Zelené děti z Woolpitu: Záhada, která přežila staletí

Suffolk, Anglie, kolem roku 1150. Letní den se pomalu chýlí ke konci. Rolníci na poli u vesnice Woolpit – tehdy součásti panství lorda Richarda de Calne – právě sklízí úrodu, když si jeden z nich všimne pohybu v zarostlé jámě, kdysi určené k lovu vlků.
Zpod suti a trní se vynořují dvě postavy. Děti – sotva desetileté. Jsou bledé, v hadrech, zcela vyčerpané… a jejich kůže má neobvyklý, nazelenalý odstín.

Zděšení vesničané je odvedou k Richardu de Calneovi. Nikdo jim nerozumí. Jejich jazyk zní zpěvně, rytmicky, s podivnými hláskami, které nikdo z okolí nikdy neslyšel. „Byli oblečeni v neobvyklém oděvu, jaký jsme zde neviděli,“ píše později kronikář William of Newburgh.

Děti odmítají všechno jídlo, které jim hospodyně nabízí – chléb, ovoce, maso. Až když spatří čerstvě utržené fazole, vrhají se na ně s hladovým zoufalstvím. „Když jim byly ukázány fazolové lusky, otevřely je s radostí, ale místo semen jedly lusky samotné,“ poznamenává Ralph of Coggeshall.

Brzy však chlapec onemocní a umírá. Dívka zůstává sama.

Dívka, která přišla ze tmy

Dívka se postupně zotavuje, naučí se anglicky a její příběh se stane jedním z nejzáhadnějších svědectví středověku.
Vypráví, že s bratrem pocházela z kraje, kde nikdy nesvítí slunce – z místa, které nazývá „zemí svatého Martina“. Tam, říká, vládne věčné šero a lidé tam žijí „jako my, ale bez našeho světla“. Jednoho dne zaslechli zvony, následovali jejich zvuk podzemní chodbou… až je oslepilo denní světlo.

„Byli jsme náhle obklopeni tak jasným světlem, že jsme ztratili smysly,“ cituje Coggeshall výpověď dívky. „Nevěděli jsme kam jít, a tak jsme se ocitli zde mezi vámi.“

Zajímavé je, že oba kronikáři – Newburgh i Coggeshall – zaznamenali příběh nezávisle na sobě a oba tvrdí, že jej slyšeli od lidí, kteří děti osobně znali. Coggeshall dokonce uvádí, že dívku sám viděl a že se později provdala za muže z King's Lyna. William of Newburgh ji popisuje jako „rozumnou, ale lehkomyslné povahy.“

Od legendy k logice

Po staletí se o zelených dětech vyprávěly legendy. V době viktoriánské se z příběhu stalo podobenství o světle víry, které vyvádí člověka z temnoty. V novověku se objevily teorie o nadpřirozených bytostech – o elfech, skřítcích nebo dokonce mimozemšťanech.

Až ve 20. století se začali historici snažit příběh rozluštit bez nadpřirozena. Britský historik John Clark ve studii The Green Children of Woolpit: A 12th-Century Legend Reconsidered (1976) navrhl, že šlo o skutečné děti – sirotky flanderských přistěhovalců, kteří se po válkách a masakrech kolem Thetfordu (cca 1150) ztratili.

„Je pravděpodobné, že jejich neznámý jazyk byla vlámština, pro místní rolníky naprosto nesrozumitelná,“ píše Clark. „Zelené zabarvení kůže lze vysvětlit chlorózou, formou anémie vzniklé následkem dlouhodobého hladovění.“

Podle této teorie tedy děti nepocházely z žádné „země bez slunce“, ale z ruin, dolů či lesních úkrytů, kde přežívaly po útěku. A jejich vyprávění – zkreslené dětským vnímáním a překladem – se časem změnilo v legendu.

Zelená jako barva cizoty

Zelená kůže, neznámá řeč, jiný původ – to vše z dětí činilo symbol cizoty. Ve středověké mentalitě byla „zelená“ barvou jiného světa, hranicí mezi přírodou a nadpřirozenem.
Možná proto se legenda udržela tak dlouho. Nebyla to jen zvědavost, ale i strach z neznámého – z těch, kdo přicházejí z „temnoty“ a mluví jiným jazykem.

Z dnešního pohledu můžeme příběh číst jako metaforu. Možná to nebyly děti z podzemní říše, ale děti, které ztratily domov, jazyk a rodiče. Na vesničany musely působit stejně nepochopitelně, jako by přišly z jiného světa.

Ozvěna zvonů z Woolpitu

Když dívka z Woolpitu vyprávěla o „zemi bez slunce“, možná jen popisovala svůj dětský svět – chudobu, hlad a tmu dolů, v nichž přežívala. Ale její slova přežila staletí a dodnes zní jako ozvěna dávného tajemství.
A tak, když dnes někdo v Suffolku prochází kolem zarostlých příkopů u Woolpitu, možná si vybaví ten prastarý zvuk, který děti kdysi následovaly.
Zvuk zvonů, který je vyvedl ze tmy – a přivedl do legendy.

Seznam použitých zdrojů: