Článek
V noci z 25. na 26. května 1720 se nad středomořským přístavem Marseille zvedl vítr. Vlny narážely do mol, dřevěné trámy vrzaly, když se k nim plížila silueta lodi. Její boky byly těžké hedvábím, její náklad měl znamenat bohatství. Ale nikdo tehdy neviděl, že se pod prkny plazí cosi jiného. Cosi, co nemá cenu, ale má hlad. Smrt.
Loď se jmenovala Grand-Saint-Antoine. A byla to její poslední plavba.
Přivezla zboží ze Sýrie, Turecka a dalších koutů Orientu. Hedvábí, bavlnu, koření – ale i mrtvá těla. Sedm členů posádky během cesty zemřelo.
Přesto připlula. A s tichým svolením městských radních – kteří byli zároveň jejími investory – se část nákladu vyložila ještě dřív, než loď dorazila do karantény.
Tohle nebyla chyba. To byla vědomá volba.
První příznaky – a první hrob
Na počátku byl jen šepot. Zprvu tichý, nejasný, ale s každým dnem sílící. V přístavu se šeptalo o nemocných dělnících, o horečce, o zvracení, které nepřestávalo. Nikdo tomu nevěnoval pozornost – Marseille byla přece městem, kde každý den připlouvala lodě z dalekých krajů, městem plným hluku, obchodu, námořníků, šmelinářů i světců. Jenže pak přišlo první jméno, první obličej. Strážný jménem Michel Serre. Ne jen tak obyčejný muž – byl to malíř, umělec, později autor těch nejděsivějších pláten, které zobrazovaly marseillský mor ve své nejkrutější podobě. Ale v tu chvíli to nebyl ani malíř, ani svědek. Byl to otec. Jeho malý syn zemřel během jediného dne. Ráno vstal s horečkou. Večer už byl jen mrtvým tělem.
„Nešlo o nemoc,“ psal Serre později, když mu zůstalo jen plátno a smutek. „Šlo o trest. Trest za hamižnost, která proměnila naše město v rakev.“ Jeho slova, napsaná roztřesenou rukou, byla výkřikem v temnotě, voláním do prázdna. Ale město už naslouchalo.
V přístavu, na špinavých kamenných nábřežích, se začaly objevovat první hromadné hroby. Země se otevírala jako hladová ústa. Kopáči – většinou trestanci nebo zoufalci – dostávali peníze, víno, někdy poslední modlitbu od kněze, který si zakrýval tvář. Ale už po několika týdnech přestali přicházet. Strach byl silnější než víra, silnější než hlad. Lidé se báli i mrtvých. A tak je přestali pohřbívat. Těla začali vyhazovat z oken – padala dolů jako hadrové panenky, bez jména, bez obřadu. Ulice se změnily v tiché hřbitovy.
Krysy přišly jako první. Ne jednotlivě, ale v tlupách, v rojích, ve vlnách. Byl to pohyb, který měl vlastní rytmus, vlastní vůli. Černé stíny v noci, rychlé, bezejmenné, téměř organizované. Jako by věděly, kam jdou. Jako by cítily pach smrti. Nenesly nemoc – nesly nakažené blechy. Bleší kousnutí bylo jako polibek osudu. A pak už jen horečka, bolest, černé boláky – a konec.
Jedna z nejděsivějších historek, která přežila věky, vypráví o mnichovi z kláštera Saint-Victor. Starý muž, s tváří jako pergamen, se rozhodl zůstat v opuštěné kapli. Ošetřoval nemocné, modlil se, živil je polévkou z kostí a vírou. Ale pak se odmlčel. Po týdnech ticha se tam vydali ozbrojenci. Vstoupili do kaple a našli jen roztrhané tělo. Mnich už nebyl mužem – byl rozkousanou hromadou masa. Kolem něj stovky krys. Neutíkaly. Bránily svoji kořist.
Vzpoura proti smrti
Ne každý však propadl beznaději. I v čase moru existovala statečnost – zoufalá, tichá, ale skutečná. Marseille se nechtěla vzdát. Město se vzepřelo svému osudu.
Objevili se černí kříženci – tajemné bratrstvo mužů v černých hábitech. Přísahali sloužit mrtvým. Ne živým, ne Bohu, jen těm, kteří už nemluvili. Nosili těla na nosítkách, stavěli hranice, kopali jámy. Pracovali v noci, jako duchové. Nikdy nemluvili. Nikdo nevěděl, odkud přišli. A téměř nikdo z nich nepřežil. Zemřeli tiše, jako žili. Jejich jména zmizela s větrem, ale jejich práce zůstala.
Rytíři svatého Lazara – starobylý řád, původně založený pro péči o malomocné – otevřeli své sklepení jako lazaret. Léčili, co se léčit dalo. A když už nezbývalo nic než čekání, modlili se. Historický záznam říká, že během jediné noci položili 113 těl na oltářní kámen. Podlaha byla mokrá – ne od vody, ale od krve a hnisu. Každý krok zanechal stopu.
Zoufalství plodí činy. V srpnu 1720 začala stavba morové zdi. Kamenný pás o délce 27 kilometrů měl uzavřít Marseille do karantény. Lidé věřili, že zdi zastaví nemoc, jako by nemoc byla šelma, kterou lze zavřít do klece. A tak stavěli. Muži, ženy, dokonce i děti. Kameny, malta, pot a modlitby. Ale nemoc byla už uvnitř. A město se rozdělilo. Na nemocné a zdravé. Na bohaté, kteří utíkali, a chudé, kteří zůstávali. Na živé – a ty, kteří jen čekali na smrt.
Loď Grand-Saint-Antoine, zdroj nákazy, byla spálena. Ne potají, ne ve skrytu – ale slavnostně, s posvěcením biskupa. Plameny šlehaly k nebi jako ruce prosící o milost. Měla to být očista. Jenže zlo se nespálilo celé. Některé zásoby z lodi byly prodány ještě před ohněm. Některé dokumenty zmizely. A někteří z těch, kdo porušili karanténu – a tím odsoudili tisíce lidí – nebyli nikdy jmenováni.
V Marseille zemřelo 50 000 lidí, polovina obyvatel města. Dalších 50 000 lidí zemřelo v okolí. Ale Marseille přežila. Nikdy nezapomněla. Uličky, kde lidé na mor umírali lidé, jsou dnes plné kaváren. Třpyt moře zakrývá temné dno. A turisté si fotí nábřeží, kde kdysi krysy tančily svůj morový tanec – hostinu smrti, na kterou se dodnes šeptem vzpomíná.
Použité zdroje
1. „History of the plague of 1720-1722, in Marseille.“ ScienceDirect, https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0755498222000318
2. „1720 Great Plague of Marseille.“ Malevus, https://malevus.com/1720-great-plague-of-marseille/
3. „1720: the last great eruption of the Black Death in Europe.“ Wired, https://www.wired.com/beyond-the-beyond/2019/01/1720-last-great-eruption-black-death-europenorberthaupt.com+8ScienceDirect+8em-consulte.com+8Wikipedia+3Malevus+3Time.graphics+3uk.destinationluberon.com+1musee-histoire.marseille.fr+1WIRED
