Pákistánská etapa cesty podél řeky Indus

Jsme přibližně za třetinou délky toku Indu, v pahorkatině pod velehorami, kde Indus přijímá velký a významný přítok ze západu, afghánskou řeku Kábul. Jak Indus padá z velehor jižním směrem do pákistánské nížiny, vlévá se do oblasti, která dala vzniknout unikátní harappské kultuře, jež by nebyla myslitelná bez životadárného Indu a jeho pravidelných oživujících záplav. Než se dostaneme do fascinující Harappy, je třeba zmínit pět dalších řek – Jhelum, Chenab, Ravi, Sutlej a Beas – které rovněž pramení v Himálaji a plynou směrem k Indu, do něhož se ve společném soutoku vlévají a vytvářejí oblast známou jako Pandžáb, v překladu Pětiříčí. Jiný model (ke kterému se osobně přikláním, ale proti gustu žádný dišputát) počítá Indus přímo mezi pět řek Pandžábu a vypouští řeku Sutlej jako méně významný přítok.

Indická strana Pandžábu cestovateli nabízí ryzí nížinnou Indii se vším náboženským bohatstvím, jemuž dnes dominují rozličné hinduistické linie. Přestože největší koncentrace jogínů a sádhuú (hinduistických svatých mužů) je bezpochyby podél toku Gangy, potká poutník mnoho z nich i v Pětiříčí. Prakticky v celé Indii – nejen u Gangy či Indu – se cestovatel dříve či později setká s ostentativně vyhlížejícími hinduistickými (v menší míře také džinistickými) askety, kterým se říká sádhu (साधु) – doslova „ten, který praktikuje sádhanu“, tedy přísnou duchovní cestu. Slovo sádhu bývá volně překládáno jako svatý muž, zatímco původní význam sanskrtského slova je přímý, pravý, správný.

Sádhu je putující či osaměle žijící asketa vycházející z hinduistické ortodoxie (nejčastěji šivaismu a višnuismu), který se vzdal světského života, tedy smyslového potěšení (káma), bohatství a fyzické síly (artha) a všech vnějších náboženských zákonů a povinností (dharma), aby se nerušeně věnoval ortopraxi a směřoval k dosažení vysvobození (mókša), prostřednictvím meditace a kontemplace často umocňované rituálním kouřením silného konopí a ručně připravovaného hašiše. Užívání kanabinoidů v praktické spiritualitě sádhuů není pouhým epifenoménem; u mnohých se naopak jedná o elementární nástroj pro dosahování mystického sjednocení (vědomého zakušení jednoty átman–brahma) a duchovního růstu. Konopí tedy v duchovním úsilí sádhuů není cestou, ale nástrojem, který zintenzivňuje duchovní úsilí na cestě ke konečnému vysvobození z koloběhu reinkarnací.

V indickém Pandžábu (kousek od pákistánské hranice) leží také město Amritsar se Zlatým chrámem sikhů. Sikhové jsou k poutníkům nesmírně vlídní a pohostinní; nejen v Pandžábu najde poutník v každém městě jejich gurudváru, kde může zdarma přespat. Zlatý chrám na jezeře nektaru nesmrtelnosti je výjimečným pokladem Pandžábu a pokud by cestovatel věnoval svou cestu pouze Pákistánu, vyplatí se z krásného pákistánského Láhauru zajet alespoň na skok do indického Amritsaru podívat se na nejsvětější místo sikhů. Není to daleko, ale zážitek je to zcela výjimečný.

Jsme nyní zpátky v pákistánském Pandžábu přibližně v polovině toku majestátného Indu. Na jeho přítoku, řece Ravi, vzniklo slavné město s neznámým názvem, dnes pojmenované Harappa, a právě tady se formovalo nejstarší indické náboženství. Harappská kultura v údolí Indu byla vůbec nejstarší městskou kulturou na území Indie (dnes Pákistánu) s počátky v 2. pol. 4. tis. př. n. l. s hlavními centry v Mohendžodaru (což je rovněž teprve soudobý název naleziště) na Indu a v Harappě na řece Ravi. Největšího rozkvětu a slávy dosáhla tato velkolepá města před příchodem Indoevropanů. Města Mohendžodaro a Harappa vzdálená od sebe asi 600 km, avšak propojená řekou, dosáhla na přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. vysoké kulturní úrovně a dodnes obdivovaného pečlivého urbanistického řešení. Uprostřed rozlehlého návrší (později opevněné citadely) v Mohendžodaru byl velký bazén určený ke kultické očistě, který je dnes možné obdivovat mezi fragmenty půdorysů někdejších budov z pálených cihel.

