Unikátní historie a současnost tuniských Židů

Dějiny Židů v Tunisku a konkrétněji na tuniské Džerbě jsou nesmírně bohaté a dlouhé, sahají prokazatelně přinejmenším do středověku, ale pravděpodobně mnohem hlouběji, snad až do období babylonského exilu (586–538 př. n. l.), kdy měla menší židovská komunita prchnout z Jeruzaléma do Egypta a po pobřeží dál na západ až na Džerbu, kde se usídlila.

Židovská komunita se na ostrově dělí zejména do dvou vesnic Er Riadh a Hara Kebira. Diaspora zůstávala co do počtu osob po celou historii relativně malá, ve své populační konjunktuře měla přibližně 4500 osob, a dnes je to kolem tisícovky tamějších Židů. Díky takto dlouhé tradici se jedná o jednu z nejznámějších severoafrických židovských diaspor. Počet Židů na Džerbě výrazně klesl spolu se vznikem státu Izrael v roce 1948.

Tamější ústní tradice svědčí o starobylosti židovské komunity, přičemž několik zakladatelských legend datuje příchod Židů na ostrov už do období babylonského exilu, ačkoli pro tyto legendy chybí spolehlivé historické doklady. Některé tradice svědčí přinejmenším o předstředověké židovské přítomnosti na ostrově, například jisté liturgické zvyky o svátku Pesach. Mnohé z těchto tradic jsou společné i pro židovské diaspory v Jemenu a Mali, jejichž starobylost je rovněž velmi pravděpodobná.

Rozšířená legenda o původu židovské komunity na Džerbě vypovídá, že na ostrov uprchla židovská skupina po zničení prvního jeruzalémského chrámu králem Nabuchodonozorem II. v roce 586 př. n. l. Tato legenda dokonce tvrdí, že jedny z dveří zničeného jeruzalémského chrámu a několik menších kamenů, které židovská skupina s sebou přinesla, byly zabudovány do džerbské starobylé synagogy. Jedná se ale pouze o neprokazatelnou ústní tradici. Tato starobylá stavba se postupně rozpustila v lučavce času, byla mnohokrát přestavována a její současná podoba je až z 20 století. Stojí ale na prastarých základech, které odkazují až k samotným kořenům hebrejského náboženství.

Příběh o starobylosti prapůvodní synagogy a fragmentech jeruzalémského chrámu do ní zabudovaných vedl k tomu, že vznikla k této pozoruhodné synagoze poutní tradice. Původní název vesnice, kde synagoga stojí, byl Dighet, což mohlo být zkomoleninou hebrejského „דלת“ (Delet), v překladu „dveře“. Název snad odkazoval ke dveřím z jeruzalémského chrámu zabudovaných do synagogy. – Existují i méně přijímané (a více fantastické) legendy, které židovskou komunitu na Džerbě odvozují již z období před zničením prvního jeruzalémského chrámu, včetně té, která uvádí, že Jóab, velitel vojska krále Davida, založil na ostrově komunitu po námořních bitvách s Filištíny.

První písemné historické doklady o židovské komunitě na Džerbě pocházejí z 11. století, kdy dopis z roku 1030 nalezený v káhirské geníze zmiňuje Žida jménem Abú al-Faradž al-Džerbí žijícího v oblasti ostrova obchodujícího s východními zeměmi. Další dopisy ze stejného časového období dokládají roli džerbských Židů na středomořských obchodních cestách. Dokumenty z 12. století dokládají dobyvatelské nájezdy na Džerbu, při nichž bylo zajato mnoho Židů.

Vztahy s okolními muslimy se významně zhoršily po vzniku státu Izrael v roce 1948, kdy došlo k prvnímu většímu odsunu džerbských Židů do Izraele a Francie. Druhá větší vlna odešla z ostrova po Šestidenní válce (5. – 10. 6. 1967), a třetí vlna v 80. letech 20. stol.

Na Džerbě bylo v minulosti až 20 synagog pro 4 500 osob. Ještě v 80. letech 20. století jich bylo v provozu 17. Starobylá synagoga La ghriba (arabsky: كنيس الغريبة) je situovaná (velmi přibližně) uprostřed ostrova Džerba na okraji židovské vesnice Hara Seghira (známější ovšem jako Er Riadh), jižně od hlavního města Džerby Houmt Souk. Synagoga je nejstarší v Tunisku a podle vlivné teze i v celé Africe. Je centrem židovského života na ostrově a poutním místem pro Židy z celé severní Afriky. Současná budova synagogy je zvenčí skromnou bílou stavbou s modrými okenicemi a dveřmi.

Nesmírné bohatství výzdoby a symbolů se ovšem nachází uvnitř. Synagoga sestává ze dvou sálů. Ve větším sále bylo původně dvanáct oken symbolizujících dvanáct izraelských kmenů. Při rekonstrukci ve 20. století ovšem několik oken přibylo. Vnitřní stěny jsou zdobeny bohatě malovanými keramickými obklady. Výklenek pod tzv. svatým obloukem označuje místo, kde byla podle legendy nalezena neznámá dívka, jejíž mrtvé tělo nepodléhalo přirozeným rozkladným procesům.

Zdroj:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.