Článek
Karl August Hanke se narodil 24. srpna 1903 v Laubanu ve Slezsku (dnes polská Lubaň). Jeho starší bratr padl v 1. světové válce. Karl byl pro vojenskou službu ale ještě mladý a během války studoval gymnázium. Teprve po válce sloužil v letech 1920-1921 jako dočasný dobrovolník v Reichswehru u pěšího pluku 19 ve Frankfurtu nad Odrou.
Hanke vystudoval mlýnské inženýrství a po škole pracoval rok na praxi v železničních dílnách. Zhruba od roku 1921 se pak pět let věnoval své profesi, pracoval jako obchodní ředitel mlýnů ve Slezsku, Bavorsku a Tyrolsku. Poté vystudoval pedagogickou technickou školu v Berlíně, která ho opravňovala vyučovat mlynářství na průmyslových školách. V roce 1928 pracoval krátce v Berlíně jako mlynářský mistr, a poté začal mlynářství tamtéž vyučovat.
1. listopadu 1928 vstoupil Hanke do NSDAP, jeho stranické číslo bylo 102 606. Jeho stranická kariéra začala od píky, pracoval jako řadový řečník a vedoucí stranických buněk v továrnách. V roce 1929 vstoupil do zálohy SA a stal se zástupcem uličního vedoucího strany. O rok později byl již uličním vedoucím a záhy sekčním vedoucím NSDAP.
Za jeho politické aktivity a stranickou agitaci jej ale v roce 1931 z jeho učitelského místa na průmyslovce propustili. Od té doby pracoval pro stranu na plný úvazek. Koncem roku se stal Kreisleiterem berlínské čtvrti Westend, jeho přímým nadřízeným byl Gauleiter Josef Göbbels. O rok později se stal organizačním stranickým ředitelem berlínské župy a v dubnu téhož roku osobním adjutantem a referentem vedoucího propagandy NSDAP, opět Josefa Göbbelse. V téže době byl pověřen funkcí poslance pruského zemského sněmu za NSDAP. V listopadu byl zvolen jako poslanec i do říšského Reichstagu. Tuto funkci zastával až do konce války.
Hanke se ve své funkci pracovně seznámil s mladým architektem Albertem Speerem a stali se z nich blízcí přátelé. Hanke talentovanému architektovi zadával stranické stavební zakázky. Podle Speera mu jeho přítel někdy v roce 1944 radil, aby za žádných okolností nenavštěvoval “tábor v Horním Slezsku”(myšlena Osvětim). Prý tam viděl něco, o čem „není dovoleno mluvit, a ostatně se to ani nedá popsat“. Schopného a otevřeného partajníka s řečnickým talentem si brzy povšiml i Hitler. Po nacistickém převzetí moci ustanovil Göbbels ministerstvo propagandy, a Hanke tam svého šéfa následoval jako soukromý tajemník a pobočník. Byl ministrovým oblíbencem, doprovázel ho na propagačních cestách do Itálie a Polska.
Karl Hanke (v pozadí) jako Göbbelsův pobočník v roce 1937
V únoru 1934 vstoupil Hanke do Allgemeine-SS s osobním číslem 203 103 a stal se členem berlínské 6. SS-Standarte. Díky tomuto postu sloužil Hanke od ledna 1935 do dubna 1936 jako zvláštní důstojník ve štábu Reichsführera SS Heinricha Himmlera. Koncem roku 1937 byl povýšen do funkce státního sekretáře na ministerstvu propagandy. Jednalo se de facto o funkci zástupce ministra. V lednu 1938 kromě toho nahradil Walthera Funka ve funkci druhého viceprezidenta Říšské kulturní komory.
Jeho zdánlivě nezastavitelná kariéra se dočasně zadrhla v momentu, kdy byl nechtěně zatažen do manželských problémů svého šéfa a jeho ženy Magdy. Göbbels byl svými avantýrami známý. V zimě 1937 rozkvetl jeho románek s českou herečkou Lídou Baarovou. Magda Göbbelsová, která se o něm dozvěděla, jej v srpnu 1938 dlouze řešila se samotným Hitlerem. Ten donutil ministra aférku ukončit a vrátit se pokorně k ženě a dětem. Zdálo se, že v rodině nastalo příměří, ale brzy vypukly rodinné rozbroje znovu. Göbbels požádal Hankeho, aby pro něj u manželky fungoval jako mediátor, prostředník, který by jeho pozici vylepšil. Mediace ale nebyla příliš úspěšná a Hanke si stěžoval Hitlerovi, který přislíbil, že věci s Göbbelsem opět probere a přiměje ho, aby situaci urovnal a rodina zůstala pohromadě. Ale v červnu 1939 se Magda manželovi přiznala, že od října 1938 má pro změnu ona románek s „mediátorem“ Hankem. Hitler ovšem oba rozvaděné manžele přiměl, aby za každou cenu zůstali pohromadě, a Hankeho aférka byla u konce. Göbbels jej okamžitě odeslal na dovolenou a Hanke se na svou pozici na ministerstvu propagandy již nikdy nevrátil.
V červenci 1939 dostal Hanke povolávací rozkaz do armády, jelikož byl již o dva roky dříve povýšen na záložního důstojníka. V září a v říjnu tak sloužil ve válce u 3. tankové divize v Polsku. V květnu a červnu 1940 následovala služba ve francouzském tažení ve štábu 25. tankového pluku Rommelovy 7. tankové divize. S Rommelem nejprve vycházel dobře, generál oceňoval jeho schopnost prezentace a „public relations“, ve kterých byl sám mistrem. Záhy jej ale z divize odstranil poté, co mu při jednom incidentu v důstojnické jídelně Hanke neomaleně naznačoval, že má moc jej z velení divize odvolat. Díky jeho na odiv dávaným kontaktům a dlouhým prstům ve stranické hierarchii jej ostatně v divizním štábu většina lidí nesnášela. Rommel jej na odchodu doprovodil obsáhlým hodnocením, které zaslal Hitlerovu adjutantovi. Hanke byl nicméně i přesto vyznamenán železným křížem obou tříd a údajně navržen i na vyznamenání rytířským křížem, který ale neobdržel a z armády jej propustili v lednu 1941 v hodnosti nadporučíka.
Hitler jej následně pověřil funkcí Gauleitera, stranického šéfa nově ustanovené župy Dolní Slezsko. 1. února následovala funkce Oberpräsidenta župy, což byla funkce vládní. Hanke tak v župě kumuloval obě nejvyšší mocenské funkce, vládní i stranickou. To nebylo úplně neobvyklé, podobným případem byl Gauleiter Východního Pruska, Erich Koch. Nakonec byl Hanke 9. února pověřen funkcí Říšského komisaře obrany Vojenského okrsku (Wehrkreis) VIII, který sestával z žup Dolní Slezsko, Horní Slezsko a z východních částí Říšské župy Sudety. 16. listopadu 1942 byly v rámci reformy pravomoci Říšských komisařů obrany omezeny z úrovně vojenských okrsků jen na úroveň konkrétní župy. Hanke tedy zůstal Říšským komisařem obrany jen v župě Dolní Slezsko.
Karl Hanke opět v pozadí, tentokrát za vyznamenanou pilotkou Hannou Reitsch v dubnu 1941.
20. dubna 1941, na Hitlerovy narozeniny, jej Heinrich Himmler povýšil do generálské hodnosti SS-Gruppenführera. Ač v armádě neaktivní, v roce 1942 se dočkal i povýšení na záložního kapitána. 30. ledna 1944, na výročí převzetí moci nacisty, byl povýšen do generálské hodnosti SS-Obergruppenführera, tedy do stejné hodnosti, jakou měl K. H. Frank a kterou se kdysi pyšnil Reinhard Heydrich. Jednalo se o druhou nejvyšší hodnost SS, pokud nepočítáme samotného Himmlera.
V Breslau měl Hanke dlouhou lovestory s baronkou Fredou von Fircks, dcerou bohatého statkáře. Poté, co mu v prosinci 1943 porodila dceru, se s ní 25. listopadu 1944 konečně oženil. V rámci zimní ofenzívy roku 1945 se Rudá armáda převalila Slezskem a oblehla „Festung Breslau“. Hanke byl Hitlerem určen za jejího Kampfkommandanta, tedy vrchního velitele. Jakožto Gauleiter velel všem dolnoslezským plukům Volkssturmu. Jako Kampfkommandantovi mu ale podléhal mu i vojenský velitel města, jímž byl nejprve generálmajor Johannes Krause, těsně před obležením města vystřídaný generálmajorem Hansem von Ahlfen a nakonec generálem pěchoty Hermannem Niehoffem. Hanke nakomandoval desítky tisíc obyvatel města k opevňovacím pracím, při kterých nechal bořit budovy a komunikace.
Hanke byl neomezeným pánem města, který měl dojem, že díky své krátké štábní kariéře v armádě vojenským záležitostem rozumí. Nebylo tomu tak. Vydával nesmyslné a nepromyšlené rozkazy, které navíc s generály nekonzultoval. Nařídil třeba vybudovat přistávací plochu na zcela nevhodném, podmáčeném místě, kde nebyly transportní letouny schopny přistávat. Na jeho popud bylo v rámci zlepšení obrany srovnána se zemí většina městského centra kolem Kaiserstrasse, kde nechal vystavět další přistávací plochu pro letadla. Destrukce a zarovnání plochy prováděly pod nepřátelskou palbou desetitisíce nasazených žen, dětí, vězňů i zahraničních dělníků. Vzhledem k neustále probíhajícím leteckým i dělostřeleckým útokům Sovětů zahynuly během měsíčního budování letiště tisíce lidí. Navzdory obrovské ceně, jakou město za tuto plochu zaplatilo, na ni vzhledem k nerovnému povrchu a neustálému zakouření z blízkých požárů transportní letouny téměř nebyly schopny dosedat, a využily ji opět většinou jen kluzáky.
Hanke přes své stranické kontakty objednal dodávku údajně nezbytného těžkého dělostřelectva. Děla se ale jednak v podstatě nevešla do transportních letounů, a když se rozmontované kusy s velkými obtížemi podařilo do města dopravit kluzáky, zjistilo se, že stejných děl je ve skladech několik desítek, jen k nim není munice – kterou už ale mezitím generálové objednali a která začala dorážet již minulé noci. Hanke si na decimované transportní letectvo soustavně neodůvodněně stěžoval u svých stranických nadřízených, ale vojenské velení města o tom neinformoval. Výsledkem byl chaos, pokusy o vyšetřování nebo polní soudy. Prioritní byla pro Hankeho fanatická obrana nehledě na ztráty. Rozhodl se, že město bude bráněno za každou cenu, i kdyby to mělo vést k jeho „řízené sebevraždě“ v boji.
Karl Hanke řeční v únoru 1945 k obyvatelům Breslau.
Pokud lze někoho nazvat fanatickým nacistou, byl to Hanke. V únoru při projevu na náměstí vykřikoval: „Hledí na nás Vůdce, hledí na nás celé Německo!“ Během jeho působení v Breslau, především v době, kdy velel obklíčenému městu, povýšenému Hitlerem na „pevnost“, bylo na jeho rozkaz popraveno přes 1000 lidí. To mu vyneslo přezdívku „Kat z Breslau“. Dokonce ještě před obležením Breslau nechal veřejně na náměstí popravit zastřelením starostu města, Dr. Wolfganga Spielhagena, protože ten o smysluplnosti obrany „pevnosti“, plné civilistů, oprávněně a veřejně pochyboval. Mrtvé tělo pak vojáci Volkssturmu hodili do Odry. Ještě před koncem obléhání nechal postřílet skupinu žen, protestující proti zbytečné agónii. Jeho bývalý šéf Göbbels se na jaře 1945 nicméně do svých deníků o Hankem, svém bývalém sokovi v lásce, opakovaně vyjádřil s obdivem: „Mezi našimi bojujícími Gauleitery vyniká pravým vůdcovstvím. Také je bojovný v takovém rozsahu, který bohužel nelze pozorovat u žádného druhého Gauleitera.“
Výkony německé obrany, jak vojáků armády, tak příslušníků Volkssturmu, ale nebyly zdaleka jen Hankeho výkony. Byly to výkony Němců, z nichž mnozí, pravda, byli zfanatizovaní, nebo se báli trestu za „zbabělost“, ale další bojovali přímo za své domovy. Pokusy o vyproštění 17. armádou selhaly, ale město bojovalo dál. Cena za zbytečnou obranu odříznuté „pevnosti“ byla vysoká. Během 82 dní obležení zahynulo ve městě 30 000 civilistů, padlo 6 200 vojáků a příslušníků Volkssturmu. Raněných bylo přes 23 000, 45 000 vojáků padlo nakonec do zajetí. Město ale paradoxně i během obležení – alespoň zpočátku – působilo dojmem normality: během přestávek v ostřelování se pořádaly veřejné koncerty, místní tabáková továrna Aviatik vyráběla 500 000 cigaret denně…
Hankeho fanatismus a bezpodmínečná poslušnost vůdcových rozkazů učarovaly Hitlerovi. Za obranu města vyznamenal 12. dubna Hankeho Německým řádem, nejvyšším stranickým vyznamenáním. Tomu se přezdívalo „Hitlerův řád“, a byl udělen mezi lety 1942-1945 jen jedenácti lidem, z nichž válku přežili pouze dva. Když se provalilo, že „Der Treue Heinrich“, říšský vůdce SS Heinrich Himmler, se snaží tajně vyjednávat se západními spojenci o příměří, Hitler jej zavrhl, odvolal ze všech funkcí a nařídil jeho uvěznění. V tu chvíli si vzpomněl na Hankeho a jmenoval jej 29. dubna 1945 místo Himmlera říšským vůdcem SS a šéfem policie. Berlín padl, a teprve 6. května 1945 se rozbitá pevnost Breslau vzdala. 80-90 % města leželo v ruinách. Kapitulaci nabídl Sovětům generál Niehoff, protože Hanke již předchozího dne odletěl z města kurýrním letounem.
O svém povýšení se Hanke údajně dozvěděl právě 5. května. Zřejmě proto odletěl z Breslau do Prahy, která zůstávala centrem posledního území, pevně drženého Němci. O jeho úmyslech lze ale jen spekulovat, prameny je nijak nedokládají. Buď se snažil dostat k maršálu Ferdinandu Schörnerovi, veliteli Armádní skupiny Střed, nebo ke státnímu ministrovi K. H. Frankovi, a na jednom z těchto míst se chopit svých pravomocí. Ani jedno se mu každopádně nepodařilo, letoun byl cestou poškozen a nouzově přistál. Po opravě odstartoval znovu a opět přistál v prostoru Hirschbergu (dnes polská Jelenia Góra). Údajně se měl kdesi spojit s vojáky 18. granátnické divize SS Horst Wessel, se kterou se dostal do Čech (divize se pohybovala na pomezí území Československa a v té době německého Slezska) a rozhodl se skrýt svou identitu tím, že se převlékl za obyčejného vojáka SS. Skupina se měla pokusit probít na západ, ale po boji s povstalci se vzdala 6. května u Nové vsi u Chomutova.
Hankeho identita odhalena nebyla, v Čechách koneckonců nebyl nijak známou osobou, a tak skončil v zajateckém táboře spolu s dalšími esesáky. V táboře jich mělo být 65, a 8.června se místní orgány rozhodly je pochodem odsunout dál. Cestu ovšem křižoval jedoucí vlak a Hanke se spolu s několika zajatci pokusil utéct tak, že na pomalu jedoucí soupravu naskočili. Strážní zajatecké kolony na ně ale začali střílet, Hankeho spolu se dvěma dalšími měli zranit a po dopadení je údajně ubili pažbami pušek. Relevance těchto informací, podaných z druhé ruky zřejmě dalšími zajatci, je ale diskutabilní, Hanke nikdy identifikován nebyl, a kde skončilo jeho tělo, je nejasné.
Zdroje:
RAJLICH, Jiří: Německý letecký most pro „pevnost Vratislav“ a české země. Historie a vojenství 4/2022, 1/2023, 2/2023.
KMOCH, Pavel: Pán pevnosti Breslau. Válka revue speciál, Opevnění třetí říše, listopad2025.
KMOCH, Pavel: Omyl Hitlerovy strategie. Válka revue speciál, Opevnění třetí říše, listopad 2025.