Historikové se domnívají, že se v údolí Indu v době rozkvětu Harrapy, Mohendžodara a mnoha dalších měst pěstoval kult bohyně Matky, což podepírají mimo jiné množstvím nalezených figurek ženy v tamějších obydlích i mimo ně. Tato bohyně plodnosti snad byla uctívána přímo v domácnostech městské harappské civilizace. Vedle bohyně plodnosti a kultu rituálního očišťování se pro období před příchodem Indoevropanů hovoří také o kultu ohně. Další významná postava – tentokrát vyobrazená na nalezených pečetidlech v Mohendžodaru – je považována za tzv. Proto-Šivu, předchůdce boha Šivy později sídlícího na hoře Kailás při prameni Indu. Proto-Šiva mohl vládnout nebi nad Indem před přílivovou vlnou Árjů, která podle jedné z vlivných hypotéz kvetoucí městskou kulturu na Indu spláchla ve směru po proudu řeky. Prameny k hlubší znalosti tzv. Proto-Šivy ovšem stále chybí.

Až s příchodem Indoevropanů se začíná v oblasti Indu rodit kastovní členění společnosti, přičemž původní obyvatelstvo bylo patrně vytlačeno do nejnižší kasty nedotknutelných (či přesněji nedotykatelných). Někdy ve druhé polovině 2. tis. př. n. l. ovládli nebe nad Indem védští bohové v čele s Indrou. Rgvéd podle jedné z badatelských teorií v nejasných narážkách hovoří o hrázích na řece Indus, které snad stavěly původní obyvatelé měst harappské kultury před příchodem Árjů, když představuje hromovládce boha Indru jako osvoboditele vod, jenž byly zajaty hrázemi. Poutníci na Indu ve védské době doufali v ochranu bohem Pušanem, (mimo jiné) ochráncem cest a cestovatelů.

Z tří desítek védských bohů se v pozdější transformaci v to, čemu říkáme hinduismus (nebo spíše indická náboženství), na nebi nad Indem prosadili zejména Šiva a Višnu. Zdá se, že Šiva měl přinejmenším do příchodu islámu (převážně sunnitského s nepočetnou šíitskou minoritou) na řece Indu výjimečné postavení a jeho sídlo nad pramenem řeky to stále potvrzuje. Po řece Indu postupně připlulo a do širokého okolí se rozlilo přesvědčení, že lidský život je utrpení a duchovní cesta má člověka z tohoto utrpení vyvést. Zatímco na Jordánu se kladl velký důraz na osobní identitu, na ono „já“ vzhledem k Bohu, na Indu byl důraz postaven přesně obráceně. Cesta vedla skrze nezájem o „já“ a tím k Bohu, respektive do Boha. Bhagavadgíta k poutníkovi kráčejícímu podél Indu promlouvá: „Nyní si všímej i Cesty, abys zpřetrhal osudová pouta svých činů. … Ten, kdo ovládá sebe, kráčeje světem se smysly zkrocenými, odpoután jsa od protiv náklonnosti a odporu, ten vskutku dochází klidu.“

Stejně jako v podobné době na Eufratu, také na Indu se ve společnosti o slovo hlásilo vědomí hříchu, jak později dokládá Bhagavadgíta: „Co to vlastně nutká člověka k tomu, aby spáchal hřích? Co je to, Krišne, co k němu pobízí jakoby silou a proti vlastní vůli? Vznešený odpověděl. Je to touha – je to hněv, zplozený povahou domáhající se moci, zplozený velkou chtivostí a temnou nevědomostí, která je nepřítelem lidí.“ S pravidelnými záplavami se rovněž do údolí Indu rozlila myšlenka nesmrtelnosti lidské duše a opakovaného znovuzrození. Otázkou zůstává, zda je myšlenkový model samsáry původu indoevropského, nebo zda již existoval na Indu v době jejich příchodu. Upanišady vlastně nahlížejí lidský život jako jedno velké soudní líčení, které nakonec rozhodne a další existenci souzeného, jenž sklidí přesně to, co zasel.

