Článek
O co šlo? Asfalt mezi kolejemi se vlivem dlouhodobého horka rozpustil a natekl do kolejí. U takto vyteklého asfaltu hrozí poškození podvozků tramvají (což je problém číslo jedna) a z toho vzniklá následná nepohyblivost vozu (což v tom okamžiku považujeme za problém číslo nula, jelikož pak už je všechno jedno).
Nejde o nijak přehnaný popis, neboť ve druhém případě vyteklého asfaltu do kolejí (první byl na Florenci), a to na Čechově mostě, jsem byl přímým účastníkem a stál se svou tramvají hned za nepohyblivým vozem.
Pro představu ne příliš jednoduché situace vám popíšu krátký úsek problému, který jistě zhodnotíte jako pro dopravu nepříjemný. Lidi nemohli dovnitř ani ven, protože vinou závady z asfaltu v podvozku došlo k „zaseknutí“ vozu a vůbec nešly otevřít dveře. A jelikož se jednalo o vůz typu 15-T, nešly otevřít dveře ani od řidičovy kabiny.
V podvečerních hodinách proto několik turistů čekajících na linku 17, aby odjeli ke Karlovu mostu nebo k Tančícímu domu, koukali na tramvaj, u jejíhož předku stál řidič (já), bouchá na dveře, řidič uvnitř gestikuluje a oznamuje, co úplně každý kolem už ví, že tramvaj nejede.
Koukal jsem se na vážené klienty uvnitř, kteří se chovali kupodivu klidně a nijak nepobíhali sem a tam a nehledali jinou cestu ven. Abych váženým klientům ukázal, že řidiči za nimi stojí, opět jsem zabouchal na dveře kabiny a řekl, co se v podobných scénách říká – „Vydrž, pomoc je na cestě!“ Pomoc ne sice vždy dorazí čas, ale říct se věta může.
Abych uklidnil lidi právě propadlé panice a zřizující konta na pomoc osiřelým příbuzným po řidičovi a cestujících, ubezpečuji každého, že pomoc byla opravdu na cestě v podobě technické kavalerie, která hodlala dorazit včas – a navíc řidič věděl, co má dělat.
V těchto případech je postup jednoduchý, jako s každým jiným zaseknutým strojem. Od těch malých až po ty obrovské. Restartujete je. Nebo do nich praštíte. Rána je vlastně taky restart. Ale také víme, že restart někdy trvá, a tak jsem během něj lámanou duolingo angličtinou uklidňoval lidi na zastávce, že všechno bude OK. Pak jsem šel uklidňovat vážené klienty ve své tramvaji.
Podniková psycholožka mě už více jak před čtvrt stoletím popsala jako komunikativního člověka, s nímž nebudou větší problémy – a ve svém profesionálním odhadu se nemýlila. Zlobím opravdu málo. V ohlašování nepříjemných zpráv váženým klientům mám jednoduchou taktiku. Buď o nich mluvím tak dlouho, dokud vážený klient nepochopí, že vynadat mi už nemá smysl, protože mě už stejně dávno neposlouchá – nebo jim nepříjemnou zprávu podávám v pozitivnějším odstínu, že jsou vážení klienti nakonec rádi, jak se to s nimi s ohledem na jiné má.
Včera jsem zvolil druhou variantu a osvětlil situaci jako vám před vámi a dodal, že i když se nikam nejede a stojí, mohou být vážení klienti u mě rádi, neboť mohou na rozdíl od jiných kdykoli vystoupit.
„Ty před námi už nikdy ven nepůjdou,“ říkal jsem cestujícím. „Ale to je odčitatelná položka. Už obesíláme jejich příbuzné, že nikdy nepřijdou!“
A bylo veselo – a jak je veselo, hnedka jde všechno líp a lidi vám málokdy vynadají. Nic nepobaví víc než drsný humor, jenž má v základu, že je někdo na tom hůř než vy. Samozřejmě jsem se i s ohledem na turisty snažil o angličtinu, a poněvadž jsem v kurzu dál, už jsem jim nepovídal o tom, co jsem měl k snídani (tady), ale jakžtakž podal informaci, co se děje a že se nic neděje a že se zatím nejede, ale pojede se brzy, a to se pojede, dobrý den, théénks.
A do toho všeho u předních dveří seděl pár mladých lidí, co se miloval, a vedle nich přes uličku úplně stejný pár mladých lidí, co se taky miloval (ne fyzicky) a jediní rozdíl byl v místě narození, a to s rozdílem na vzdálenost půl planety. A muž z místa o půl planety dál se pořád ptal, co se děje, a dívka přes uličku, která se narodila u nás, mu angličtinou, mnohem lepší než ta moje, vysvětlovala všechna fakta, co jsem říkal.
Toho jsem využil. Překladatel není v tramvaji každý den, a tak jsem překladatelku zásoboval fakty víc a víc, aby byl turista spokojený. A co jsem považoval za fakta? Jaký typ vozu před námi stojí, jaké má výhody pro Prahu, jak se to má s cestujícími, kteří se musí v tramvaji naučit žít, poněvadž nikdy nevystoupí – jak vzniká v tramvaji nová komunita uzavřených osob.
Je pravda, že mladý zahraniční pár byl poněkud z nových informací zaskočený, ale hned uklidním suchary bez humoru, že k mezinárodnímu incidentu v podobě zahraniční mediální pozornosti směrem k dopravnímu podniku nedošlo, neboť dívka-překladatelka oznámila, že jsem „fanny gáj“ a turista pochopil, že se může zasmát.
To není nic nového – jsem znalý ze zahraničních sitcomů, že někde se lidé smějí pouze na povel, když jim smích někdo povolí. To je demokracie v zábavě.
Turista a turistka byli rádi, že se dozvěděli, co se dozvěděli, a turista přestal psát do mobilu závěť. Já byl taky rád. Že jsem veselý chlapík jsem už slyšel (stejně jako to že jsem vůl a idiot), ale nikdy ne v cizím jazyce. Uvědomil jsem si, že moje postava dostává mezinárodní rozměr a kouknul jsem na mobil, jestli mi nevolá Hollywood. Nevolal, ostatně jako posledních třicet let, ale já jsem trpělivý.
Místo Hollywoodu volal dispečink a volal na vysílačku, že kvůli asfaltu v kolejích se zavádí další odklony, což znamená, že ve vozech bude potřeba víc komiků, poněvadž vážení klienti budou naštvaní.
Ale ti moji nebyli, ti byli spokojeni. Navíc se tramvaj přede mnou rozjela a já mohl pokračovat dál směrem na Modřany. Jelo se mi i přes ne dobrou situaci ve městě tak nějak líp, jako by lehčeji. Koukal jsem na turisty okolo, usmíval se a oni se usmívali na mě, a aby taky ne, když jsem byl jejich. Byl jsem jako hvězda, která po vystoupení vyšvihne úklonu a do potlesku a jiných ovací řekne skromné – „Díky, jsem Váš a jsem tu až do pátku!“
A já k tomu ještě přidal ono dnes již vám všem známé – „Já jsem totiž váš fanny gáj ón dh trém!“
