Článek
Podíváme-li se na žebříčky vysokých škol, je postavení těch českých znepokojivé, a to jen mírně řečeno. Podle nejnovějšího vydání velmi uznávaného světového žebříčku univerzit Times Higher Education se Univerzita Karlova umístila jako nejlepší česká vysoká škola až v páté stovce pořadí.
Z dalších vysokých škol se pak Masarykova univerzita umístila mezi 601. a 800. místem, Česká zemědělská univerzita podobně jako Palackého univerzita mezi 800. a 1 000. místem a další české vysoké školy se neumístily ani v první tisícovce. Pro národ s tak bohatou historií – Karlova univerzita je nejstarší vysokou školou na východ od Rýna – a intelektuálním dědictvím – připomeňme si Františka Palackého nebo Jana Amose Komenského – je tato statistika alarmující a zároveň nutí k zamyšlení.
Jedním z naléhavých problémů, kterým české vysoké školy čelí, je často zmiňované nedostatečné financování. Nejde však pouze o alibistické výkřiky rektorů vysokých škol. Za pravdu jim dává i statistika, neboť Česká republika vydává na terciární vzdělávání pouhých 0,86 % HDP. To je výrazně méně než průměr Evropské unie, který činí 1,27 %. V roce 2024 by přitom měl být rozpočet vysokých škol srovnatelný s letoškem.
Systém financování vysokých škol stojí za revizi
Jádro problému však může spočívat v samotném modelu financování. Významná část financování veřejných vysokých škol se odvíjí od počtu zapsaných studentů. To znamená, že tyto instituce mají přirozenou motivaci přijímat více studentů, často bez přísných výběrových kritérií, aby si zajistily financování. Přestože při financování hrají roli i další ukazatele, jako je kvalita výuky a výzkumu, systém stále klade značný důraz na samotný počet studentů. Tento fakt přirozeně přispívá k rozmělňování akademických standardů.
Dalším znepokojivým trendem je „syndrom prodlouženého mládí“. Mluví ze mě vlastní zkušenost a myslím, že nebude ojedinělá. Zdá se, že značná část studentů využívá vysokoškolské vzdělání jako záminku k odložení dospělosti a využívá mnoha výhod, které status studenta nabízí. Tím, že tito jedinci zůstávají v univerzitním ekosystému bez skutečných studijních nebo profesních záměrů, neúmyslně zatěžují již tak přetížené zdroje institucí.
Abyste mě špatně nepochopili, nevidím důvod, proč to mít těmto studentům za zlé. Pouze využívají nastaveného systému k vlastnímu prospěchu a právě tento systém je hlavní problém.
Nemělo by tedy dojít ke změně jeho nastavení? Jaké se nabízí řešení? Jeden odvážný návrh předložila Národní ekonomická rada vlády na konci loňského roku a osobně s ním dlouhodobě souhlasím: Zavedení školného. Než to zavrhnete jako další finanční zátěž pro mladé lidi, zvažte možné přínosy. Já v tomto potenciální kroku vidím dva výrazné posuny:
- Posílení financování vysokých škol: Zpoplatnění školného by mohlo českým vysokým školám poskytnout tolik potřebnou finanční injekci. Ty by pak mohly být nasměrovány do posílení výzkumného zázemí, zkvalitnění výuky a možná i přilákání špičkových pedagogů, kteří by konečně získali odpovídající finanční ohodnocení.
- Snížení počtu parazitujících studentů: Pokud by studenti museli za své vzdělání platit, mohli by si to jedinci, kteří se hlásí na vysoké školy pouze proto, aby si prodloužili mládí, rozmyslet. Tím by byly vysokoškolské zdroje soustředěny pouze na studenty, u kterých to dává skutečně smysl.
Samozřejmě můžete namítat, že tím ze systému vyřadíme nadané studenty z nízkopříjmových rodin, ale ani pro ně nemusí zavedení školného znamenat konec cesty. Nejlepším uchazečům by mohla být nabídnuta stipendia – například nejlepším pěti až deseti procentům z přijímacího řízení – která by zajistila, že finanční omezení nepřipraví méně majetné studenty o vzdělání.
Ďábel se skrývá v detailech
Kolik by se mělo platit? Bylo by možné platit za vysokoškolské vzdělání formou půjčky? Jak bude fungovat případný systém splácení, zejména proto, že studenti by začali splácet svůj závazek až po ukončení studia? A co je zásadní, byly by příjmy skutečně reinvestovány do akademického rozvoje, nebo by zmizely v byrokratických černých dírách?
Ačkoli je myšlenka zavedení školného v České republice možná kontroverzní, je třeba o ní vést debatu. Při správném zavedení do praxe by to mohl být obrat, který oživí churavějící český vysokoškolský systém.
Je však nezbytné si uvědomit, že pouhé hození peněz na problém jej málokdy vyřeší. Jakoukoli finanční reformu musí doprovázet systémové reformy, větší odpovědnost a obnovený důraz na akademickou excelenci. Jen tak mohou české vysoké školy usilovat o znovuzískání svého oprávněného místa na světové akademické scéně.
