Článek
Když v květnu 1945 skončila druhá světová válka, mnoho nacistických pohlavárů čelilo vyšetřování, soudním tribunálům a někteří z nich skončili za své ohavné činy zejména v koncentračních táborech na šibenici. Jiní ale spravedlnosti dlouho unikali a nebo zcela unikli – jako by se vypařili beze stopy. Skutečnost byla však taková, že z osvobozené Evropy utekli přes takzvané krysí stezky, tajné cesty vedoucí do Jižní Ameriky (někdy se uvádí i jiná místa). V přesunu mezi kontinenty jim většinou pomáhali nejen bývalí spolupracovníci, kteří nebyli odsouzeni, ale i někteří církevní představitelé. Tím nejznámějším byl rakouský biskup Alois Hudal.
Hudal měl vždy radikální názory
Budoucí teolog se narodil v roce 1885 ve Štýrském Hradci (Graz), kde také v roce 1908 přijal kněžské svěcení. Stal se specialistou na liturgii, nauku a spiritualitu východních pravoslavných církví. V roce 1911 získal titul doktora teologie, napsal několik knih a dotáhl to až na rektora prestižní Collegio Teutonico di Santa Maria dell’Anima v Římě. Tomu se říká kariéra.
Jenže Hudal se nikterak netajil sympatiemi k nacionalismu, autoritářským režimům a především k myšlence silného křesťanského státu. Po převzetí moci nacisty v Německu veřejně přijal pangermánský nacionalismus, který paradoxně dříve odsuzoval. Začal se ostře vyjadřovat vůči Židům, podporoval konspirační teorie o údajném židovském spiknutí a zároveň se také vymezoval vůči komunismu a Sovětskému svazu. Tato divoká směs myšlenkových postojů jej nakonec přivedla k tomu, že po druhé světové pomáhal válečným zločincům uniknout před spravedlností.
Utajená síť pomoci a krysí stezky
Od zásad církevního učení se Hudal odklonil už před válkou. V roce 1937 vydal knihu „Die Grundlagen des Nationalsozialismus“, která byla výrazně nakloněná nacismu, i když s výhradami vůči jeho sekularismu. Kniha vyvolala kontroverze i uvnitř církve. Tím se Vatikánu dosti zprotivil, a tak od roku 1938 žil v Římě prakticky v ústraní jako rektor. Prsty měl ale v církvi dlouhé a náležitě svých kontaktů později využil.
Po válce se totiž Hudal angažoval v pomoci takzvaným „uprchlíkům bez státní příslušnosti“. Těch bylo po světovém konfliktu mnoho, zejména z řad Židů. Biskup ale mezi nimi ukrýval i nacistické zločince a rodiny z řad fašistické a ultranacionalistické organizace Ustašovců, kteří se hlásili ke katolictví. Využil totiž své kontakty v Rakousku, Itálii i Vatikánu a zajišťoval jim falešné pasy, víza a azyl. Často šlo o dokumenty Mezinárodního výboru Červeného kříže vydané na základě smyšlených údajů.
Franz Stangl – jeden z těch, kteří z Evropy uprchli po krysí stezce
Díky jeho pomoci se podařilo uniknout například Franzu Stanglovi, veliteli vyhlazovacího tábora Treblinka, či Aribertovi Heimovi. Hudal tvrdil, že jeho činnost vyplývá z přesvědčení o „pomoci pronásledovaným křesťanům“. Německo i Rakousko podle něj potřebovaly novou šanci, aby se mohly duchovně obnovit bez pomstychtivé spravedlnosti vítězů.
Takzvané „krysí stezky“, jak se únikové cesty z Evropy nazývají, sice sám Hudal nepřipravil, ale jako osoba s mnoha kontakty se podílel na jejich udržování a důsledném utajování. Ta jeho vedla z Říma do přístavu v Janově a poté do Jižní Ameriky. Existovala ještě druhá stezka, která vznikla nezávisle a vedla ze Španělska. Nicméně jejich „provozovatelé“ nakonec spolupracovali. Od roku 1947 pak stejný systém cest používala i americká rozvědka, kdy potřebovala na kontinent přesunout německé vědce.
Po válce se také spekulovalo, že by po jedné z „krysích stezek“ mohl uniknout i Adolf Hitler s tím, že by sebevraždu jen předstíral, nicméně se ukázalo, že se jednalo o pouhou konspirační teorii. Také se nepotvrdila myšlenka, že by po „krysí trase“ unikl i nechvalně známý doktor Mengele. Tato zrůda v lidské podobě se dostala z Evropy díky vlastním kontaktům (o tom jsem psal zde).
Lze považovat víru za omluvu?
Hudal nikdy neprojevil nad svými činy lítost, přestože mu bylo jasné, jaké hrůzy měli nacističtí pohlaváři na svědomí. Naopak, ve svých memoárech Římské deníky (Römische Tagebücher) napsaných v roce 1962 a posmrtně vydaných v roce 1976 otevřeně přiznal, že vědomě pomáhal nacistům v útěku. To hájil jako „křesťanské milosrdenství“ a akt, jenž měl čelit údajnému zneužívání poválečné spravedlnosti vítěznými mocnostmi. Jenže takové tvrzení, které jde na ruku válečným zločincům, lze jen těžko pochopit, natož omluvit.
Pamětní deska na domě, kde Hudal žil
Stín, který zůstává
Hudal nikdy oficiálně nedostal od Vatikánu pověření ani požehnání k pomoci nacistickým zločincům. Jenže působil v samém srdci katolického světa a využíval církevních institucí, což dává tušit, že o jeho aktivitě museli někteří vysocí představitelé vědět. Vatikán však mlčel a oficiálně se za jeho činy omluvil v roce 2022.
V roce 1952 byl Hudal po skandálu, kdy novináři odhalili jeho aktivity, odvolán z funkce rektora. To už však byl v důchodovém věku, a tak v klidu dožil v Itálii. Zemřel v roce 1963 v 77 letech.
Alois Hudal je dnes symbolem temné kapitoly poválečné historie, kdy se hranice mezi vinou a odpuštěním záměrně stíraly. S křížem na prsou otevíral dveře těm, kteří páchali hrůzy na nevinných lidech a záměrně je nechával uniknout před spravedlností.
