Článek
Znamenal opevněná a municí a potravinami teoreticky dobře zásobená předmostí, města nebo ostrovy, která Hitler určil k pevné obraně i v případě nepřátelského obklíčení. Měly tak nejen držet strategická místa, jako třeba komunikační uzly nebo přístavy, vytvářet určitou hráz nepřátelské ofenzívě a vázat jeho vojenské síly, ale i posloužit případnému německému protiútoku. K takovým ovšem docházelo jen zřídka a bylo jich čím dál méně. V neposlední míře měla podobná místa působit psychologicky, měla pozvedat morálku německých obránců v tom smyslu, že říše se nevzdává, neustupuje a bojuje do posledního muže.
Taková místa nebylo možno bez zvláštního vůdcova rozkazu evakuovat. Ve skutečnosti to většinou po krátkém čase obklíčení už ani nebylo možné, ale funkce, kterou měly pevnosti mít, se zhusta míjela účinkem. Nepřítel místa sice oblehl, ale zdaleka ne všechna poté dobýval. Často si prostě počkal, až zásobovací situace obránců postoupí na bod zoufalství. Navíc i v případě jejich dobývání byla již převaha spojenců jak na východní, tak na západní frontě většinou tak velká, že síly, potřebné k obklíčení a dobytí Hitlerových „pevností“ na vlastní frontě nijak zásadně nechyběly. Na druhou stranu je faktem, že některé Festungy se spojencům poněkud vzpříčily v krku a jejich obrana si vyžádala vysoké oběti jak na straně útočníků, tak ale samozřejmě i na straně obránců.
Strategie pevností vznikla následkem počínající série porážek, ve které první – a také jednou z prvních vyhlášených pevností – byl Stalingrad. Německé velení – nejen Hitler sám – si konečnou porážku ještě zdaleka nepřipouštělo, ale uvědomovalo si, že zadržet následné útoky směrem na Německo bude vyžadovat extrémní úsilí a opatření. Postupně tak vznikla v nejvyšším německém velení – nejen u Hitlera samotného – vyslovená posedlost „pevnostmi“ a opevněnými místy.
Většina z „pevností“ strategický význam měla, ovšem pouze za předpokladu, že by se je podařilo dostatečně zásobovat a později využít jako nástupiště k protiofenzívě. K tomu ale docházelo jen velmi zřídka. Festungsplatz Cholm se v zimě a na jaře 1942 držel tři měsíce a nakonec jej německá vojska dobyla zpět. Ve stejné době obklíčený Demjansk, vyhlášený za pevnost, se rovněž podařilo zásobovat a vyprostit také po čtvrt roce, a Němci jej drželi ještě dalších devět měsíců. Právě tyto dva případy, kdy se obklíčené jednotky dařilo zásobovat a nakonec vyprostit, podnítily víru německého velení, že tato strategie je správná. Stalingrad se ovšem přes velkohubá Göringova prohlášení nepodařilo dostatečně letecky zásobit ani jediný den a jeho pád po několikaměsíčním obležení na přelomu ledna a února 1943 předznamenal německý ústup na východní frontě a následnou porážku.
Hlavně žádné poraženectví!
V dubnu 1944 byl „pevností“ vyhlášen již pět měsíců odříznutý Krym. Sovětští důstojníci se vyjadřovali, že je to jejich největší zajatecký tábor, dokonce s vlastní režií: sám se zásobuje, spravuje, vojáci dokonce jezdí domů na dovolené a spořádaně se z nich vrací. Měsíc po vyhlášení Festung Krim poloostrov padl.
Na východní frontě byla pevnostmi při ústupu v roce 1944 vyhlášena na okupovaných územích řada měst a míst, například Reval (Tallinn), Wesenberg, Jewi, Dorpat (Tartu), Pskov, Ostrów, Opočka, Rositten, Polock, Vitebsk, Orša, Mogilev, Borisov, Minsk, Babrujsk, Sluck, Luninec, Pinsk, Kovel, Brody, Tarnopol, Proskurov, Šmerinka, Vinica, Umaň, Novo-Ukrajinka, Pěrvomajsk, Vozněsensk a Nikolajev. K nim se později přidala města se zásadním významem v Maďarsku, Východním Prusku, Polsku, Pomořanech nebo ve Slezsku – například Varšava, Budapešť, Kolberg (dnes polský Kolobřeh), Königsberg (Královec, dnes ruský Kaliningrad), Küstrin (dnes polský Kostřín), Arnswalde (dnes polské Choszczno), Posen (dnes polská Poznaň), Graudenz (dnes polský Grudziadz), Schneidemühl (dnes polská Pila), Glogau (dnes polský Glogów), Danzig (dnes polský Gdaňsk) nebo Breslau (dnes polská Wroclaw).
Pevnostmi byly vyhlášeny i podstatně větší oblasti, než jen města a předmostí. Pevností byl třeba ostrov Kréta nebo více než na půl roku po obklíčení německého Afrikakorpsu jím obsazené území Tuniska, festung Afrika. Pevností bylo vyhlášeno i silně opevněné Norsko, které se ovšem bojů ani obléhání, stejně jako Kréta, nikdy nedočkalo a bylo obsazeno až několik týdnů po kapitulaci Německa. Na západní frontě vyhlásil Hitler 19. ledna 1944 pevnostmi jedenáct důležitých přístavů: Ijmuiden, Hook of Holland, Dunkirk, Boulogne-sur-Mer, Le Havre, Cherbourg, Saint-Malo, Brest, Lorient, Saint-Nazaire a ústí Girondy pod Bordeaux. V únoru a březnu přibyly do seznamu pevností další tři lokality: Kanálové ostrovy, Calais a La Rochelle.
Životnost „pevností“ se po obležení počítala většinou na týdny, výjimečně na měsíce, a někdy, jako třeba v případě přístavů Le Havre nebo Sevastopol, se jednalo jen o dny. Některá místa, jako třeba Dieppe, Němci nakonec v klidu evakuovali. Některé „pevnosti“, například Kanálové ostrovy nebo Krétu, spojenci prostě ignorovali a obsadili je až po válce, případně, jako třeba Dunkirk, La Rochelle nebo Lorient, je jen obklíčili a hlídali a k jejich obsazení došlo také až po kapitulaci Německa.
Němečtí civilisté prchají před Rudou armádou
Oproti tomu se některá opevněná místa nepodařilo do konce války přes veškerou snahu dobýt, jako třeba východopruský poloostrov Hel. „Pevnost“ Kurland (Kuronsko) se i po vojenském obsazení Rudou armádou s koncem války stala dějištěm partyzánské války tzv. lesních bratří, lotyšských a dalších partyzánů i nemnoha Němců, kteří se prostě odmítali Sovětům vzdát. Boje probíhaly až do šedesátých let a některým jednotlivcům se podařilo vydržet v ilegalitě hlubokých lesů až do let osmdesátých.
K tematice „pevností“ je třeba doplnit i fakticky neexistující Alpenfestung, kterou naplánoval Heinrich Himmler již na sklonku roku 1943. K její realizaci nikdy nedošlo, ale německá propaganda se touto chimérou mohutně oháněla. Pro západní spojence byla realitou a noční můrou, za kterou se hnali až do samého konce války. Z tohoto důvodu nenapřeli svůj nápor ani na Berlín, ani do srdce českých zemí, ale směřovali na jihovýchod k Bavorsku a Rakousku. Teprve tam zjistili, že žádná alpská pevnost neexistuje.
Jednou z nejznámějších a bojům nejdéle odolávajících „pevností“, o kterou se bojovalo dva měsíce, tři týdny a dva dni, byla slezská metropole Breslau, dnešní polská Wroclaw. Pevnost odolávala v obklíčení dokonce déle, než Stalingrad. Obraně velel Karl August Hanke, Gauleiter (župní vedoucí) NSDAP Dolního Slezska, vládní Oberpräsident župy Dolní Slezsko a od 29. dubna 1945 místo zrádného Heinricha Himmlera, vyjednávajícího se spojenci o kapitulaci, poslední Reichsführer (říšský vůdce) SS. Této funkce se samozřejmě fakticky již ujmout nestačil, ale „proslavil“ se již předtím ve funkci faktického velitele Festung Breslau. 9. února 1945 jej Hitler jmenoval říšským komisařem obrany pro Wehrkreis VII, který zahrnoval jak Dolní, tak Horní Slezsko a část říšské župy Sudety.
Breslau byla prohlášena pevností již v srpnu 1944 po sovětské ofenzívě Bagration, která posunula frontu o 600 km, a měla být bráněna „za každou cenu“ a „do posledního muže“. Do jejího čela jmenoval Hitler jako Kampfkommandanta právě Hankeho. Ten byl pak od podzimu jako Gauleiter velitelem slezských jednotek Volkssturmu (které nespadaly armádu, ale pod stranu), ale právě jeho funkce Kampfkommandanta jej nadřazovala i titulárním velitelům města z řad armády.
Breslau měla před válkou přes 600 000 obyvatel. K nim ovšem koncem války přibyly statisíce lidí z vybombardovaných měst v Německu a uprchlíků z východu. Před obležením tak dosáhl počet obyvatel téměř milionu. Po diletantsky zorganizované evakuaci, nařízené 20. ledna, při které tisíce lidí umrzly a desetitisíce odjely do Drážďan, které čekaly za tři týdny drtivé nálety, zůstalo ve městě stále kolem čtvrt milionu civilistů, nepočítaje v to nuceně nasazené dělníky, vězně koncentračních táborů a válečné zajatce.
Město mělo bránit 50 000 německých vojáků, včetně 15 000 příslušníků Volkssturmu a Hitlerjugend nebo pevnostního pluku SS Besslein, ve kterém byli i dobrovolníci z Francie a Holandska. Většina Koněvova 1. ukrajinského frontu, jak se dalo předpokládat, pokračovala po obklíčení města od Odry dál k Nise a na Berlín, a kolem města tak stálo jen 80 000 vojáků generálporučíka Vladimíra A. Gludzovského se silným dělostřelectvem a leteckou podporou.
Prvním vojenským velitelem města byl generálmajor Johannes Krause, po jeho onemocnění jej 3. února 1945 vystřídal generálmajor Hans von Ahlfen. Ten ale vydržel ve funkci jen pět neděl, načež byl po rozporech s Hankem odvolán. Jeho místo zaujal generál pěchoty Hermann Niehoff. I ten měl ale s Hankem kompetenční spory, Gauleiter vojenskou hierarchii i logiku často obcházel a řešil své, často naprosto amatérské požadavky, po stranické linii přímo s Reichsleiterem Martinem Bormannem. Ve velení města tak panoval zmatek.
Město bylo Rudou armádou odříznuto 13. února 1945, vzdalo se pak až 6. května. Breslau byla, jako další pevnosti, během obležení zásobována leteckým mostem. Ten ale samozřejmě, jako tomu bylo v podstatě vždycky, naprosto nedostačoval potřebám obklíčené posádky a obyvatel. Breslau potřebovala každodenní transport nejméně 40 tun zásob, především munice. V průměru ale obdrželi během prvních pěti týdnů obránci denně jen necelých 25 tun zásob, za což Luftwaffe zaplatila ztrátou téměř stovky transportních letounů a bombardérů, většinou včetně zkušených osádek. Letecký most sestával z nočních shozů zásob na padácích i z přistávání transportních letadel a kluzáků. Většina zásobovacích letišť ležela, vzhledem k pohybu fronty, přinejmenším od konce března na území Čech a Moravy.
Zničený sovětský tank IS-2 na Striegauerském náměstí v Breslau.
Ve městě bylo jen jedno letiště, Gandau, které bylo navíc systematicky ostřelováno a bombardováno a Sověti jej na začátku dubna dobyli. Kromě něj bylo k dispozici ještě pět provizorních ploch; ne všechny však byly vhodné pro přistávání transportních Ju-52. Na některých byly schopny přistávat pouze kluzáky DFS-230 a těžké dvoutrupé Gotha Go-242, jiné se daly použít jen k padákovým shozům. Rychlé He-111 nemohly ve městě přistávat vůbec a zásoby pouze shazovaly. Vzhledem k nedostatku strojů a těžkým ztrátám již tak zdecimovaného transportního letectva se do zásobování zapojily dokonce i jednomotorové stíhací a bitevní letouny, jako třeba Me-109. Luftwaffe provedla přes 2 000 letů a dopravila do města více než 1 500 tun zásob – potravin, munice a dalšího, do kotle dovezla dokonce téměř 800 parašutistů jako posily. Zpátečním směrem odvezla do bezpečí téměř šest tisíc raněných a několik desítek pilotů kluzáků a mužů osádek havarovaných transportních letadel. Přes drastické ztráty letadel i jejich osádek bylo ale zásobování zoufale nedostatečné.
Hanke (ale nejen on) byl zastáncem doje do posledního dechu, nehledě na ztráty mezi vojáky i civilisty. Byl rozhodnut, že město spáchá řízenou sebevraždu v boji. Oba jeho postupně velící generálové mu v tom ale v podstatě sekundovali, lišil se jen jejich přístup. Vojáci byli profesionálové, Hanke vojenský diletant, který s nimi máloco konzultoval. Hanke je také zodpovědný za popravy tzv. defétistů, lidí, kteří neviděli v beznadějném boji smysl a dovolili si naznačit možnost kapitulace, jako třeba starosty města, Dr. Wolfganga Spielhagena. Na Hankeho rozkaz bylo popraveno přes 1 000 lidí. Na civilisty byl i během bojů brán minimální ohled, stejně jako na škody na majetku nebo kulturních památkách. Některé stavby nechal Hanke v zájmu zlepšení obrany odstřelit, památky ničit, pokud vadily jeho obranným záměrům. Nechal srovnat se zemí velkou část centra, aby na vzniklé ploše mohla přistávat letadla.
Breslau byla soustavně bombardována sovětským letectvem a ničena dělostřelectvem, brutální boje postupovaly jen po metrech, dům od domu. Vojáci a Volkssturm, pobízeni drakonickými disciplinárními opatřeními a oprávněnou hrůzou z řádění sovětských vojáků v případě jejich vítězství, pokračovali ve zbytečném boji, třebaže strategický význam „pevnosti“ zanikl nejpozději s vytvořením nové linie fronty počátkem března. Boje si na německé straně vyžádaly odhadem 30 000 mrtvých civilistů a6 200 padlých a 23 000 raněných vojáků a příslušníků Volkssturmu. Na sovětské straně padlo asi 13 000 vojáků, 33 000 jich bylo raněno. 44 861 německých vojáků, včetně 1 133 důstojníků a dvou generálů, pochodovalo do zajetí, ze kterého se vrátili až po dlouhých letech. Mnoho z nich se nevrátilo vůbec.
Generál Niehoff kapituluje před sovětskými důstojníky.
Breslau kapitulovala jako poslední z významnějších německých měst 6. května 1945, čtyři dny po pádu Berlína. Po 82 dnech bojů bylo nejméně 80-90 % města v troskách. Zásadní podíl na tomměly nejen brutální boje, ale i destrukční akce, nařízené Hankem a generálem Niehoffem, kterým padly za oběť desítky domů, neoklasicistních památek a tři kostely, včetně neogotického Lutherkirche s devadesát metrů vysokou věží. Město Breslau, Němci bráněné s tolika oběťmi, následně připadlo Polsku a stala se z něj Wroclaw, drtivá většina přeživšího německého obyvatelstva byla vysídlena.
Zdroje:
RAJLICH, Jiří: Německý letecký most pro „pevnost Vratislav“ a české země. Historie a vojenství 4/2022, 1/2023, 2/2023.
KMOCH, Pavel: Omyl Hitlerovy strategie. Válka revue speciál, Opevnění třetí říše, listopad2025.
