Článek
Představte si, že je vám osmnáct. Život právě začíná chutnat, hlava je plná snů o budoucnosti, plánů na kariéru, cesty do světa, nějaká ta láska na obzoru… A bum! Místo toho vás strčí do kasáren s partou dalších nešťastníků, obléknou do uniformy a začnou vás učit něco, co se vám v civilu nikdy nehodí – třeba jak leštit podlahu zubním kartáčkem nebo pochodovat na pokyny „vlevo v bok!“, „pochodem vchod!“.
Rok, dříve dokonce dva roky strávené ve vojenské bublině byly nekonečné. Většinu času jsme se nudili. Opravdu. Nuda, jakou si nedovedete představit. Kdybyste si mohli vybrat mezi sledováním schnoucí barvy a vojenskou službou, většina by volila to první. Někdy se to samozřejmě rozbilo čistou absurditou – třeba pochodováním v dešti, protože „voják není z cukru!“, hodinami drilu na nesmyslné rozkazy, vytrhávání pampelišek na trávníku v kasárnách, protože se velení nezdálo, že by trávník vypadal dostatečně vojensky. Zažil jsem, že se suchý trávník před příjezdem nějaké delegace stříkal barvou na zeleno.
A teď? Někteří pamětníci vzpomínají na vojnu s nostalgií. Jenže ono to není tak, že by si vzpomínali na ty nekonečné hodiny nudy nebo nesmyslné rozkazy. Vzpomínají na to, že byli mladí. Silní. Plní energie. Jenže to nebylo díky vojně. To bylo díky tomu, že jim bylo osmnáct a viděli svět mladýma očima.
Vzpomeňte si i na šikanu na vojně. Pro ty, kteří již zapomněli: Akce Sahara – mazáci mají žízeň, musíte jim donést vodu se sirupem. Křišťálová noc – mazáci vám ve sprchách rozbijí skleněné lahve, posypají to práškem na praní, hodí na to pár kýblů vody a uklízejte, nejlépe ve 2 hodiny ráno. Bratislavský hrad – otočí vám malou skříňku vzhůru nohama, obzvláště povedené, když tam máte sirup, který vám všechny věci uvnitř kvalitně prolije.
A pak tu byli ti, kteří se domů už nevrátili. Každý rok se mezi vojáky základní služby někdo zastřelil, jiný nepřežil nehodu při cvičení. Když dáte osmnáctiletým klukům zbraň, ne vždy to dopadne dobře. Přidejte k tomu nudu, buzeraci, nesmyslné rozkazy a stres – a máte recept na katastrofu. Zažil jsem, jak se dva kamarádi na stráži nudili, ze srandy na sebe mířili a jeden po stisknutí spouště zjistil, že měl natáhnutou zbraň. Druhý skončil s prostřeleným krkem. Nebo jak po sobě kluci na rotě stříleli ostrýma, ze kterých vysypali střelný prach a ostrý náboj tak hnala ven z hlavně pouze zápalka. Kdyby se jim tam přimíchal jeden náboj, který nevysypali………
Samostatná kapitola by se dala napsat o stravě. Kuchaři s oblibou rozkrádali, co se dalo. Když se ukradlo moc, bylo to třeba nějak nahradit. Třeba zkaženým masem. Obědy se ještě daly, ale lampasáci a pošťáci si chodili odpoledne domů odpočinout a večeře tak byly naprosto nechutné. Kuchaři si potom večer do kotle na vaření napustili teplou vodu a koupali se v něm. Dobrou chuť.
A upřímně – dnešní války se už nevedou na bojišti plném pěšáků. Technologie, drony, kybernetika, specializované jednotky – to je dnešní svět. Co by nám tedy případná povinná vojna dala? Jen tisíce mladých mužů, kteří místo toho, aby budovali svou budoucnost, plýtvají časem na nesmyslné rozkazy, které se většině nikdy nebudou hodit.
Chceme-li mladé v této oblasti něco naučit, ať mají týdenní výcvik. Jeden týden, kdy se naučí základy ovládání střelných zbraní, krizovému řízení, první pomoci. To stačí. Nikoho to nevytrhne z života, nikoho to nezruinuje a někdo si z toho možná i něco odnese.
Vojna? Děkuji, už nikdy víc.
Jaké jsou vaše vzpomínky na vojnu a váš názor? Diskutujte pod článkem.
