Článek
Zmučená Evropa roku 1945. Vzduch ještě páchne po střelbě a požárech, trosky měst stále dusí prach a ve stínech rozbitých ulic zní kroky těch, kteří přežili. Spravedlnost se teprve probouzí. Norimberské procesy mají dát odpověď na hrůzy, které si lidská mysl dosud nedokázala představit. Ale zatímco svět volá po odplatě, jiní v tichosti konají. Ne aby souzeným překazili cestu úniku, ale aby jim ji vydláždili. Zatímco se rýsují šibenice, v Římě už se připravují nové pasy. Cesta ke spáse není duchovní – vede přes oceán. A místo rozsudku nabízí únik. Krysí cesta začíná.
Ve starobylých zdech klášterů, za zamčenými vraty misijních úřadoven a pod rouškou víry se buduje největší poválečná síť útěků válečných zločinců. V čele této tiché operace stojí nepravděpodobný muž – biskup Alois Hudal. Duchovní, teolog, ale především člověk, který věřil, že nacisté si nezaslouží šibenici, nýbrž slitování. Původem Rakušan, vzdělaný v Římě, měl přístup k vatikánské diplomacii a nepřebernému množství kontaktů.
Právě Hudal byl tím, kdo předával falešné dokumenty mužům, jejichž ruce byly nasáklé krví nevinných. Nešlo o anonymní vojáky, kteří plnili rozkazy. Šlo o elitu nacistického režimu: strůjce vyhlazovacích plánů, velitele táborů smrti, lékaře provádějící zrůdné pokusy na dětech.
Adolf Eichmann, úředník holokaustu, který chladně organizoval transporty milionů Židů na smrt, opouští Evropu jako Riccardo Klement. S pasem vydaným v Ženevě, s pomocí církevních struktur, se usazuje v Argentině, kde chodí po ulicích jako bezúhonný občan. S úsměvem sleduje, jak se Evropa snaží pochopit rozměr jeho činů – zatímco on v bezpečí pěstuje rajčata.
Jeho útěk připomínal filmový thriller. Podle pozdějších svědectví pobýval v římském klášteře jako „bratr Riccardo“. V černé kutně, s růžencem u pasu, se pohyboval mezi mnichy. Lodní lístek do Buenos Aires si vyzvedl na nádraží Porta San Paolo těsně před půlnocí. Byl to klidný, krátkozraký muž, který vypadal spíš jako účetní než jako architekt vyhlazení. Nikdo se neptal. Nikdo se nechtěl ptát.
Josef Mengele, doktor ze špičky pekla, jehož bílé rukavice ukazovaly, kdo půjde do plynu a kdo na operační stůl, kde bez narkózy rozpáral tělo vězně, aby sledoval, jak dlouho zůstane při vědomí – i on mizí. Ne jako stín. Jako duch s novou identitou. Žádné pokání, žádný strach. Žil v Buenos Aires, chodil na večírky a jeho jméno bylo šeptáno mezi místními německými exulanty jako legenda.
V roce 1949 se objevil v Římě jako „Helmut Gregor“, identita převzatá od dávno mrtvého člena SA. V jednom benediktinském klášteře na okraji města se podle výpovědi pozdějšího svědka ukrýval mezi „mlčenlivými bratry“, kteří mu obstarávali knihy a večerní čaj. Z chrámové knihovny četl Aristotela a poznámky o dvojčatech. Cestoval do Argentiny na lodi North King. Na palubě měl vlastní kajutu – a pokojový servis.
V síti krysích cest nebyla nouze o logistiku. Nacisté byli ukrýváni v římských klášterech, často v těch s přímou vazbou na Vatikán. Vznikla celá infrastruktura falešných identit, úkrytů a lodních lístků. Cesta vedla z Německa do Rakouska, pak do Itálie – zpravidla do Janova nebo Neapole – a odtud do Argentiny, Brazílie nebo Paraguaye. Jižní Amerika nebyla slepá. Byla připravena.
Argentinská vláda generála Juana Peróna aktivně vítala nacisty, které považovala za technickou a vojenskou elitu. Sítě německých katolických spolků, krajanů a exilových komunit je přijímaly, financovaly, nabízely zaměstnání. V Buenos Aires vznikla jakási „druhá říše“ – společnost, která nikdy nelitovala.
Dalším z těch, kdo využil pomoc církevních kruhů, byl Klaus Barbie, „Řezník z Lyonu“. Po válce uprchl do Bolívie, kde se stal poradcem vojenské vlády. Jeho únik vedl přes Řím a Janov – a podle tajných zpráv CIA mu v Itálii poskytl přístřeší jeden z francouzských dominikánských klášterů. Barbie zde měl své knihy, svůj klid a své plány. V roce 1983 byl dopaden – ale jen díky změně režimu.
A co Vatikán? Mlčel. Oficiálně. Neformálně však vedly stopy k několika důležitým úředníkům, k apoštolským nunciaturám a k podpoře, která nešla přehlédnout. Byla to směs ideologie a pragmatismu: pro mnohé církevní představitele byl bolševismus větším nebezpečím než nacismus. Nacisté byli v jejich očích bojovníky proti komunismu – a těm se pomáhá. A pokud to znamená obejít spravedlnost, pak budiž.
Přestože někteří zločinci byli nakonec dopadeni – jako Eichmann, kterého Mossad unesl z Buenos Aires a přivezl do Jeruzaléma – stovky dalších unikly. Stangl, Priebke, Brunner… každý z nich prošel jednou z větví krysích cest. A každý z nich měl příběh, který se odehrával za zavřenými dveřmi katolických institucí, v kancelářích Červeného kříže, v náručích těch, kteří z nějakého důvodu věřili, že nelze soudit každého.
Dnes, když čteme staré dokumenty, archivní záznamy a výpovědi, vidíme mozaiku, která nám dlouho chyběla. Vidíme Evropu, která chtěla soudit, ale zároveň Evropu, která chránila. A mezi nimi stojí křehká pravda – že i ti, kteří hlásají pokoru a spravedlnost, mohou pomáhat těm nejhorším mezi námi zmizet.
Krysí cesty nejsou jen historickou epizodou. Jsou varováním. O tom, jak snadno lze víru zaměnit za ideologii, a morální autoritu za mocenský nástroj. A že spravedlnost, stejně jako pravda, musí být vybojována – znovu a znovu, v každé generaci.
Použité zdroje:
1. STEINACHER, Gerald. Red Cross and Vatican helped thousands of Nazis to escape [online]. 2011 [cit. 2025-05-03]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2011/may/25/nazis-escaped-on-red-cross-documents
2. STAHL, Daniel. What did the Vatican know about the Nazi escape routes? [online]. 2020 [cit. 2025-05-03]. Dostupné z: https://www.dw.com/en/the-ratlines-what-did-the-vatican-know-about-nazi-escape-routes/a-52555068
3. MADIGAN, Kevin. How the Catholic Church Sheltered Nazi War Criminals [online]. 2020 [cit. 2025-05-03]. Dostupné z: https://www.commentary.org/articles/kevin-madigan/how-the-catholic-church-sheltered-nazi-war-criminals
4. Vatican aided Eichmann's escape [online]. 2010 [cit. 2025-05-03]. Dostupné z: https://www.jpost.com/international/vatican-aided-eichmanns-escape
