Ale co, ať si každý jí a utrácí, jak mu to vyhovuje

Majku všechno kolem jídla obtěžuje. Tvrdí, že kdyby se nemuselo jíst, byla by spokojená. Často má poloprázdnou lednici. Nakoupí, když ví, že k ní přijde dcera nebo jiná návštěva, a pak dojídá. Ještě donedávna si aspoň ráda pochutnala na dezertech, ale přestala je jíst kvůli postavě. Byla přesvědčena, že jí docela zdravě. Aby si to ověřila, zaplatila si výživové poradce. Doporučili jí jídelníček, který vlastně měla i bez nich. Smála se, že vydala docela slušnou částku za to, aby si potvrdila své rozhodnutí už nevařit, ačkoli zmínila, že nějaké vařené jídlo v tom jídelníčku samozřejmě je.

Nebudu prozrazovat to, za co zaplatila nemálo peněz, ale napíšu, že jí ovoce, zeleninu, mléčné výrobky, vejce, různé ořechy, žitný chléb. Nejí maso, někdy si dá rybu, někdy i těstoviny, miluje sýry.

A proč jí přestalo bavit vařit? Manžel pracoval na home office, ona ne. Každý večer ji vítal otázkou: „Co bude k večeři?“

Pochopitelně očekával, že uvaří tolik, aby mu zbylo i na oběd. Děti už byly z domu a přání dát si od vaření trochu pohov, se jí neplnilo. Když se před pěti lety rozvedli, přestalo ji jídlo zajímat. Je zdravá, je s ní zábava, ale být s ní na dovolené, kde je strava v ceně, zábavná není. Často vynechává večeře a někdy se jí nechce ani na oběd. Protože spolu na dovolené jezdíme, raději si rezervujeme apartmán s kuchyní, kde si každá hospodaří, jak chce, a oběma nám to vyhovuje.

Zdenka byla zvyklá denně vařit víc jak čtyřicet let. Synové si založili rodiny, ona však manželovi a sobě dál chystala teplé obědy. Muž nečekaně zemřel. Než se z té tragédie vzpamatovala, zvykla si nevařit a skoro nejíst. Postupně jíst začala, ale k plotně se už nevrátila. Když má hlad, dá si krajíc chleba s něčím, co má doma. Někdy jen s máslem, jindy s máslem a kedlubnou, rajčetem nebo s čímkoli, co je v lednici. Nikdy tam toho moc není. V sezóně si kupuje víc zeleniny a ovoce. Má ráda čokolády. Denně prý sní jednu. Je štíhlá, stejně jako Majka.

Zdenky nechuť k jídlu však není tak zásadní jako u Majky. Zdenka si ráda pochutná na všem, co nemusela uvařit. Kdekoli, i v restauraci. Jí všechno, nevybírá si a vždy je vděčná. Sama vůbec nenakupuje, to obstará syn při svých nákupech pro rodinu. Mámě přiveze totéž každý týden, ani mu už nemusí psát seznam. Čokolád, které mamka mlsá, vezme rovnou celý balíček. O jídle si s ní moc nepopovídáte.

Jana ztratila chuť k jídlu po ztrátě partnera. Vstane, dá si cigaretu a kávu. V poledne dopije kávu a vykouří další cigaretu. Ve dvě odpoledne už má hlad, tak si vezme něco, co je po ruce, stejně tak večer. V noci prý jí sladkosti. Čokolády, oplatky, cokoli, co má doma. Ani ona nechodí do obchodu, i jí plní spíž a lednici děti, které nakupují pro své rodiny. Mámě přivezou, o co si řekne.

Moc zdravá není.

Všechny tři jsou moje kamarádky. Vědí, že já vařím a jím ráda, ale jen Zdenka si u mě pochutná. Majka někdy ocení mé polévky, Jana nic. Jednou jsem u ní byla na návštěvě a snažila se něco jí uvařit. Nedala si nic ani se mnou. Nebavilo mě, že u ní jím sama. Navíc všechno, co jsem tam uvařila, pak dala dětem, které mi volaly, jak dobré to bylo.

Jeden čas Jana zkoušela nechat si vozit jídlo ze školy, ale přestalo jí chutnat. Teď dala šanci blízké restauraci, která rozváží obědy za slušnou cenu. Uvidíme, jak dlouho to vydrží.

Ostatní lidé, které znám, a není jich málo, jídlo zajímá. Rádi jedí, některé baví i vařit, všichni se o jídle dokážou příjemně bavit. Mnozí z nich mají nadváhu a marně se snaží shazovat kila. Jsem na tom stejně, ale už se mi to daří, protože jsem v červnu změnila životní styl.

Vařím a jím ráda pořád, to už nezměníme, ale taky jsem si nechala poradit. Jím skoro jako Majka, akorát že vařím obědy. Polovina talíře je často zeleninová, zbytek napůl maso a příloha – spíš pohanka, semolinové těstoviny, brambory, někdy rýže, vůbec ne těstoviny z obyčejné pšeničné mouky, knedlíky a podobné dobroty, žádné koláče, zákusky. Ráno jogurt, ovoce, cappuccino. Cereálie, které výživáři někdy doporučují, už nejím. Mám dojem, že jsem právě po nich dost přibírala a je mi jedno, zda se pletu, diskutujte, o tom moje články jsou.

Svačiny a večeře? Co dům dá. Nově (dřív ani za svět) tvaroh, žervé, vejce, ryby i v plechovce, celožitný chleba – taky novinka, dřív jsem jedla chleba sice z kvásku, ale spíš pšenično-žitný. No a ještě jím sýr, syrečky, někdy šunku – nesmí být moc slaná a jasně, s minimálně devadesátiprocentním podíle masa. Zelenina, ořechy, semínka.

Něco málo z toho, co nyní jím, jsem odkoukala od kamarádek, které nebaví jíst, ale jíst musejí, takže hlady nejsou, a ani nemají starosti s nadváhou. Nad radami odborníků jsem se pak radostně usmívala, že nemusím odtučněné mléčné výrobky, ba ani náhražky másla. Zato se mám vyvarovat sacharidů. Sladké nápoje považují všichni, kteří radí lidem, jak správně jíst, za jed, stejně jako průmyslově zpracované potraviny.

Když to shrnu, zjišťuju, že jídlo je úžasné téma. Neobejdeme se bez něj, ale ani by nemuselo být hlavní náplní našich životů. Ostatně, jak je dnes předražené, jsem vděčná za výživáře! Ať jich přibývá a klientela jim roste!

I já díky nim vím, že si mám raději koupit méně kvalitních potravin, že nemám litovat peněz za bio potraviny, kterých nikdo z nás nesní tolik, jako toho, co je levné. Ráda teď pozoruji obsah košů v obchodech. Neberu si velký na kolečkách. Vždycky jen malý do ruky. Žasnu mnohdy, čím ty velké přetékají a potutelně si vždy řeknu – výživáře na vás, milánkové!

Ale co, ať si každý jí a utrácí, jak mu to vyhovuje. Já to dělám taky tak.