Článek
Alena byla osmnáctiletá dívka v Československu padesátých let. Věřila, že svět má řád, že škola je cestou k budoucnosti a že když ji stát požádá o pomoc, je to čest. Jednoho dne si ji zavolá ředitel. Má v očích vážnost a tón hlasu, který neumožňuje odpor. „Byla jste vybrána k důležité úloze. Vaše vlast vás potřebuje.“ A tak souhlasí. Z touhy po uznání. Z naivity. Z obavy, co by se stalo, kdyby odmítla.
Brzy se ocitne ve vile, kde každé okno má závěs a každá místnost mikrofon. Tam se její jméno vymaže. Její minulost se stane tajemstvím. A její tělo — nástrojem státu.
Lenka: „Nikdy se nedívej do zrcadla.“
Lenka byla studentkou brněnské průmyslovky. Drobná, plachá, výborný prospěch. Rodiče – rozvedení. Otec nezvěstný, matka nemocná. Ideální profil pro nábor. Byla jí slíbena práce „na úseku zahraničního styku“, zajištěné bydlení, stipendium.
V den, kdy nastoupila, jí sebrali doklady. Dali jí nové šaty, vycpali podprsenku, učili ji, jak se smát, jak se sklonit a jak „nenápadně“ klást otázky. Pak ji odvezli do vily na Ořechovce. První klient byl britský diplomat. Znal její jméno, ale jí řekli, že ona jeho znát nesmí. Všechno se nahrávalo. Když skončili, Lenka se oblékla a prošla kolem velkého zrcadla. Na chvíli se zastavila. „Nikdy se nedívej do zrcadla,“ řekla jí další dívka, která tam už sloužila. „To, co uvidíš, nejsi ty.“
Lenka sloužila tři roky. Jeden z klientů – francouzský technik – se do ní zamiloval. Nabídl jí pomoc, útěk přes Vídeň. Řekla ne. Ne ze strachu. Ale protože věděla, že by utekl jenom on. Ona by zmizela.
Po roce 1968 byla přeřazena. Dostala místo v krajské knihovně. Nikdy se nevdala. Nikdy nemluvila. V archivu je vedena pod krycím jménem „Vlaštovka“.
„Subjekt dlouhodobě stabilní, nenarušuje krytí. Riziko prozrazení: nízké.“
Milada: Mikrofon pod polštářem
Milada pracovala jako servírka v kavárně na Národní třídě. Krásná, hrdá, samostatná. Když jí jednoho dne přišla „pozvánka k výběrovému řízení“, tušila, že to nebude jen o kávě a dortících. Sledovali ji dlouho. Věděli, že má mladšího bratra, který se chce dostat na střední školu. Věděli, že má přítele, který byl zatčen za šíření zahraniční literatury. Když jí dali na výběr — spolupráce nebo záznam v osobním spise — vybrala si službu.
Byla poslána do Jizerských hor, do takzvaného rekreačního zařízení. Vila ukrytá mezi borovicemi, uvnitř orientální koberce, křišťálové lustry, sametové závěsy. Každý pokoj měl svoje „oko“ – zrcadlo, které se dívalo zpět. Milada měla obsluhovat sovětské důstojníky. „Nesmíš nic cítit, nic vědět, nic si pamatovat,“ říkali jí. První noc brečela. Druhou noc se opila. Třetí noc už byla někdo jiný.
Jednou večer slyšela, jak důstojník telefonuje s Moskvou. Zmínil nějaké jméno, nějaké překladiště. Ráno si ji zavolal český „kurátor“ — muž bez jména, jen se špendlíkem v klopě. „Zítra pojedeš do Prahy. Máš nový úkol.“ Více se do hor nikdy nevrátila. A bratra nakonec opravdu přijali na gymnázium.
Když se po revoluci pokusila svědčit, její složka byla „ztracena při skartaci“.
„Záznam přerušen. Materiál k revizi – nevhodný pro další nasazení.“
Tereza: Královna diplomatů
Tereza byla výjimečná. Nejen krásná, ale i jazykově nadaná. Ovládala plynně němčinu, francouzštinu a rusky mluvila téměř bez přízvuku. Byla studentkou filozofické fakulty. Měla být tlumočnicí. Ale režim pro ni měl jiný plán.
StB ji získala pomocí složky jejího otce — někdejšího legionáře. Byl „nežádoucí prvek“ a jeho osud visel na vlásku. Tereza podepsala. Ne za sebe. Za něj.
Pracovala na nejvyšší úrovni. Převážně s vysoce postavenými diplomaty, často sama cestovala. Měla oficiální krytí jako „kulturní hosteska“ a byla perfektní ve všem. Její práce přinášela výsledky. Informace, slabiny, styky. Jenže Tereza hrála i jinou hru. Uchovávala si vlastní deník, do kterého si zapisovala šifrovaně vše, co věděla — a co StB nevěděla.
Roku 1961 uprchla do Vídně během recepce na československé ambasádě. Svůj deník předala západním novinářům. U mnoha jmen byla krev. U mnoha jiných — sex. Někteří muži skončili politicky. Jiní prostě zmizeli.
StB ji označila za „zrádkyni vlasti“. Ale ona si jen vzala svou minulost zpět.
„Subjekt zradil důvěru. Ztráta citlivých dat potvrzena. Doporučeno: neutralizace vlivu v zahraničí.“
Mlčení, které pálí
Stovky těchto žen zmizely. Některé se po letech vrátily ke svému životu, jiné skončily v léčebnách, v manželstvích bez lásky. V archivech byly vedeny pod krycími jmény: Vlaštovka. Luna. Tara. Divoká. Na jejich skutečná jména si dnes nikdo netroufá vzpomenout.
A přece byly součástí systému. Ne dobrovolně. Ne z touhy. Ale protože byly slabé. Mladé. A stát to věděl.
Alena už nežije. Ale její příběh nezmizel. Zůstal mezi záznamy. V šumu pásky. V pohledu do zrcadla, ve kterém nikdy neměla hledat pravdu.
Jenom se zhaslo. A dveře se zavřely.
Použité zdroje:
1. Štalmachová, M. Prostituce jako sociálně patologický jev společnosti. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2007. Dostupné z: https://digilib.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/4570/%C5%A1talmachov%C3%A1_2007_bp.pdf?sequence=1
2. Česká televize. StB: Přísně tajné! [online]. Praha: Česká televize, 2022 [cit. 2025-05-24]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/14589860153-stb-prisne-tajne/
3. Járková, P. Prostituce za socialismu: Jak s ní režim bojoval a jak to u lehkých holek tenkrát chodilo. Lifee.cz [online]. 18. 10. 2018 [cit. 2025-05-24]. Dostupné z: https://www.lifee.cz/trendy/prostituce-za-socialismu-jak-s-ni-rezim-bojoval-a-jak-to-u-lehkych-holek-tenkrat-chodilo_3654.html
4. Chalupa, M. Komunisté si s prostitucí nevěděli rady. Tak to soudruzi řešili po svém. ČtiDoma.cz [online]. 7. 2. 2023 [cit. 2025-05-24]. Dostupné z: https://www.ctidoma.cz/clanek/historie/komuniste-si-s-prostituci-nevedeli-rady-tak-to-soudruzi-resili-po-svem-72716
