Hlavní obsah

Výprava dětí do přírody před padesáti lety

Foto: Seznam.cz

Výprava dětí do přírody před padesáti lety vedla do skutečných kulis, ne někam na okraj města, navíc byla spojena s pohybem. Umouněné dítě se považovalo za normální.

Asi po kilometru nás učitelka zastavila. Před námi se objevila z prutů vyrobená brána. Dostalo se nám vysvětlení, že zde je start. Už jsme přibližně věděli, jaká bije. A za chvíli se začalo běhat a soutěžit na čas. Úsek měl překážky…

Článek

Že by se šlo se síťkami na motýly? Vyzkoušet ochranné masky? Listovat v atlasech zvířat, květin, stromů a hub? A poté část z nich sledovat živě? V příštích řádcích chci předložit jiný obraz. Výprava do přírody se opravdu odehraje. A k porovnání také dojde. Jenže na jiném úseku lidského počínání. Začneme třeba rokem 1969. Vzápětí podotýkám, že líčené dění nijak nesouvisí s jakýmkoli politickým pozadím. Asi den dopředu jsme se jako žáci a žákyně od vyučující osoby dozvěděli, že na skoro celý den vyrazíme někam ven. Nepamatuji, že by někdo jásal, že se nebude učit. Prostě se tak rozhodlo a my jsme verdikt přijali. Dnes děti reagují nadšeně. Jako kdyby se pro ně pobyt ve třídě stával otravnou akcí a trestem.

Již jsme s ní jisté zkušenosti měli, a tak jsme se dohadovali, jestli bude na programu delší pěší výlet, kde se počítá alespoň s deseti až patnácti kilometry a rodiče ho berou jako fakt, o kterém se nediskutuje. Nebo se odehraje cosi jako hlubší poznávání přírody někde přímo na místě v lese či na poli. Anebo přijde na řadu nějaká branná hra. Představy a dohady nezklamaly. Po svačině jsme se převlékli do tepláků a kecek a shromáždili se před vesnickou školou. Poté nás / tehdy soudružka / učitelka dost ostrým tempem hnala do příkrého kopce. Ano, zadýchávali jsme se, ale pro nikoho nešlo o novinku. Vždyť jsme po vsi a po okolí poletovali často a dlouho. Přesto se objevily první kapky potu. Nikdo neměl snahu a ani odvahu si stěžovat. Šlo by o zbytečnou akci. Jediné, co by se dozvěděl by byl jasný pokyn - „nekecej a přidej“. Navíc visela hrozba, že by rodičům předala stížnost na „nevhodné chování“. A oni by si již věděli rady! Jistě víte, co mám na mysli. Spolupráce rodiny a školy fungovala!

Asi po kilometru nás učitelka zastavila. Před námi se objevila z prutů vyrobená brána tak, že ji někdo přes vršky mladých stromků svázal dohromady. Dostalo se nám vysvětlení, že zde je start. Už jsme přibližně věděli, jaká bije. A za chvíli se začalo běhat a soutěžit na čas. Úsek mohl mít asi tak pět set metrů a kromě běhu se na něm plnily další úkoly a povinnosti. Namátkou přeskočit překážku, podlézt padlý strom, po jiném přejít s rozpaženýma rukama, přenést velký kámen na stanovenou vzdálenost, trefit se položeným předmětem do kbelíku opodál atd. Nevím už, jakých časů jsme dosahovali a kdo zvítězil. Mně se na medaili zaútočit nepodařilo. Podstatný byl zážitek hrdosti na výkon, pocit štěstí a hlavně sounáležitosti.

Na závěr jsme se sešli, tváře nám nejdříve hořely po výkonu a posléze od plamenů, nad nimiž jsme si opékali buřty. Každý se zapojil do živého povídání, nikdo se nenudil a všichni byli vyslyšeni. Bylo třeba zevrubně probrat všechny zážitky, hlavně komu co šlo - a naopak kde se trápil. A také jak by se soutěž dala příště vylepšit atd. No - hodné zaznamenání je, že nikdo nevymýšlel kraviny, třeba riskantní hry s ohněm aj. Vše probíhalo nějak samo a automaticky. Žádné z dětí neodporovalo, nevyslovovalo jakékoli připomínky k programu. Natož k osobě a k podobě rozhodnutí učitelky. Navíc se chovala značně autoritativně a leckdy stačilo, aby se na někoho podívala a on už „věděl“. Ke všemu byla velmi uvěřitelná, neboť využívala svou mladou a vytrénovanou postavu, aby nám předváděla hezké výkony, jimž jsme se nedokázali vyrovnat. Prostě vzor jaksepatří.

Unaveni a spokojeni jsme dorazili domů. No a tam si nás nikdo zásadně moc nevšímal. Vyčerpané a umouněné dítě se považovalo za normální. Ano, před padesáti lety! A dnes? Možná by skokově narostla úzkost rodičů, na chvíli by odložili mobilní telefony a vyvolali by poplach, aby potomka „zachránili“. Nemůže přece trpět! Co nemůže - nesmí!

Odkazy, které s tématem velmi souvisejí a mohou pomoci:

Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-proc-drive-deti-chodily-rady-do-skoly-152965

Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-nejtezsi-trest-pro-soucasne-skolaky-92620

Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-nejasnosti-kolem-kravin-94099

Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-kamerovy-system-do-skol-a-na-jatka-94527

Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-proc-by-si-deti-mely-vazit-skolni-dochazky-242367

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz