pobíhaly bosé děti mezi oprýskanými činžovními domy. Pětiletá Marie seděla na prahu bytu, zamyšleně hladila bříšky prstů barevného dřevěného koníčka. Hlava červená, sedlo zářivě modré, kopyta lakovaně černá. Každou noc s ním usínala pod těžkou duchnou. Každý den ho vozila v kočárku, mazlila se s ním, občas ho i políbila.
Netušila, že právě tenhle koníček ji den za dnem pomalu zabíjí.
Nejdřív to bylo nenápadné. Únava, bledost, malátnost, horečky. Pak přišly bolesti hlavy, nechutenství, stavy zmatenosti. Lékař mluvil o „úbytku sil“, doporučil čerstvé mléko, procházky na vzduchu a modlitby. Nikdo netušil, že Marie se pomalu otravuje. Ne vinou jídla, ne kvůli bídě. Stačila krásně malovaná hračka, jejíž barvy obsahovaly těžké kovy.
Pod hladkým lakem na dřevěném koníčkovi se skrývala smrt.
Dětské pokoje plné tichých vrahů
Dětství v Rakousku-Uhersku vonělo dřevem, lakem, křídou a moukou. Dívky měly panenky s porcelánovou hlavou, kluci plechová autíčka, vojáčky a dřevěné koníky. Ve vitrínách dnešních muzeí obdivujeme tyto hračky jako umělecké skvosty. Tehdy však stály v dětských pokojíčcích, kde nenápadně zabíjely.
Výrobci sáhli po barvách obsahujících olovo, arsen či kadmium bez váhání. Byly levné, syté, krásně kryly povrch a držely na dřevě. Nikdo se neptal, co se stane, když dítě hračku olízne, políbí, schoulí se k ní pod peřinu. Nikdo netušil, že právě pot, sliny a teplo z drobného tělíčka pomáhají tomu, aby se mikročástečky jedů pomalu uvolnily.
Růžové líce panenek, rudé mašle na kočárcích, modré oči loutek. Barvy, které nezblednou. Barvy, které nezmizí. A pod nimi neviditelný jed, který čekal na svou příležitost.
Když si ani lékaři nevěděli rady
Účinky olova na dětský organismus přicházely pomalu a zrádně. Nechutenství, únava, podrážděnost, poruchy chování, později ochrnutí, záchvaty, smrt. Lékaři monarchie často mluvili o „vrozené slabosti“, „úbytku sil“, „úpadku nervstva“. Pravou příčinu neznali, ani nehledali. V 19. století se děti braly spíš jako majetek než křehké bytosti hodné ochrany.
Vědělo se, že olovo zabíjí dělníky v továrnách. O dětech se nemluvilo. První vědecká varování o škodlivosti těžkých kovů sice existovala, ale nikdo je nepřetavil v zákony chránící nejmenší. Zatímco v Anglii, Německu či USA koncem 19. století vznikaly první normy, v monarchii si děti dál hrály s barvenými kostkami a líbaly své koníčky.
Hračky plné jedu
Jed nevězel jen v konících a panenkách. Otrávené byly i dětské židličky, postýlky, nočníky, chrastítka, barevné knížky, dokonce bryndáky. Stačilo trochu potu, trochu slin a barva začala pracovat. Oblíbené byly výrobky z českého pohraničí, z Bavorska, z alpských vesnic v Rakousku. Tamní řemeslníci se drželi tradice – a ta používala staré, osvědčené pigmenty plné kovů.
Červená jako krev, žlutá jako slunce, modrá jako nebe. Všechno, co dítě přitahovalo, mohlo zabíjet.
Ve městech i na venkově si děti hrály s hračkami, které by dnes hygienici okamžitě zakázali.
Otrávené dětství bez viny, bez podezření
Po válce začaly první regulace. Ne však kvůli dětem, ale kvůli dělníkům. Na hračky se vztahovala spíš poctivost řemeslníka než zákon. Některé české dílny začaly olovo opouštět, ale většina ne. Tradice byla silnější než věda.
Ve dvacátých a třicátých letech už odborníci věděli, že olovo je pro děti smrtelně nebezpečné. Veřejnost ale neřešila, co je natřeno čím. Na půdách, v pokojích, na trzích dál kolovaly loutky, koníci, kostky. Děti je hladily, olizovaly, tiskly k tvářím.
A za barevnou slupkou působil pomalu, neúprosně, tichý jed.
Když koníček zabíjí
Marie ze Steyru zemřela na podzim 1898. Lékař do protokolu zapsal: „úbytek sil, vyčerpání nervstva“. Netušil, že v její krvi kolovalo olovo. Netušil, že ji zabil koníček na nočním stolku.
Stejné příběhy se opakovaly tisíckrát. V Praze, ve Vídni, v Brně, v Budapešti. Tichá, neviditelná tragédie. Dnes bychom řekli: systémové selhání. Tehdy to byl jen osud.
Západní Evropa zakázala olovo v hračkách definitivně až ve druhé polovině 20. století. USA v roce 1978. V Československu přišla regulace až s příchodem přísnějších hygienických norem po roce 1980. Do té doby se na poutích, v hračkářstvích i domácnostech prodávaly výrobky, které mohly dítě zabít dřív, než z nich vyrostlo.
Přesto se tyto hračky dál objevují na půdách, v bazarech, ve sbírkách. Loutky, panenky, koníci. Odborníci varují: nikdy je nedávejte do rukou dětem. Jsou krásné – a smrtící.
Dnešní dětské pokojíčky voní jinak. Jsou barevné – a bezpečnější.
Ale ten obraz zůstává: pod péřovou duchnou spí dítě. V náručí svírá koníčka. A pod vrstvou barvy čeká tichý jed. Tak psalo Rakousko-Uhersko své příběhy dětských smrtí. Pomalu, potichu, pod barvou nevinnosti.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. A Tarnished Toy Story – various studies were conducted to assess the degree of lead tainting, PMC, 2020‑2021, dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC7294810/
1. Silent threats of lead‑based paints in toys and households, PubMed – National Library of Medicine, 2025, dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/39740545/
2. Interview: Lead in Toys Poses Health Risk, Johns Hopkins Bloomberg School of Public Health, 27. 6. 2007, dostupné z: https://publichealth.jhu.edu/2007/goldman-lead-toys
3. Beyond Lead: Toxins in Toys, Green America, 2024, dostupné z: https://www.greenamerica.org/green-living/beyond-lead-toxins-toys
