Každý diktátor se oprávněně bojí svého ošklivého konce

Pojďme se ale podívat na život takového diktátora z jiné perspektivy. Za fasádou neomezené moci, která navenek budí strach a respekt, se často může skrývat paradoxní realita.

Jak ukazuje historie, samotný diktátor totiž žije ve stínu neustálého strachu o svůj život. A ačkoliv kontroluje celý stát, armádu, tajné služby i zákony, skrývá se za takovou mocí obava ze svržení, zrady nebo atentátů.

Největší despota se tak často stává obětí svého vlastního strachu. A příklady bychom našli i v současnosti. Třeba Kim Čong-un, současný vůdce KLDR, je znám svým paranoidním strachem o vlastní život. Cestuje v obrněném vlaku, jeho jídlo je přísně kontrolováno a dokonce nechal popravit některé příbuzné, u nichž měl podezření, že jej chtějí od moci odstavit. Podobným paranoidním strachem údajně trpěli i jeho předchůdci. Stejné obavy může mít i Vladimír Putin, jenž se evidentně nechává zastupovat dvojníky.

Život diktátorů je tak ironicky křehký – čím větší moc získají, tím více se musí izolovat od reálného světa. Strach, který šíří, sžírá i je samotné a ovlivňuje tak celý chod státu. A že je to strach oprávněný, dokazují potupné konce mnoha diktátorů, kteří svou sobeckou mocí ničili životy nevinných lidí.

Stalin sice nezemřel cizí rukou ani nespáchal sebevraždu, ale k diktátorově smrti mohla přispět jeho despotická povaha. Zločinec, jehož politika vedla ke smrti milionů lidí, zemřel v roce 1953 na mozkovou příhodu.

Diktátor se od upevňování moci v Sovětském svazu bál o svůj život, přičemž se tento strach v průběhu let proměnil v těžkou paranoiu. Vládl sice železnou rukou, ale byl podezíravý a nedůvěřivý vůči svému okolí, které se jej oprávněně bálo.

Když ve 30. letech spustil tzv. Velkou čistku, během níž nechal popravit či uvěznit statisíce lidí, včetně svých přátel a blízkých spolupracovníků, začal mít obavy, že by mohl být svržen. Vytvořil tak komplikovaný aparát tajné policie, který ještě více přispěl k šíření strachu z jeho osobnosti.

Stalinova paranoia se ke konci života, hlavně po 2. světové válce, ještě zhoršila. Nevěřil ani lékařům, odmítal například vyšetření, protože se bál, že by mohl být otráven. Stal se tak zajatcem vlastního režimu a 5. března 1953 potupně pošel ve své ložnici na cévní mozkovou příhodu. Kdyby mu byla péče poskytnuta včas, možná by přežil. Jenže i jeho nejbližší se jej báli vyrušit, přičemž netušili, že bezvládně umírá na zemi. Existují rovněž spekulace, že jeho nejbližší záměrně oddalovali lékařskou pomoc, aby se despoty zbavili.

První komunistický prezident Československa nebyl diktátorem, přesto jej lze v souvislosti se Stalinem zmínit. V podstatě figuroval jako pravá ruka sovětského režimu a jeho smrt přišla nápadně rychle po skonu Stalina.

Gottwald, za jehož vlády byl rozpoután politický teror a mnoho nevinných lidí bylo popraveno na základě rozsudků z vykonstruovaných procesů, zemřel krátce po Stalinovi. 11. března 1953 se vrátil do Prahy, kde si stěžoval na nevolnost. Svůj stav připisoval chřipce. Jenže 14. března zemřel zřejmě v souvislosti s výdutí srdeční tepny. Samozřejmě se objevily i spekulace, že byl v SSSR otráven, protože mohl být pro leckoho nepohodlnou osobou.

Vůdce fašistické Itálie, Benito Mussolini, má na svědomí podle historiků asi 400 tisíc životů. Jeho vláda pronásledovala politické oponenty, odborové organizátory a disidenty. Ty věznila, mučila a popravovala. Jeho snaha o vytvoření „nového římského impéria“ vedla k agresivním expanzím, třeba v Etiopii v letech 1935 až 1936, kde si fašistická armáda nebrala s nikým servítky a používala i se souhlasem Mussoliniho chemické zbraně.

Následná Mussoliniho podpora Hitlera během 2. světové války vedla k devastaci Itálie. Když už bylo jasné, jak válka dopadne, rozhodl se kapitulovat. 25. dubna 1945 opustil se svou milenkou Clarou Petacciovou Milán a prchnout do Innsbrucku. Po cestě je chytili italští partyzáni a o tři dny později byli oba potupně popraveni, přičemž jejich mrtvá těla pověsili hlavou dolů na nosnících vybombardované čerpací stanice.

Hitler rozpoutal největší konflikt v dějinách lidstva. Jeho politika vedla k milionům obětí kvůli bojům, ale i holokaustu a genocidě. Vůdce nacistického režimu byl podobně paranoidní jako Stalin, což se projevilo zejména ke konci druhé světové války, kdy věděl, že se blíží konec jeho snu.

Sebevědomě působící diktátor měl strach z lékařů, obával se otravy a měl vždy při ruce tým ochutnávačů. Od nezdařeného atentátu na jeho osobu, známého jako Operace Valkýra, věřil, že je neustále ohrožován dalšími pokusy o atentát. Cestoval tak v pancéřových vlacích a ke konci války přisuzoval vojenské neúspěchy sabotážím.

Poslední týdny svého života se uchýlil do bunkru pod říšským kancléřstvím v Berlíně, kde žil v podstatě v izolaci od okolního světa. Zde zřejmě zcela ztratil kontakt s realitou a odmítal přijmout, že prohrál. Na tomto místě také 30. dubna 1945 se svou ženou Evou spáchal sebevraždu. Nejprve polknuli ampulku kyanidu a poté se střelili do hlavy. Spekuluje se, že jejich rozhodnutí urychlila zpráva o potupné smrti Mussoliniho.

Rumunsko se s koncem komunistického režimu v zemi nevypořádalo sametově jako třeba naše země. V Rumunsku panoval jeden z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě. Ceaușescu vedl zemi od roku 1965 a je považován za jednoho z nejkrutějších diktátorů bývalého východního bloku. Politické procesy, popravy a pronásledování kritiků režimu se v zemi staly běžnou praxí. Jeho politika způsobila masivní chudobu a hlad, zatímco on si v centru Bukurešti nechal postavit luxusní palác.

Po vzoru Stalina či Kim Ir-sena si spolu se svojí manželkou budoval kult osobnosti, ale ani to mu nestačilo, aby v prosinci 1989 nespadla klec. Nejprve vypuklo povstání ve městě Temešvár, ale protesty se rychle rozšířily do Bukurešti. Ceaușescu se pokoušel promlouvat k davům požadujícím jeho rezignaci, ale lid byl nemilosrdný.

Diktátor se pokusil i s manželkou o útěk, ale oba byli dopadeni a po krátkém procesu byli před budovou, kde soud probíhal, zastřeleni. Poprava diktátora a jeho ženy vedla k nastartování procesu demokratizace Rumunska.

Vůdce Rudých Khmerů a premiér Kambodže v letech 1975–1979 byl strůjcem jedné z největších genocid druhé poloviny minulého století. Jeho režim má na svědomí zřejmě až 2 miliony životů.

Po převzetí moci v roce 1975 Rudí Khmerové okamžitě vyhnali miliony obyvatel z měst na venkov, aby pracovali na polích v rámci nucených prací. Tito lidé neměli se zemědělstvím žádné zkušenosti, což vedlo ke kolapsu. Další katastrofou pro zemi byla poprava prakticky všech vzdělaných lidí a lékařů. Někteří z nich byli i mučeni. Následně kvůli hrozným pracovním podmínkám, nedostatku jídla a základní lékařské péče zemřely statisíce lidí na hladomor a přidružené nemoci.

Pol Potův režim padl v roce 1979. Diktátor prchl do džungle, kde se dlouhé roky skrýval. Takto ve strachu přežíval až do roku 1998, kdy zemřel na srdeční selhání. Nicméně některé zprávy naznačují, že mohl spáchat sebevraždu, aby se vyhnul vydání mezinárodnímu tribunálu.

Po invazi USA do Iráku v roce 2003 byl prezident Saddám Husajn zajat, souzen za zločiny proti lidskosti a v roce 2006 popraven oběšením.

V roce 2011 skončil život libyjského vládce Muammara Kaddáfího. Ten byl zabit během povstání, které vedlo ke konci jeho režimu.

Bašár al-Asad vládl v Sýrii až do letošního roku. Zpočátku do něj místní lid vkládal velké naděje, nicméně i on nakonec vedl zemi autoritářským režimem. Během protestů dnes známých jako Arabské jaro zemřelo asi půl milionu lidí. Asad čelil obviněním z použití chemických zbraní, mučení či poprav. Jeho režim padl 8. prosince 2024, kdy zemi ovládla opozice. Asad se svojí rodinou prchl od Ruska, kde získal od Vladimíra Putina, strůjce agresivní války na Ukrajině, azyl.

Další zdroje:

O. V. Chlevnjuk - Stalin: nový životopis - 978-80-7432-757-5

Dokumentární série diktátoři

Časopis Epocha Speciál - 66 krutých diktátorů