Článek
Kdo mě sleduje na Stravě, nemohl si nevšimnout, že zhruba po dvacátém březnu klesla frekvence mých výběhů na nulu. Důvod je prostý - má imunita po dlouhé době neprošla testem a já jsem zcela regulérně onemocněl, a to se vším všudy včetně bolesti hlavy, rýmy a kašle atd.
První myšlenky běžce jsou v takovéto situaci v období závodů vždy hrdinské. Zklidníme rytmus - dva, tři dny - a bude to zase pohoda. Jenže tentokrát (minulým zkušenostem navzdory) jsem si musel vzít dokonce i volno v práci na dva dny před víkendem, protože jsem prostě a jednoduše nemohl dělat vůbec nic. Takto vzniklý prodloužený víkend jsem téměř výhradně strávil v posteli a neustávající bolest hlavy byla tím nejmenším, co mě v tu dobu trápilo.
Pořád jsem ale věřil, že to klapne. Pokusil jsem se k tomu postavit logicky - natrénováno mám a týden výpadku by nemusel mít tak rapidní vliv. Pokud se mi podaří postavit se na nohy během jednoho týdne, zbyde mi na doladění dalších 7 dní. Okay, možná nepoběžím úplnou raketu, ale pořád můžu předvést slušný výkon.
V neděli se mi udělalo lépe, a tak jsem šel ven. Sršel ze mě optimismus, ale i přesto jsem zůstával při zemi. Potřeboval jsem to rozseknout. Po dvou kilometrech mi tepovka naznačila, že to není vůbec ideální. Nebyla tam, kde by měla být (pozoroval jsem zvýšení až o 15 % při známé zátěži) a celkově jsem se cítil hrozně. Domů jsem dorazil jako zbitý, a navíc jsem si zvenčí přinesl neustávající dráždivý kašel, kterého jsem se od toho momentu nemohl zbavit.
To, co se ve mně následně odehrávalo, zaprvé není ani moc publikovatelné, a za druhé už vůbec ne konstruktivní. Prostě jen řekněme, že já jsem se ke konstruktivnímu přemýšlení dostal až po několika dnech. Teprve tehdy jsem si situaci mohl pragmaticky rozebrat. Závěr, ke kterému jsem dospěl, mi pomohl se přes vzniklou situaci přenést. Třeba to do budoucna pomůže i někomu jinému.
Proč jsem se závodu chtěl za každou cenu zúčastnit a o co v případě neúčasti přicházím?
Určitě přicházím o zážitek. Berlínská půlka se zčásti běží po trati celého maratonu (pozn.: Berlínský maraton je jeden z nejslavnějších na světě, patří do tzv. “Marathon Majors”) a vůbec atmosféru velkého zahraničního závodu. Prakticky celá trať je rovinatá, a tak není těžké běžet s kvalitním tréninkem v zádech na osobák. Závod v zahraničí je navíc určitě vždycky krásný, má to úplně jiné barvy než závody tuzemské a také většinou zajímavou kvalitu. Když jede celá rodina, dá se to celé pojmout jako fajn výlet (což je jeden z důvodů, proč jsem Berlín upřednostnil před závodem v Praze o stejné délce, jehož termín byl v tentýž víkend).
Je tedy na místě si položit otázku, zda si můžu tento závod alespoň částečně nějak nahradit doma. V jednom z následujících týdnů, až se plnohodnotně uzdravím a vrátím se na správnou úroveň, zařadím do plánu test na půlmaraton. U Vltavy se taky běhá krásně. Případně si najdu jiný půlmaraton a zaběhnu si jej na podzim.
Co riskuji, když se zúčastním navzdory nemoci?
Delší doba na kompletní uzdravení a následné dlouhodobější zdravotní komplikace, a v důsledku toho všeho vyřazení z tréninku na mnohem delší dobu. Je třeba si uvědomit, že ani všechny peníze světa zdraví nezaplatí, a tak i kdybych se cítil 50/50, účastnit se závodu je dle mého holý nerozum. Navíc, výkon a pocit by určitě také nebyly podle mých představ, což by mohlo mít další dopad na mé běžecké sebevědomí.
Jaký je můj opravdový cíl?
Pořád musím myslet na to, že můj cíl je Bostonský maraton, a všechna má rozhodnutí musí směřovat právě tam. Půlmaratony mě tam nekvalifikují. Určitě je ale vnímám jako prostředek k dosáhnutí potřebné rychlosti a jakéhosi sebevědomí, takže mě to zcela jistě mrzí. Celá cesta je ale delší než tento jeden týden nebo 14 dní. Udělal jsem už mnoho kroků dopředu, a toto tedy můžu vnímat jako pár kroků dozadu, které se ale dají rychle dohnat.
Co ztrácím krom možnosti zaběhnout dobrý čas a užít si hezký závod?
S zahraničním „výletem“ se samozřejmě pojí zvýšené náklady. Já konkrétně jsem přišel o celé startovné (pozn.: startovné na Berlínský půlmaraton se nedá ani převést z běžce na jiného běžce, takže příště budu možná uvažovat o pojištění). Ubytování v hotelu jsme stihli zrušit v rámci lhůty pro bezplatné zrušení, dopravu jsem plánoval vlastním autem, takže tam už žádné další dodatečné náklady nevznikly.
Co můžu začít dělat už teď a jak se co nejdříve vrátím na úroveň, na které jsem byl před nemocí?
Nejdůležitější je zůstat trpělivý, nekopat nohama kolem sebe jako malé dítě, neházet vinu na ostatní a snažit se být pozitivní (tj. což je, jak asi tušíte, přesný opak toho, jak jsem se choval, když jsem zjistil, že je má účast v ohrožení). Brát léky a odpočívat a průběžně vyhodnocovat změny svého zdravotního stavu. Jakmile se budu cítit alespoň dva dny v kuse dobře, začnu se protahovat, zařadím nějaké nenáročné statické výdržové cviky. Běhat začnu velice zlehka a vyřadím ze začátku delší trasy. Toto vydržím určitě týden, podle potřeby i dva. Poté se pokusím sám sebe vpravit zpět do „obyčejného“ tréninku, včetně posilovny.
I přes to, že jsem se nakonec přiměl k pragmatickému přístupu, stále platí, že zrušit účast v Berlíně bylo jedno z mých nejtěžších běžeckých rozhodnutí za poslední dobu. Nikomu bych takové rozhodování nepřál, ale někdy se to bohužel stává a asi je dobré být na to připravený.
Co teď tedy čekám, je, že se díky tomuto dostanu dřív dokupy a budu moct pokračovat v tréninku. Mezitím si vyhodnotím poslední půlrok, podívám se po nějakých jiných závodech, přečtu nějakou tematickou literaturu (na kterou obvykle není tolik prostoru), a celkově si pokusím odpočinout. Příští článek už, věřím, bude o optimističtějším tématu. Zůstaňte zdraví!
----------
----------
Předchozí díl:
Následující díl:
