Článek
Cestoval jsem vlakem a hned jak jsem nastoupil, narazil jsem na onu známou ukázku osobní izolace mnoha lidí, kteří zabírají víc místa svými osobními věcmi na okolních sedačkách – čímž vysílají ostatním zprávu:
„Bylo by dobré si k mně nesedat, necítím se dobře, chci samotu – a víte co, raději vypadněte, nebo vám taky můžu dát do tlamy. Radši to nezkoušejte.“
A funguje to. Jenom jeden člověk z pěti se zeptá, jestli si může přisednout. A jeden člověk z deseti přijde, popadne cizí batoh, dá ho v lepším případě majiteli na klín a sedne si - pak následuje většinou konflikt, kde hlavní roli hrají ega. Ostatní odejdou a hledají „volná místa“, která jsou pro ně volnější o něco víc.
Problém jsem už rozebíral v tomto článku:
A říkal jsem si, že není na škodu napsat další. Ne že bych měl pocit, že tím změním svět, ale mám na chvilku pocit, jak se pro dobro a spravedlnost snažím co můžu. Pak mi dá někdo pár facek a už ten pocit nemám.
Není tajemstvím, že mám u svých článků problém s ilustračními fotkami. Vždycky trnu hrůzou, kdo mi napíše a vytkne, že porušuji autorská práva, a tak mám v konečném důsledku pouze dvě možnosti – za prvé luxovat stránku Pixabay.cz a kolikrát nenajít vhodný obrázek a dát tak k článku něco ne příliš s textem souvisejícího – nebo za druhé fotit snímky sám a dodržovat všemožná pravidla potřebná k zveřejnění.
Batohy na sedačkách stránka Pixabay nemá, a proto jsem namířil mobil na batohy a takzvaně mlasknul snímek mnou v té chvíli nazvaný Unavené batohy na cestě domů. Snímek je přesně tím pod nadpisem a při přiblížení zjistíte, že slečna uprostřed se žel narodila bez obličeje.
Udělal jsem ho na dvě dobrý a hned ho v mobilu zpracovával.
„Pane, můžu se vás zeptat, proč si mě fotíte?“ ozve se nade mnou dětský hlas – a já vím, že otázka směřuje ke mně.
Neznámý dětský hlas je na vrcholu žebříčku nejméně žádaných hlasů pro jakoukoli otázku. Za absolutní top pak považuji hlas chraplavý, až mlaskavě mokrý, mírně přidušený, hlas právě slyšený v temné noci na ještě temnějším místě, který říká – „Bhrchrááááá.“
Seděl jsem, takže hlas mi hned přerostl přes hlavu. Kouknu se a je to kluk, myslím tak kolem deseti let. Hádat věk mi nikdy nešlo. Dívá se na mě a čeká odpověď.
Byla odpověď, když jsem řekl, že ho nefotím.
„Fotíte,“ říká kluk a málem si dá ruce v bok, což je ta lepší varianta, než když je dá do kapsy a vyndá z ní boxera. „Bylo to dost okatý!“
V téhle chvíli mi v hlavě sepnulo víc věcí. Nejvíc fantazie. V té fantazii se zvedne starší paní sedící kousek nalevo a začne řvát, že je tady úchyl, co si fotí malý kluky, že mě zná, že se mnou jezdí vždycky a fotím jenom mladý, a nikdy jí, a všichni stanou taky a budou taky řvát, že jsem úchyl, a někdo bude volat, zavolejte policii, a já nebudu schopen slova, možná tak budu koktat, že ne ne, ale další začnou řvát a začnou se ke mě scházet, načeš přijde strážník a odvede mě a půjdu uličkou hanby a lidi si plivnou, protože vědí, že to bude bez trestu, když se plive na úchyla, a možná přiběhne i URNA a ta bude řvát ze všech nejvíc, a půjdu na zem, ruce za záda a pak na oči černé brýle, odvedou mě a budou do mě kopat a já budu křičet, ne ne, že se přiznávám, že jsem fotil, fotil, že jsem vyfotil všechno, co budou chtít, a pak bude soud, velký soud, všude se bude psát, jaký jsem zvíře, hnus, úchyl, celebrity mě budou chtít do svý show za hosta, abych detailně vyprávěl, co jsem dělal, a pak půjdu sedět a dají mě do cely s Dominkem Feri a ten mi bude říkat, že ví , že jsem nevinný, neboť on je taky nevinný, a společně budeme plánovat budoucnost, protože se stanu členem TOP 09…
A prd.
Tak to ne, řekla mi fantazie. Všechno ano, ale ten konec ne, to je moc krutý.
Kouknu se na kluka a pak se podívám na jeho batoh a bundu, jak se válí na sedačce, a řeknu mu, že jsem fotil tohle a jestli mu na tom nepřijde něco divného.
Kluk řekl, že ne, a já se zeptal, jestli mu nepřijde blbý koukat, jak kolem chodí lidi, co hledají místo, a on má vedle sebe batoh a bundu, co může dát jinam.
Podíval se na mě pohledem, že mě má za vola. Přesto batoh uklidil stranou a bundu pověsil na háček. Abych dokázal, že nejde pouze o planá slova, sednul jsem si k němu. Koukal na mě, a aby bylo hned jasno, kdo je tu šéf (takže on), řekl něco, co absolutně změnilo moje vnímání současné lidské psychologie.
Kluk řekl: „Kdyby si chtěl někdo sednout, tak mi řekne, ať to dám pryč!“
Je to naprosto geniální, prostá, slušná, inteligentní, a hlavně pravdivá odpověď a argument v jednom. Nemůžete tomu vytknout ani slovo.
Jenže to má háček – v celé své odhalené prostotě to ukazuje, jak se dneska mají mezilidské vztahy.
Dřív existovala (tedy ony existují i teď, i když tolik neplatí) obecná pravidla a zvyklosti, morální pilíře chcete-li, a z nich člověk vycházel v koexistenci s někým druhým. Dneska, a to máte v té větě od kluka, si tato pravidla a zvyklosti vytváříme sami sobě cestou pokus-omyl.
V překladu: Za správné považujeme to, co nám nevytkne někdo druhý.
Já se zamyslel a klukovi jsem řekl: „Jo, to máš pravdu, ale jsou lidi, co se to třeba říct někomu jinýmu bojí!“
Kluk nezaváhal a ukázal mi, že já už pomalu patřím do třetí čtvrtý ligy v tomhle světě. Odpověděl: „Jejich věc!“
Přátelé, máme nový popis dnešní doby.
„Správné je pro jedince to, co mu nevytkne někdo jiný, a to i za předpokladu, že se mu to vytknout bojí!“
To znamená, že i něco třeba ne příliš obvyklého může být pro vás správné, jelikož vám chybí odezva, že je to špatně. Nám starším stačilo pouze naučené vědomí, že se něco nedělá.
Dál jsem v hovoru nepokračoval. Kluk si začal hrát na mobilu a já se rozhlížel okolo a vnímal, jak ve mně sílí pocit, že batohy na sedačkách nebudou tím největším problémem budoucnosti.
Vystupoval jsem hned na další zastávce. Myšlenky se mi honily sem a tam, takže jsem vlastně viděl jenom koutkem oka, jak kluk zase batoh vrátil na své místo vedle sebe a jen tak si vycvaknul moji fotku do mobilu.
