Článek
Vlak stál na slepém nástupišti. Z jeho oken nebylo vidět nic – byly zatemněné, špinavé, některé rozbité. Venku padal těžký déšť a promáčel kousky papíru, na nichž bylo neumělou rukou napsáno: Hilde, sedm let. Berlín? nebo Jurek. 5 let. Nikdo. Do vagónů je skládali jako pytle mouky. Nikdo nepočítal s tím, že se jich většina vrátí.
Evropa roku 1945 se nadechla k míru – a zároveň zadržela dech. Mezi troskami vítězství a mlčením poražených ležely statisíce, možná miliony dětí. Odhaduje se, že v letech 1945 až 1951 bylo v Evropě na útěku, v táborech či bez doprovodu přemístěno více než milion dětí. Holohlavé, zanedbané, nemluvící. Děti bez rodičů, bez jména, bez minulosti. V očích měly stín, v těle tuberkulózu, ve tváři dospělost. Nebyly vítanými svědky, jen bolestivou připomínkou viny, chaosu a selhání.
A tak se jich Evropa rozhodla zbavit.
Začalo to nenápadně. Zprvu šlo o „evakuační konvoje“ – iniciativy na přemístění válečných sirotků do bezpečnějších oblastí. Do Nizozemska, Švýcarska, do Skandinávie. Pomáhaly organizace jako UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) nebo později IRO (Mezinárodní úřad pro uprchlíky). V některých případech skutečně došlo k návratu a nové naději. Ale zatímco některé transporty vedly k novému životu, jiné zmizely beze stopy.
Tisíce dětí byly odvezeny z východních oblastí na Západ – bez dokladů, bez svědků, bez záznamu o původu. Mezi nimi i přeživší koncentračních táborů. Děti, které si nepamatovaly, odkud přišly. Které byly příliš malé, než aby mohly vypovědět, kdo je unesl, kdo jim vzal jméno.
Byly naloženy do vlaků jako zboží. V dobytčácích, s jednou dekou a kusem chleba. Přes železniční překladiště v Linci, Praze, Vídni, Poznani. Všude se mluvilo o pomoci – a všude mizely.
Některé vlaky končily v sirotčincích, jiné v klášterech. Ale u stovek dětí se nepodařilo dohledat, kam se poděly. Kdo je převzal. Pod jakou identitou žily dál – pokud vůbec.
Jako by nebyly nikdy zapsány. Jako by neměly rodný list, školní fotografie, špinavý svetr se jménem matky vyšitým na límci. Byly najednou jen „neidentifikované osoby“, „nezařaditelné případy“, „předané do systému“.
V roce 1946 byl v Německu nalezen vagon se sedmatřiceti dětskými těly – zemřely hladem a mrazem. Nikdo je nepoznal. V archivu byla složka: „transport neznámého původu“. Ve Francii přežila skupina polských sirotků převoz, ale nebylo s nimi možné navázat kontakt – nemluvily, jen křičely. Nakonec byly rozděleny do psychiatrických zařízení.
V Norsku přistály v přístavech desítky „dětí z východu“, které nikdo nikdy nevyzvedl. Z některých se stali Norové.
Poválečné vlády mlčely. Úředníci chtěli obnovit pořádek. Mezinárodní organizace byly zahlceny. A občanská společnost nebyla připravena slyšet o dětech, které přežily lágry, jen aby zmizely znovu. Politici se báli mezinárodních skandálů. A rodiny – pokud přežily – často netušily, že jejich dítě ještě žije.
Zvláště bolestné byly případy dětí židovských, které byly po válce pokřtěny, adoptovány a jejich identita navždy změněna. Některé kláštery chránily „své“ děti i za cenu lží. V Itálii se zachovaly záznamy o dětech unesených z táborů a přechovávaných katolickými rodinami pod jinými jmény. Když se v roce 1948 objevili příbuzní a žádali jejich návrat, nebylo jim vyhověno. Děti už byly „jiné“. Proti tomuto postupu se tehdy odvážila vystoupit například Eglantyne Jebb, zakladatelka Save the Children, která zdůrazňovala nezcizitelná práva dětí, bez ohledu na víru či původ.
Zůstaly jen útržky. Fotografie v černobílé šedi. Pohlednice s dětskou kresbou. Zápis v deníku: „Dnes odjelo deset dětí do Belgie. Byly tiché. Jedna dívka měla jizvu přes tvář.“ Úředník poznamenal číslo vlaku. A nic víc.
Ale některé děti si pamatovaly. V dospělosti hledaly, pátraly, psaly dopisy. V šedesátých letech se objevily výpovědi. Muž z Nizozemska, který si vzpomněl, že byl odvezen z Polska. Žena z Francie, která měla v dětství sny o peci, kouři a jménu, které jí nikdo neříkal.
„Jela jsem vlakem čtyři dny. Byla tma. Bylo mi sedm. Kolem mě děti, co volaly mámu. Měla jsem ve vlasech vši a kolem krku šálu, která patřila mojí sestře. Tu mi sebrali v táboře. Když jsme dojeli, nikdo nás nečekal. Postavili nás do řady a vybrali si nás jako dobytek. Já šla s jednou paní, která si myslela, že jsem její neteř. Neřekla jsem nic. Od té chvíle jsem žila jako někdo jiný.“
To není román. To je skutečná výpověď jedné z dívek, která přežila. Měla štěstí. Ale kolik jich nemělo?
Některé osudy se podařilo zrekonstruovat. Jiným zůstala jen pravděpodobnost.
Možná ty děti nikdy nezemřely. Možná se prostě proměnily – v někoho jiného. V pokladní, která se bojí ticha. V starce, který nedokáže spát potmě. V někoho, kdo celý život cítí, že mu něco bylo vzato – a neví co.
A možná, někde v zapomenutém archivu, leží dopis od dítěte bez adresy. S prosbou, která nebyla nikdy přečtena:
„Jmenuji se Ruth. Myslím. Je mi sedm. Maminka zmizela. Tatínek je pryč. Nevím, kde jsem. Ale slyšela jsem ptáky. Znamená to, že jsem ještě tady?“
Použité zdroje:
1. MOUTON, Michelle. Missing, Lost, and Displaced Children in Postwar Germany: The Great Struggle to Provide for the War's Youngest Victims [online]. Cambridge University Press, 2015 [cit. 2025-05-21]. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/journals/central-european-history/article/missing-lost-and-displaced-children-in-postwar-germany-the-great-struggle-to-provide-for-the-wars-youngest-victims/4D7A4238CBE0C036038887899D00A197
2. ZAHRA, Tara. Innocents Lost: On Postwar Orphans [online]. The Nation, 2009 [cit. 2025-05-21]. Dostupné z: https://www.thenation.com/article/archive/innocents-lost-postwar-orphans/
3. American-German Institute. The Lost Children of Europe: The Displaced Persons Children's Crisis [online]. 2016 [cit. 2025-05-21]. Dostupné z: https://americangerman.institute/publication/the-lost-children-of-europe/
