Článek
Maraton v polském Krakově jsem si minulou zimu vybral vlastně docela náhodně, protože se mi prostě hodil do časového plánu. Zároveň Krakov jako takový je v rozumné dojezdové vzdálenosti. Minulý pátek jsme se tedy sbalili a odjeli do Polska.
Krakov (nebo alespoň část města, kterou jsme viděli) je velice hezké a udržované město a je vidět, že místní si jej váží. Maratonu jako takového, který se tam letos běžel jubilejně po dvacáté, taktéž. Diváků bylo opravdu spousta téměř na každém úseku trati, počasí totiž právě svědčilo spíše jim, než běžcům - teploměr ukazoval určitě 20 °C, bylo skoro jasno až jasno, téměř bez větru.
Je škoda, že trať v Krakově nevede z větší části středem města - užším centrem vedou vlastně pouze první a poslední 3 až 4 kilometry, a poté dalších asi 5 kilometrů zhruba uprostřed závodu podél řeky Visly (po poměrně zvlněné, ne úplně rovné a také úzké promenádě pro pěší). Zbytek tratě vede rezidenčními čtvrtěmi, kde toho moc k vidění nebylo. Na trati bylo také poměrně dost vraceček (celkem čtyři), ze kterých mám neopodstatnitelnou hrůzu, a to téměř panickou. O další zábavu na trati se mi pak ještě postaraly dvě dost ostré zatáčky.
Rád bych ale taky vyzdvihl pozitiva, a to nemalá. Organizaci měli Poláci zvládnutou náramně - dokonce bych řekl, že nejlépe, co jsem kdy měl možnost zažít. Běžců bylo sice „jen“ cca 5000, ale všude byl dostatek toalet (tohle cením nejvíc), místa k převlečení a k vysprchování. Nikde žádné prostoje, jak u registrace (probíhala přes QR kód - věřte tomu nebo ne, frontu to zrychlí raketově), tak ani při odevzdávání věcí do úschovy. Jediná maličkost, která mě v předzávodním čase vyvedla z míry, byla, že jsem poměrně dlouho nemohl najít vstup do startovního koridoru - těch bylo celkem málo. Jak už jsem říkal, diváků byla velká spousta, hlavně podél řeky, a na dvou nebo třech místech byly dokonce roztleskávačky (chlapi určitě ocení). Bylo moc fajn zažít zase atmosféru velkého závodu.
Závod probíhal dost zajímavě, alespoň mou optikou určitě. Jelikož jsem se před asi 14 dny uzdravil z vleklého nepříjemného nachlazení, nechtěl jsem na sebe vyvíjet žádný velký tlak a chtěl jsem si závod především užít. Věděl jsem, že natrénováno mám, ale aktuální formu jsem si neodvážil odhadnout. Někde v hlavě vzadu jsem měl čas 3:15, ale rozhodně jsem se k tomu času od začátku vůbec neupínal.
Po startu jsem to rozběhl celkem uvolněně (ono to v tom davu ani moc nešlo) a čekal, co se bude dít po první občerstvovačce (zhruba po šestém kilometru). První vracečku (navíc se zúžením) na třetím kilometru jsem přežil, byť příjemná nebyla, a po ní se dav začal konečně trochu trhat. Myslel jsem si v ten moment, že co se dávání si pozor na nohy jiných běžců týče, mám pro tento závod vystaráno, ale to byl samozřejmě dost velký omyl. Na první občerstvovací stanici se někdo krok přede mnou rozhodnul zastavit již u prvního stolu - musím se přiznat, že i já jsem utrousil pod vousy společně se spoustou polských kolegů jejich nejčastěji používaný úderný vulgarismus. Vznikající špunt se mi nicméně podařilo oběhnout vnějškem bez kolize s ostatními běžci.
Ne úplně hladký průběh touto stanicí mě ale přinutil změnit doplňovací strategii. Měl jsem v plánu dát si 1 celý banán za půl hodiny (tedy co cca 5 km) - na první občerstvovačce se mi podařilo ukořistit pouze necelou půlku a jeden kelímek ISO drinku. Strategii „jeden celý banán na každé stanici“ jsem přehodnotil na „ber, co můžeš, a zbytek nacpi do kapes“. Naštěstí toto byl můj nejhorší zážitek během tohoto maratonu. Já osobně se vždy snažím vnímat, co se kolem mě děje, a na občerstvovačce se zastavovat až někde od prostředka délky stanice dál (nebo kdykoliv, když je kolem mě volno) a rychle zase zmizet pryč. Za zmínku ještě stojí, že doplňovací stanice byly na tomto závodě dvojího typu - jedny se vším všudy - banány, čokoláda, rozinky, voda, ISO drinky (od 5. kilometru každých pět kilometrů) a druhé pouze s vodou (od cca 7,5. kilometru každých pět kilometrů).
Krátce po startu začalo dost intenzivně pálit sluníčko a já začal současně s tím pociťovat plíživou bolest hlavy. Okamžitě jsem měnil čelenku za šátek, a od té chvíle si lil na hlavu vodu, co to jen šlo. Podařilo se mi chytnout se vodiče na 3:15, protože se mi běželo překvapivě dobře. To jsem „vydržel“ asi do 15. kilometru - něco se mi v hlavě přepnulo (asi to byl trochu risk, to uznávám) a ještě malinko jsem zrychlil. Vodiče na 3:15 jsem tedy nechal za sebou a od té chvíle běžel asi za 4:20 min/km.
První půlku závodu jsem zvládl za 1:33. Čas samotný mě až tak zásadně nepřekvapil, ale udivovala mě lehkost v nohou, se kterou jsem do druhé poloviny závodu nastupoval. Slunce dál neúnavně pálilo a nebylo kam se před ním schovat. Dál jsem se proto držel svého plánu - na každé stanici půlka banánu, kelímek ISO drinku, pár kelímků vody, a když zvládnu chytnout i nějaký navíc, liju si ho na záda a hlavu. Na 23. kilometru míjím vodiče na 3:00, což ale není tím, že bych já tak zásadně zrychlil, ale tím, že se on úplně uvařil; už neběžel, ale regulérně jenom s rukama v bok šel. Naštěstí bylo všude kolem plno lidí, kteří mu pomáhali doplnit alespoň vodu. Běžci na 3 hodiny tím ale ztratili svého jediného vodiče, což pro ně asi nebylo optimální. Později jsem se dozvěděl, že podobně odpadl i jeden na 3:30; avšak vodičů na tento čas bylo víc. Počasí běžcům situaci vážně neusnadňovalo.
Kolem 30. kilometru se, jako vždy, lámal chleba. Slunce stále pálilo, nebe bylo zcela bez mráčku a před poslední čtvrtinou nás čekal táhlý a poměrně dlouhý kopeček. Bylo vidět, jak to některé dost zmáhá - od této chvíle jsem začal zpomalující kolegy předbíhat častěji a častěji. Pořád jsem se cítil dost svěže, a tak jsem tempo držel a místy na sebězích i trochu zrychlil. Na 35. kilometru mě začaly táhnout kotníky a bolet stehna a zadek, ale to už jsem měl v hlavě vidinu blížícího se finiše, takže o nějaké velké krizi se mluvit nedalo. Navíc jsem už byl skálopevně přesvědčený, že to v tomto tempu zvládnu dotáhnout. Na 37. kilometru jsem do sebe nacpal poslední banány a ISO a vyběhl na nábřeží. V dálce se zablýskl Wawel, pod kterým se finišovalo a to mě nakoplo ještě víc. Soustředil jsem se na jemné zvýšení kadence a snažil se držet pořád stejné tempo. Zvlněný terén na nábřeží a pod Hlavním náměstím bral obrovské množství sil…
A najednou jsem se bůhvíjak ocitl v cíli. Modrý koberec, burcující diváci bubnující rukama o bariéry… Byl jsem jako v mrákotách, vůbec mi nedocházelo, kde jsem se tam najednou vzal. Odněkud se vynořil Dan z MK Seitlu Ostrava; samou radostí jsem ho objal. Nějak jsem pořád nechápal, co tam dělá, vždyť běžel celou dobu dost přede mnou. Tak na mě asi čekal? Pak jsem se ale uvědomil, že až tak dlouho čekat nemusel - zaběhl jsem totiž za 3:04:45.
Až ten den odpoledne mi vlastně došlo, že jsem se dost zásadně přiblížil kvalifikačnímu času. Chybí už jen něco kolem pěti minut! To je velká paráda. Všechna ta ranní vstávání, naběhané kilometry, upírání si nějakého toho povyražení (hlavně piva) se začínají vyplácet a je zřejmé, že jsem si vytvořil solidní základ pro kvalifikační čas na Bostonský maraton. V tento moment není důležité, zda jsem zaběhl 3:04 nebo 3:11, ale to, že jsem se tomu času zásadně přiblížil. V hlavě jsem si tu možnost odemknul a vím, že to dokážu. Stále je na lecčem pracovat, ale teď už je to jen opravdu otázka času.
Za 14 dní poběžím na domácím maratonu v Praze - jestli se pokusím o kvalifikaci už tam, to asi ještě nechám hvězdám.
----------
----------
Předchozí díl:
Následující díl:
