Článek
Každý běžec ví, že ne každý trénink venku probíhá na sto procent hladce - především ve městě je lidí místy opravdu hodně, takže opravdu není možné v rámci výběhu nemít alespoň jeden kontakt s jinou lidskou bytostí. Povětšinou jsou tyto kontakty veskrze přátelské a plné vzájemné tolerance - a za tyto jsem upřímně vděčný.
Je mi jasné, že nikdo není zvědavý zrovna na to, že si někde běžím, že potřebuju někde nějaký prostor k pohybu apod. Tím spíše jsem mile překvapen, když mi například zastaví auto (i mimo přechod pro chodce), nebo se sama, všímavě, uhne rodina s kočárkem. Snažím se toto vždy oplácet - když někdo udělá jako první vstřícné gesto, poděkuju, či jakkoliv jinak reaguju směrem ke druhé straně s gestem vděku. A naopak, pokud jsem v situaci, kdy se ode mě „očekává“, že budu situaci řešit kompromisem ze své strany jako první, dělám, co je zrovna potřeba.
Avšak někdy to prostě nějak nevyjde, a občas následuje i docela hluboké vzájemné mrzení. Přinejmenším. Jenom za poslední cca půl rok se mi staly následující tři příhody, které sice nedopadly nijak zle, nikomu se nic nestalo, ale ani tak z nich nemám dobrý pocit. Dobře demonstrují, proč jsme pak jako běžci mnohdy zaškatulkováni např. do „chodníkových teroristů“. A věřte tomu, že nic není dál pravdě - to poslední, co běžec chce při svém tréninku řešit, je, že někde někoho omylem nakopnul, či dokonce povalil na zem, takže se tomu maximálně snažíme vyhnout.
Příhoda první - Až příliš hravý pes
Psy mám pro svou upřímnost, bezelstnost a přímost hrozně rád. Ale myslím, že mi dáte za pravdu, když budu tvrdit, že jsou to občas troubové, co si nejdřív hledí něčeho svého a pak se hrozně lehce polekají, když je někdo vyruší z jejich čenichání. To se mi stalo někdy na jaře, když jsem se byl volně proběhnout u našich na Moravě. V jeden moment jsem byl vlastně téměř někde mezi poli a za zatáčkou jsem potkal pána s ridgebackem (alespoň myslím, že to byl ridgeback - byl podobné velikosti i barvy). Pes nebyl na vodítku a neměl náhubek. To bylo naprosto pochopitelné, široko daleko nebyly ani domy. Jenomže psa jsem svou náhlou přítomností asi nějak vylekal nebo podráždil - toto je těžké kontrolovat - a pejsek se vydal za mnou, navíc poměrně tiše (myslím, že ani jednou nezaštěkal). S tím bych problém neměl. Páníček si pejsánka odvolá a bude to v klidu. Nebo ne? Galina (jméno feny, které jsem následujících několik minut slyšel snad dvacetkrát) se ukázala být regulérní nezmar. No tak vedle mě běží pes, nic horšího se neděje, pomyslel jsem si nejdřív. Omyl! Začal jsem zpomalovat a chtěl umožnit jejímu pánovi, aby dohnal a fenku si zkrotil. Jenže v tom mi Galina začala „ňafat“ po kotnících. To už moc sranda nebyla a malinko mě zachvátila panika; nebyl jsem si jistý, jestli je to z její strany ještě hra. Začal jsem zrychlovat a měl co dělat, abych rozdováděnou fenku nenakopnul, tím spíš, že můj pud sebezáchovy už bil na poplach. Zezadu jsem zaslechl jenom udýchané „Pardoooon!“ Zvedl jsem ruku na znamení, že jsem páníčka slyšel, nicméně fenky jsem se pořád zbavit nemohl. Až asi po necelých dvou stech metrech (tedy necelá minuta běhu) si to k mé úlevě rozmyslela a vrátila se k pánovi.
Ze psů tak moc velký strach nemám, spíš mám strach, že když už se něco podobného stane, ublížím psovi. Nicméně zrovna ridgeback není úplně malé plemeno, a musím říct, že jakmile jsem se konkrétně tohoto psa zbavil, dost se mi ulevilo.
Příhoda druhá - Jsem běžec a předbíhání nemám rád
Předbíhání chodců je pro mě noční můrou. Úplně nedokážu vysvětlit proč, ale pravděpodobně to má něco společného s tím, že nikomu nechci jakkoliv ublížit a sám v sobě tak vyvolávám stres. Na druhou stranu to asi není pro danou situaci nic špatného - jsem přirozeně rychlejší, pružnější a měl bych tedy zpravidla uhýbat jako první. Alespoň tedy to je moje logika.
S prázdným chodníkem se aplikuje velice jednoduše. Vidím lidi, obíhám lidi, řadím se zpátky - to vychází ať už mne tito lidé vidí (jdou tedy v protisměru) nebo ne (jdou po směru mého běhu).
Problém nastává v okrajových případech. Zúžený chodník, ať už přirozeně, nebo rekonstrukcí; náhlá překážka v cestě, kaluž. Letos v létě jsem vyfasoval pořádný špek: překážku, nepochopení a úzký chodník zároveň.
Kdo z vás je Pražák a někdy byl u Vltavy, tak už dost možná někdy běžel z Braníku na Dvorce. V jednom místě, mezi čerpací stanicí a tramvajovou zastávkou Přístaviště, je dost zúžený chodník. Řekl bych, že se tam tak akorát vejdou dvě jízdní kola vedle sebe. Tehdy jsem běžel směrem na Dvorce a měl v nohách už dobrých 25 km. Nebylo to úplně na krev, ale čerstvost v nohou jsem už postrádal. Přede mnou se pohyboval starší pár, ve stejném směru jako já, a šel vedle sebe. Tím zabíral dost podstatnou část chodníku - dost možná celou šíři. Zas takový „provoz“ však nebyl, a vnitřně jsem to odbyl tím, že si to „mohou dovolit“, pakliže dávají patřičný pozor. Pomalu jsem se blížil, a ohlásil jsem svoji přítomnost zvoláním „Levá strana!“. Nicméně se nic nedělo, spíše se dělo to, že pár šel právě na tu levou stranu, kterou jsem doufal, že uvolní. Tak jsem to střelil zprava - myslel jsem, že tím nám všem prokazuji službu - nicméně paní, která šla v páru napravo se mou změnou pohybu asi lekla, odskočila ještě více vpravo, a tím mne donutila udělat téměř piruetu, jak jsem se snažil do ní nenarazit. No vyhnul jsem se, ale vzápětí jsem pochopil, proč se vyhýbali tak divně. Za tou paní se skrývala docela velká větev od stromu, ale kterou jsem zároveň neměl šanci přes ten pár vidět. Takže paní téměř ve větvi, a já už do ní měl taky namířeno. Nakonec jsme to bůhvíjak ustáli já, paní i větev, ale já jsem u toho po 25 kilometrech předvedl ukázkový steeplechase.
Příhoda třetí - Když jde rodinka přes celou cestu, nejbezpečnější předběhnutí je uprostřed
Třetí situace se odehrála vlastně docela nedávno v Modřanské rokli. Kdo z vás to tam nezná, nebo tam nikdy nebyl - běžel jsem po „hlavní“ cestě v rokli, která má kvalitní povrch a je poměrně široká. Vždy, když tudy běžím, nemám problém se bezpečně vyhnout, místa je tam podle mě opravdu dost, a to i při větším počtu návštěvníků. Každá série však někdy končí, že.
Tehdy jsem běžel roklí dolů a poměrně svižně. Měl jsem ten den opět naplánováno běžet kolem 2 hodin, a chtěl jsem alespoň na chvíli protočit pořádně nohy. Asi v půlce rokle jsem před sebou uviděl rodinku. Opět šla ve směru mého pohybu, takže o mě neměla ani tušení, a navíc zabírala celou šíři chodníku. Stejně jako v předchozím případě - toto nepokládám za velký problém, pokud skupina dokáže dostatečně reagovat na situaci kolem sebe. Jinými slovy - zabírám-li celý chodník a někdo chce projít, ať už v jakémkoliv směru, měl bych aktivně dávat pozor a uvolnit místo, je-li to třeba. Tato rodinka vpravo kočárky a vlevo dováděli psi. Uprostřed byl prostor vyplněn ostatními. Poměrně svízelná situace. Celé jsem to pravděpodobně podcenil tím, že jsem předpokládal, že mi někdo uhne, když se včas hlasitě ozvu (nejlépe několikrát). Na moje volání však vůbec nikdo nezareagoval, zastavit na místě už jsem taky nestihl, a na poslední chvíli jsem se musel rozhodnout, jestli to risknout a proběhnout mezi asi desetiletým klučinou a dospělým, kde se nacházela asi metrová mezera. Kluka jsem v průběhu chytil za rameno, aby se mi nepřipletl do cesty a doufal, že oba budou pokračovat ve svém směru chůze. To se naštěstí stalo, a já tedy proběhl bez incidentu. Avšak ihned poté jsem si vyslechl, že jsem „vůl“ a „mám zpomalit“. Pak přibyla ještě hláška, že tady „nejsem sám“, která byla na celé situaci nejabsurdnější, ale i tu jsem nechal bez komentáře.
V podstatě jsem toho názoru, že ve většině situací stačí vnímat své okolí a snažit se vycházet mu vstříc. Ano, když se střetávám s výrazně starší nebo naopak výrazně mladší generací nebo třeba právě psy, musím být o to obezřetnější a víc předvídat. A naopak u podobné věkové kategorie očekávám, jak větší schopnost mi s řešením situace pomoct, tak i větší pochopení pro mé volnočasové aktivity. No, ne vždy to to tak funguje.
A co vaše příhody? Máte podobné?
----------
----------
Předchozí díl:
Následující díl:
