Článek
Spánek kdysi nebyl jeden kus
Dnes bereme jako samozřejmost, že spánek má být souvislý. Normou bývá usnout večer a probudit se ráno, tedy s výjimkou nočních profesí. Historie ale ukazuje jiný obraz.
Podle výzkumů historika Rogera Ekircha lidé ve středověku běžně spali ve dvou fázích. Nejprve přišel takzvaný „první spánek“, který trval několik hodin po setmění a v měsících s dřívějším soumrakem končil kolem půlnoci. Poté lidé hodinu až dvě bděli, přičemž následoval druhý spánek, který pokračoval do rána.
Tento model nebyl výjimkou ani zvláštností. Byl normou. Ekirch našel stovky zmínek v dobových textech o přerušovaném spánku. Během 80. a 90. let minulého století prošel stovky záznamů v textech od antiky až po novověk – deníky, soudní záznamy či dobovou literaturu. Zjistil, že dříve lidé mluvili o „prvním“ a „druhém“ spánku stejně samozřejmě, jako dnes mluvíme o večeři.
Ekirch poprvé studii prezentoval v roce 2001. O čtyři roky později své závěry prezentoval v odborné knize At Day’s Close: Night in Times Past.
Noční život
Možná ještě zajímavější než samotné dělení spánku je to, co se dělo mezi ním.
Noční bdění nebylo vyplněno stresem ani snahou znovu usnout. Naopak. Podle Ekircha šlo o klidný čas bez povinností. Lidé si povídali, modlili se, přemýšleli nebo četli. Jen výjimečně pracovali. Vědec také zmiňuje, že právě v tuto noční černou hodinu býval nejpříhodnější čas pro intimní chvíle.
Moderní experiment, starý výsledek
Psychiatr Thomas Wehr provedl v letech 1990 až 1993 experiment, ve kterém dobrovolníci žili několik týdnů bez umělého osvětlení. Byli odkázáni jen na přirozený cyklus dne a noci.
Dnes zřejmě spíme jinak než naši předci
Výsledek byl překvapivě konzistentní. Po určité době se jejich spánek spontánně rozdělil na dvě části. Mezi nimi se objevila klidná fáze bdění bez úzkosti a bez pocitu, že je něco špatně.
Jinými slovy: když odstraníme moderní a uměle vytvořené podmínky, tělo se samo vrátí k dávnému rytmu.
Spánek na jeden zátah je možná výdobytkem moderní doby
Zlom ve způsobu spaní samozřejmě nepřišel postupně. Nejprve se s rozšířením svíček den prodloužil. Lidé začali chodit spát později, ale kvůli povinnostem vstávali stejně brzy. Dvoufázový spánek se tak začal stlačovat do jednoho bloku.
Definitivní změnu pak přinesla průmyslová revoluce počínající 18. stoletím a následná elektrifikace. Vznikla pevná pracovní doba se směnami. Spánek se musel přizpůsobit – stal se kompaktním, efektivním, „správně načasovaným“.
Z biologického hlediska ale nemusí jít o ideální řešení. Spíše by se dalo hovořit o kompromisu.
Když se v noci probudíte
Probouzení uprostřed noci zažil snad každý. Procitnete ve dvě nebo ve tři ráno a nemůžete hned usnout. Hlavou vám běží myšlenky, někdy i obavy, že další den bude špatný. Právě tady ale může pomoci změna perspektivy.
Ne každé noční probuzení je nutně porucha. Někdy jde jen o přirozený rytmus, který v nás zůstal. Možná se jedná o ozvěnu minulosti, kdy bylo normální být uprostřed noci chvíli vzhůru.
Paradoxně při nočním probuzení pomáhá nesnažit se usnout za každou cenu. Místo toho přijmout daný moment jako klidnou pauzu – ideálně bez telefonu a umělých světel.
Má smysl se vracet ke dvoufázovému spánku?
Pro většinu lidí pravděpodobně ne. Moderní život má své nároky a souvislý osmihodinový spánek je praktický. Ale pochopení minulosti může změnit náš vztah ke spánku dnes.
Nemusíme se hned považovat za „špatné spáče“, když se v noci probudíme. Tělo možná nedělá chybu. Jen funguje podle staršího, hlubšího nastavení, které je v nás stále zakořeněné a někdy se zkrátka ozve.