Co se hříchu týče, staří Indové se zabývali nejen hříchem záměrným, ale rovněž nevědomě spáchaným, což je pro západní chápání mimořádně zajímavé, neboť chápání hříchu pramenící v Jordánu zná hřích pouze jako vědomé rozhodnutí se pro zlé, nebo vědomé přestoupení dobrého řádu. Védští Indové znali např. prosbu adresovanou Varunovi, aby z člověka smyl také nevědomě spáchaný hřích. Ršijové dobře věděli, že je to také dlouhá a pomalá pouť, která člověka očišťuje zevnitř, ladí jej na božské, a umožňuje zřít; a právě nesnadná pouť proti proudu Indu z delty až k prameni na střeše světa (nebo opačně) se ke smývání bláta karmanu hodí jako málokterá jiná.

Nebyla by to pouť podél veletoku, kdyby si na ní lidé nevyprávěli o velké potopě světa. Také údolí Indu má svůj příběh o potopě, kde se role přeživšího ujal praotec lidstva Manu, jemuž malá rybka (snad avatar boha Višnua známý jako Matsya) napověděla, že svět bude zatopen velkými dešti. Manu přichystal loď a rybku ochránil před většími rybami ve džbánu, později v rybníku. Ryba v rybníku dorostla obří velikosti a když přišla na svět potopa, ryba táhla Manuovo plavidlo k vysoké hoře, kde záplavu přečkali.

Jsme nyní v jižním Pákistánu na dolním toku Indu. Řeka Indus se nepropsala jen do názvu Indie, ale koneckonců také do názvu Pákistánu, vždyť název vznikl spojením počátečních písmen jeho oblastí Pandžáb, Afghánia, Kašmír, Sindhu (tedy řeka, původně míněno řeka Indus). Urdské pák také znamená čistý, zatímco stán je perské zakončení názvu zemí, historicky použité v pákistánském Balúčistánu. Pákistán tedy také znamená „čistá země“ nebo „země čistých“. Zatímco nahoře v Ladaku je koryto Indu jen několik desítek metrů široké, v divokých kaňonech dokonce jen několik metrů, tady dole před samotnou deltu je koryto Indu až 2 km široké a v době pravidelných záplav se rozlévá do šíře místy až 7 km. Před svým ústím do Arabského moře Indus protéká významným městem Hyderabád.

Rozlehlou deltou ústí Indus do Arabského moře, respektive Indického oceánu. Tady se příběh Indu vlévá do své další kapitoly, ve které své plachty napínají koráby, jejichž kapitáni směnili bezpečí sycené (s)vědomím hříchu za zodpovědné nebezpečí otevřené svobody, ze které se také může zvedat žaludek a kde je hříchem nenaplnit poslání, cestu srdce – tisíc přešlapů pro onen jeden krok proměny. Na nekonečné ploše oceánu se směňuje dar života za věčnost, cestu k Jednotě. Dobro, zlo, to platí na řece. Tady se není čeho chytit, kategorie se hroutí, (s)vědomí mizí. Nikdy není pozdě vyplout. Splavit svůj Indus, vyplynout širokou deltou na znejišťující plochu oceánu, vyzvrátit hřích z šoku svobody a konečně ršijovsky zřít skutečný obzor…

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok. Praha: Akbar, 2021.

HAVELKA, Ondřej. Kulturní šok. In: VEVERKOVÁ, Pavla a kol. Dva roky s blogy Medium.cz. Praha: Seznam.cz, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.

Audio:

HÁVOVÁ, Naděžda – HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS – VERTIKÁLA. Papežova aktuální cesta po Africe. Praha, 19. 4. 2026.

HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS – VERTIKÁLA. Zhodnocení papežovy cesty po Africe. Praha, 26. 4. 2026.