Článek
Vlivem života a lidí v něm už mě nepřekvapuje, že historické události procházejí změnami, případně uměleckými předělávkami – ale to nevadí, protože změna k životu patří a jsem vlastně rád, že si mohu vybrat i z nabídky, jako třeba, kdo nás před skoro osmdesáti lety osvobodil od tyranie Německa.
Nabídka je skutečně bohatá, takže se v ní mohu pohybovat jako v nabídce filmových kanálů a vybrat si, na co mám zrovna náladu. Třeba mohu mít náladu nepřemýšlet, že jsme proti útlaku Německa celou dobu statečně bojovali tím, že jsme zase toho tolik nedělali. Ale to nevadí. Duch odporu byl celou dobu s námi, aby nakonec zlého Němce zahnal do hanby, z níž se však pozoruhodně rychle vylízal.
Mnohým lidem se dneska nelíbí, že nás v květnových dnech osvobozovala Rudá armáda, byť jenom na titěrném cca pět a sedmdesát procent velkém prostoru, kde nebyli Američané. Některým se to nelíbí natolik, že vytahují staré zprávy o chování vojáku, o němž uznávám, že nebylo zrovna podle Desatera, ale zase holt válka už je taková, že když se porušuje jedno přikázání, tak proč by nemohla i ta další.
Změna názoru je věc módy. Móda je to, co se zrovna líbí, dneska by se řeklo, co je zrovna trendy. Po dlouhých letech je trendy ukázat tehdejší osvoboditele jako zvířata, a nikoli jako lidi, kteří byli vyhnáni z domova, aby šli ve jménu ideologie zabíjet či se nechat zabít od někoho, kdo má ideologii jinou, i když ne přímo odlišnou.
Někdy si tak říkám, co by tak všichni ti vojáci dělali, kdyby nemuseli poslouchat rozkazy, a někdo jim navíc řekl, že tam, kam jdou a kde možná padnou, se o nich jednou bude mluvit ne jako o hrdinech, ale o někom, kdo vlastně slouží něčemu zvrácenému, a podle toho se taky tak chová.
Možná by si namísto bojového výkřiku řekli – „Jo, když vy na mě takhle, tak tady máte!“ – A namísto do bitvy by šli na vodku.
Já si myslím, a navrhuju to současným vítězům, kteří mění historii, abychom postup Rudé armády na našem území anulovali. Nebo je jako diskvalifikovali. Jinými slovy oznámili teď Němcům, že jejich kapitulace se ruší a musíme to všechno sjet znovu. Němci by se tomu moc nebránili, jelikož Němci si pamatují, že je mnozí lidé při jejich postupu vítali jako osvoboditele.
Ale aby všechno bylo dokonalé, tak vše se musí dostat zpátky před samotný postup Rudé armády – takže Němce zase dostat skoro až k Moskvě, plus Stalingrad, Leningrad, však to znáte. Rusům pak oznámit, že znovu hrát nesmí, protože nehrají fér. Jednoduše je na to mistrovství války nepustit.
V této chvíli by mohla u mnohých zavládnout spokojenost, neboť se vyřídí dvě mouchy jednou ranou. Rus nikam nepotáhne, tudíž ani nikdy nebude nikoho okupovat.
Má to však i tu horší stránku. Pokud by Němec nemusel brzdit nápor z východu, nejspíš by se nepovedlo Spojencům vylodit na Západě. Je to moje soukromá úvaha, v níž se držím svých znalostí o druhé světové válce a starého moudra, že jedna fronta se ve válce držet dá, dvě už nikoli.
Ačkoli nám by nejspíše tohle příliš nevadilo. Je důležité, že nás neosvobodí Rus. Že nás tedy znovu osvobodil po svém Němec a má s námi i dál své plány na přesídlení, je vedlejší. Spokojenost s historickými událostmi jsou přednější něž nějaká hrdost. Té si každý může vyťukat do záznamu kolik jenom hrdlo ráčí. Ale pravda – ta je vždycky jenom jedna.
Ačkoli, jak jsme si v úvodu řekli, i ta jedna věc se umí střídat jako první místo v jakémkoli žebříčku.
