Článek
Nejdřív jsem zašel do řeznictví na Palmovce, tam nedaleko synagogy, do níž leta chodil pan Fabián a pokaždé, když z ní zase vyšel ven, podíval se do nebe, a jak se podíval, z římsy a ze střechy se vzneslo hejno holubů, obkroužilo celou Palmovku a zase se usadilo na římsu a na střechu, až střecha připomínala koberec s klubíčky plné peříček, co do sebe strkaly křídly a zobáky, až bylo slyšet cinkání, jako by synagoga měla zvoničku, jakou mají kostely, a chtěla tak spojit nespojitelné a ukázat, že víra židovská a katolická se může přátelit a pak si třeba i spolu povídat, a nakonec i rozumět.
Koupil jsem u řezníka uzená kuřecí stehna pro moje kočičky, moje miláčky, moje milenky, které se o mě otírají, jako se otíraly kdysi holky o kolemjdoucí za poříčskou bránou, a to jenom proto, aby svým maličkým dětem doma koupily mléko a máslo a maso na neděli. Tyhle moje milenky se na mě dívají a těma svýma očima umějí úplně všechno, a v těch očích mají zprávy celého světa, že ani nepotřebuju televizi a rádio poslouchám jenom na hudbu a moc rád kroutím knoflíkem, a jak jezdím po stanicích, hudby stanic se prolínají, a tím se samy skládají do nových, a já se teprve teď stávám skutečným umělcem, který světu dává něco nového. Ale zprávy ne, ty nepotřebuju. Ty ani nesmím mít. Zprávy ze světa mě dusí. Ty mě topí. Ty mě zasypávají kamením a já se pod ním nehýbu a jsem tak strašně malý a zmáčknutý, jako bych zase byl v maminčině bříšku a slyšel svět okolo přes tlukot maminčina srdce, ale nic s tím světem nemohl udělat a mohl jenom čekat na požehnaný den, kdy sevření kolem povolí a já se pro svět objevím, čistý a svobodný, stejně jako se kdysi objevil pan Kristus, aby ukázal moc svého otce a všem lidem, že mohou být svobodní, pokud budou kdy chtít.
Pro mě jsou zprávy očka mých kočiček a vím, že když se na mě dívá mourovatá Líza zelenýma očima a v očích má jiskřičky a její zorničky jsou tenké jako čárky černého fixu, vím, že se světem něco je, že mu není dobře, že je na světě najednou víc lidí, co vidí pálící jiskry a oheň a zem se mění na popel, protože je zase někdo, kdo si myslí, že může všechno, a vůbec nemyslí na všechny ostatní oči, kterým zrak najednou pálí, a pálí a pálí tak moc, až oči oslepnou a namísto očí koukají ruce a nohy, které se strachy cukají a bojí se, kdy do něčeho narazí. Ale když má zase pro mě pohled Žofinka a oči má trochu vyvalené a nažloutlé a směje se jimi, tak to vím, že svět má radost a s ním i lidi, a já mohu být klidný a dám si o pivo víc, protože svět mi ho přeje, a na tácek pro něj napíšu vyznání. Jenže jak je tácek mokrý, slova se na něm rozpíjejí, jako by se proměnily do potoků a řek, a tečou skrze sebe a malují obraz podobný erbu mé uklidněné duše.
Jelikož autobus za mými kočičkami jede až půldruhé hodiny, jdu na tramvaj, na desítku, a nechám se vyvést jednu stanici na Krejcárek. Když projedeme křižovatkou na horní Palmovce, zavřu oči a vím, že jedeme po své cestě jenom pro tramvaje a stoupáme skoro jako aeroplán a vedle nás po pravé ruce je Praha, matka všech měst, město, o kterém jeden spisovatel napsal, že je krásné tak moc, že i Ježíšek sem chodil do školy. Všechno je tak na dosah, že bych mohl všechno krásné pohladit nebo schovat do dlaní, aby to nikdy nikdo nezničil a zůstalo to pořád krásné pro každého, kdo krásu pozná a jeho zase na oplátku pozná krása. Vystoupím na Krejcárku a jdu zpátky vedle kolejí a oči mám pořád zavřené a jdu podle paměti a našlapuju, ale vůbec ne jako slepec, opatrně a plný strachu, nýbrž jdu jistě, jako by nohy viděly za mě, a takhle dojdu na jedno jediné místo, kde mám oči otevřít, a řekneme mi to srdce, jelikož buší silně, a já tedy poslechnu a oči otevřu.
Ale neviděl jsem Prahu, ani jsem neviděl město, vím, že tam bylo, že jsem ho vidět měl a že jsem se měl dívat na domy, ulice, střechy a věže, na náměstí, na petřínskou stráň, na rozhlednu, na paprsky slunce odrážející se od toho všeho a hrající si na světlušky všedních dnů, tohle všechno tam dole bylo a já nad tím vším, ale místo toho jsem viděl každého živého tvora, co tam dole byl. Viděl jsem každého člověka, každé zvíře, každou rostlinu – tam dole ve městě jsem viděl každé dítě, ženu, muže, pejsky, co čůrají na spodky lamp, kočičky vyhřívající se na slunci, ptáky na větvích, keře v parcích, stromy v sadech, každé kvítí, které rostlo skoro omylem mezi chodníkem a domy.
A všechny jsem takhle cítil a každý se mě dotýkal a každý a všechno byl se mnou, jako bychom byli jedno tělo a jedna duše a společně jsme dýchali, viděli, žili a snili. Ale viděl jsem a věděl, že jak vidím a vnímám je, oni takhle mě ne – že ještě něco chybí, abychom se stali jedním a ukázali, že jsme zase čistí, jako když se narodíme, jako když opustíme maminčino lůno nebo místo, v němž jsme měli po smrti odpočívat. Cítil jsem, že chybělo málo, tak málo, abych se všemi byl a oni byli se mnou, tak málo bylo, abychom se objali a zůstali v objetí napořád. Věděl jsem, že musím být k nim ještě blíž, víc se přiblížit, být u nich a být u nich rychle, neotálet, překonat svoji teď nedokonalou formu a stát se něčím jiným, něčím, co oni přijmou za své.
A pode mnou stálo město, jak jsme ho my a jiní postavili, a v něm živé bytosti, jak jsme se živí narodili, jak jsme jiné do života počali a jak jsme jiné zase pohřbívali, abychom na ně nezapomněli, a já pocítil lehkost srovnatelnou jenom s lehkostí poznání, jaké prožívají mniši v tibetských klášterech, a lehkost mě nesla k městu, ke všem těm domům, ulicím, náměstím, parkům a lidem a zvířatům a rostlinám, blíž a blíž, a já v sobě cítil jenom cit, jaký bývá u prvního a posledního polibku, a ten ve mně rostl a byl znamením, že už se všichni cítíme, že jsme propojeni a jsme spolu dohromady smíchaní, že jsme stekli jako řeky a stali jsme se oceánem a společně v něm objevili dálku a nekonečné bytí v ní.
