Článek
Už teď slyším hlasy – jak si toto mohu dovolit takhle říct. Co se vůbec opovažuju. Že budu určitě pěkný hejsek a že určitě volím Babiše, nebo Fialu nebo Rakušana, Bartoše, Hřiba, Turka, Konečnou – že možná volím kdo ví jakýho takovýho, jenom ne určitě toho, koho volíte vy, protože nikdo, kdo volí jako vy, nemůže být hloupý. Tady máte ve zkratce zrcadlo dnešní doby.
Slogan stát na správné straně je zavádějící. Jak jsem psal zde, ve volbách by pro politiky neměla existovat druhá šance. Politické vyvození zodpovědnosti by se mělo odehrát formou odchodu z politiky a několikaletým zpytováním svědomí při manuální práci se základní mzdou. Tomu říkám forma politické odpovědnosti.
Obávám se, že stání na správné straně v době, kdy si strany domnělé politické levice a pravice pouze předhazují, která z nich udělala větší úlet (který zaplatí občané), je naprosto nemožné. Volič se může pouze na nějakou stranu postavit, obdobně jako politik, přičemž otázka, zdali je to strana správná, je věcí diskuze, nebo raději diskrétního politického mlčení.
Nejsem zřejmě jediný, kdo má pocit politické krize. Přemýšlím i o hlubším a honosněji znějícím slovním spojením – a to krize politické identity. Když pozoruji politiku ve světě, nejde pouze o náš lokální problém, ale vidím, že politickou krizí se trápí mnoho zemí nehledě na světovou stranu od nás. Pád francouzské vlády je jedním z důkazů. A nikoli posledním.
Možná si položíte otázku, čím krize vznikají – respektive co mají všechny společného. Všechny jsou o nedostatku financí. V krizi pokaždé na něco nemáte. Většinou na něco, co lidé zrovna potřebují, a nejsou rádi, že to nemají.
Volič se může stavět na různé strany. Dokonce může tvrdit, že je na straně správné. Žijeme v době, kdy má každý právo, aby mu jeho správnost, či vědomí správnosti nikdo nevymlouval – a ostatní mu ji vymlouvají jenom proto, aby i oni měli pocit, že jsou na své správné straně.
Důvod, proč se světu nedaří politika, nejsou politici, nýbrž voliči. Současní voliči totiž volit neumí.
Průměrný volič, a tím myslím devadesát devět voličů ze sta, nevolí vizi. Devadesát devět voličů ze sta volí možnost výhry. Volí naprosto stejnou možnost, jako když vyplňuje tiket na sportku a představuje si, co a jak udělá s obrovskou výhrou, kterou v nejbližším termínu obdrží. Nevyhraje samozřejmě nic – ale žije částečně opojným pocitem, že vyhrát mohl. Vlastně žije spokojený volbou padesát na padesát. Jako by si opakoval: nějak bylo, nějak bude.
Volič by měl pro své dobro přestat sázet. Volič musí vidět vizi. Pokud ji u politiků nevidí, měl by alespoň vidět jejich neschopnost. Měl by si i pamatovat, že k úplně dobrému nic za čtyři roky změnit nelze, ale za čtyři roky je možné dokonat katastrofu. Pokud katastrofu či neschopnost vidí, jenom hlupák ji přiživuje.
Teď přijde odpověď na tolik opakovanou otázku, koho tedy volit, když ne známé velké strany – nebo jak se s oblibou říká: „ty strany, které se tam mohou dostat“. Je to prosté. Jestli chceme volit a mít vizi, musíme nejprve politiky vychovat v nás – a pak je zvolit.
Nebo si myslíte, že vize vznikají jinak? Jinak ne. Vždycky na ni potřebujete člověka s myšlenkou, k němuž se přidá jiný člověk s myšlenkou stejnou, nebo podobnou. Nijak nepopírám, že myšlenky mnohých působí zatím spíše prospěchářsky ve svůj vlastní zájem (společensky přijatelný eufemismus), ale taky vím, že mezi lidmi je mnoho dobrého, stejně jako dobrých myšlenek.
Samozřejmě, nic se nezmění za týden, za měsíc, za rok, dokonce ne za čtyři, ale za deset už může. Zdá se vám to hodně na čekání? Ano, je to hodně, ale pochopení, že nic se nezmění v krátkém časovém horizontu, vám pomůže tuto vzdálenost snadněji překonat.
Nemyslete na přirozený vývoj věcí, v němž se nakonec stane, co se stát má. V tomto případě neplatí, že všechno má svůj čas. Čas v tomto případě tvoříme my a dáváme mu na jedné straně pevný bod, od nějž něco začneme. Konec období je na síle našeho odhodlání a práce. Bez námi stanoveného začátku se ale nikdy nikam neposuneme.
Závěrem vám popřeji, abyste pouze nestáli na něčí straně. Nikdy se vám takové stání v konečném důsledku nevyplatí. Stůjte vždy na té své. Na íní vás nikdo nezklame. A pokud je jenom trochu dobrá pro ostatní, o to líp.
