Katastrofa u chicagského mola: SS Eastland a zapomenutá smrt 220 Čechů

Byla sobota 24. července. V brzkých ranních hodinách nabíraly výletní parníky na břehu jezera natěšené cestující na vyhlídkové plavby po jezeře spojené s piknikem. Jedno z plavidel, parník SS Eastland, ale nikdy od břehu neodplul. Přesto pohřbil 844 cestujících, z toho 220 Čechů. Žádná jiná tragédie na Velkých jezerech si nevyžádala více obětí.

SS Eastland byla parní loď postavená v roce 1903. Nejprve sloužila k přepravě ovoce, ale během následujících let prošla úpravami a sloužila i lidem. Jenže paradoxně přehnané úpravy mimo jiné i v reakci na tragédii Titaniku v roce 1912 vedly k nestabilitě plavidla a následné katastrofě.

Osudného dne si loď pronajala firma Western Electric Company pro každoroční výlet zaměstnanců a jejich rodin. Továrna na chicagském předměstí Cicero zaměstnávala tisíce lidí a mezi nimi i velké množství Čechů.

První pasažéři nastupovali na palubu už kolem půl sedmé ráno. Zdálo se, že půjde o krásný den, slunce se už ukazovalo na obloze a v přístavišti na Chicago River se to hemžilo lidmi, kteří by si jinak takový výlet nemohli dovolit. Loď se rychle zaplnila a po sedmé hodině na její palubě čekali natěšení pasažéři. Údajně jich bylo 2500, což značně přesahovalo bezpečnostní limit.

Loď, o níž bylo známo, že již v minulosti ztrácela stabilitu, čelila toho rána obrovskému náporu. V důsledku přeplnění, ale i kvůli váze nových záchranných člunů, které byly na bok SS Eastland přidány po potopení Titanicu, se už před půl osmou ráno, v době kdy byla loď stále přivázána lany k přístavišti, začala houpat ze strany na stranu. Někteří cestující měli z kymácení legraci a vůbec si neuvědomovali vážnost situace.

V 7:28 se plavidlo zcela převrátilo na bok směrem od břehu a zůstalo ležet v šest metrů hlubokém bahnitém dně řeky vlévající se do jezera. A přestože loď zůstala ležet hned vedle mola, zhruba třetina cestujících nehodu nepřežila.

Za obrovské ztráty na životech mohlo několik faktorů. Už samotné rychlé položení lodi na bok způsobilo zranění a smrt mnoha lidem. Údajně jen piano přimáčklo ke zdi několik lidí, které v mžiku usmrtilo. Z podpalubí, kam se během chladného rána uchýlila velká část cestujících, se stala smrtonosná past, jež se rychle plnila bahnitou vodou. Tonuli tam bez možnosti záchrany muži, ženy i děti.

Vyhráno neměli ani ti, kteří skončili ve vodě u lodi. Většina žen byla oděna slavnostně, obrovské z několika vrstev složené šaty jim po nasáknutí vodou nedovolovaly plavání, a tak klesaly rychle ke dnu. Ani muži v oblecích to neměli jednoduché. Lidé z břehu házeli tonoucím záchranné kruhy, ale i kusy dřev, aby se jich mohli držet. Jenže panika byla tak obrovská, že ti, kteří dokázali plavat, byli strháváni pod vodu tonoucími.

Deník.cz zmiňuje příběhy několika českých přeživších, kteří toho dne přišli o celé rodiny. Například přistěhovalec František Doležal se marně pokoušel potápět pro tři své děti, které viděl jak mizí pod hladinu. Utopila se i Doležalova manželka a jeho samotného nakonec vytáhli zcela vyčerpaného z vody. Vincenc Dubek, také otec tří dětí, tehdy dokázal zachránit alespoň jednoho syna, další dvě děti ani manželku poté, co se převrhla loď, už nikdy nespatřil. A například ze sedmičlenné rodiny Šindelářových, tedy manžel a manželka a pěti dětí, se nedostal na břeh živý nikdo.

Obrovskou tragédii dokládala skutečnost, že oběti, které byly z vody a vraku lodi postupně vytahovány, se nevešly do chicagské márnice a musely být skládány v místní zbrojnici, kam je chodili hledat zdrcení příbuzní. Například jistá paní Novotná musela ve zbrojnici po týdnu od neštěstí identifikovat tělo svého sedmiletého vnuka. A podobných hrůzných příběhů byly stovky.

Zemřelo 884 lidí, mezi nimiž bylo 220 českých imigrantů. Mnoho z nich bylo pochováno na Českém národním hřbitově v Chicagu, kde dodnes existuje památník připomínající tyto ztráty.

Přestože se událost objevila v dobovém českém tisku v Rakousko-Uhersku i později v Československu, postupně ustoupila do pozadí kolektivní paměti. V době, kdy Evropu svírala válka a tisk byl denně zavalován zprávami z bojů a front, nebyla tragédii kdesi za oceánem věnována žádná velká pozornost.

Po vzniku Československa v roce 1918 se veřejnost také zajímala o zcela jiná témata spojená s nově nabytou národní identitou, a tak se na mrtvé Čechy v Chicagu v podstatě zapomnělo. Dnes připomínají české oběti především pamětní místa v Chicagu a práce historiků, kteří se snaží tuto kapitolu českých emigrantských dějin znovu zpřítomnit.

Ale i z pohledu světových dějin se stále jedná o katastrofu, která stojí ve stínu Titanicu, jehož příběh se stal součástí kulturní paměti celého světa. SS Eastland se totiž nepotopila za žádných dramatických událostí jako větší Titanic. K neštěstí došlo u břehu a svět navíc právě žil ve stínu první světové války.

Dalším faktorem byla absence jednoznačného viníka. Řada oficiálních vyšetřování dospěla k závěru, že technické a konstrukční problémy lodi spojené s překročením maximální kapacity sice vedly k neštěstí, ale žádná osoba ani společnost nikdy nebyla označena za viníka ani potrestána.

Po nehodně byla SS Eastland později vytažena na břeh a prodána americkému námořnictvu. Dostala jméno USS Wilmette a armáda ji využívala jako dělový člun. Během druhé světové války se na plavidle zaučovali dělostřelci, aby poté mohli nastoupit do ostré služby. Po válce byla rozebrána na šrot.