Pozor na žihadlo. Agresivitu sršní ovlivňuje barva narušitele i bujná kštice

Ačkoli není tak velká jako mírumilovná žahalka obrovská (Regiscolia maculata), jež k nám pomalu ale jistě proniká, nebo sršeň mandarínská (Vespa mandarinia), která naštěstí (zejména pro tuzemské včely medonosné) hranice České republiky, ba snad ani Evropy zatím nepřekročila, působí sršeň obecná (Vespa crabro) docela hrozivě a netěší se nejlepší pověsti. Nezaslouženě.

Sršeň obecná je naším největším společensky žijícím blanokřídlým hmyzem (Hymenoptera). Dělnice obvykle dosahují maximální délky kolem dvou a půl centimetru, samci ještě o nějaký ten milimetr víc a královna může měřit až pětatřicet milimetrů. Královna je jediným členem kolonie, který přežívá zimu. Tu tráví schovaná ve starých rozpadajících se pařezech či kmenech.

Když se na jaře oteplí, opustí královna zimní úkryt a začne obvykle někde v okolí ze směsi slin a suchého trouchnivého dřeva budovat nové hnízdo. Využívá k tomu stromové dutiny, případně může vzít zavděk ptačí budou, půdou a podobně (jako zdroj stavebního dřeva totiž dobře poslouží třeba starší trám). To staré sršně nikdy znovu nevyužívají. Na jaře má tak královna plné ruce práce, a je to také doba, kdy ji můžeme přistihnout venku.

Zpočátku hnízdo obsahuje jen několik buněk, která se stanou základem prvního z několika plástů. Do buněk potom královna naklade vajíčka, z nichž se na začátku léta vylíhne první generace dělnic, které následně převezmou veškerou další péči o vznikající kolonii a královna už ji opouštět nemusí. Její prací zůstane jen kladení dalších a dalších vajíček.

Postupně hnízdo naroste až do šedesáticentimetrové výšky a obsahuje průměrně pět až osm plástů. Žít něm v něm může kolem sedmnácti set jedinců (samic, samců, kukel i vajíček), z toho mohou víc než polovičku tvoři dělnice. Sršně jsou dravé a loví nejrůznější hmyz, nejčastěji dvoukřídlé (mouchy), dále pak vosy nebo včely. Krom toho sbírají i nektar nebo rostlinné šťávy nebo med. S nasbíranou potravou, kterou přenášejí v kusadlech či volátku (do něj ukládají tu tekutou), se vrací do hnízda, kde většinu kořisti předají larvám, královně a mladým jedincům, kteří ještě neloví. Srčně jsou takřka neúnavné. Aktivní jsou víceméně celý den a noc a při shánění potravy jim nevadí ani nevlídnější počasí, třeba mírný déšť.

Dělnice ale nemají na starosti jen hledání potravy nebo péči o vnitřek hnízda (abychom nebyli nespravedliví, na jeho vnitřním chodu se podílejí i samci, nejsou to tedy jen líní vyžírkové). Jak píše Jiří Zahradník: „Hnízdo sršní je neustále střeženo. U vchodu je stálá hlídka, která v případě ohrožení vyhlásí poplach a přivolá dělnice, schopné okamžitě zaútočit.“ Jelikož sršně často žijí v blízkosti lidských sídel, může se terčem sršního obranného výpadu stát i člověk. Vzhledem k neagresivní nátuře (alespoň ve srovnání třeba s vosami), ale sršně „při klidném chování a respektu snášejí přítomnost člověka i v bezprostřední blízkosti hnízda“, jak uvádějí autoři atlasu blanokřídlého hmyzu.

Agresivitu sršní a riziko útoku lze však zmírnit i jinými prostředky, kupříkladu výběrem vhodného oblečení, jak naznačila jedna zajímavá polská studie publikovaná v roce 2013 v časopise Sociobiology. Její autor se rozhodl otestovat vliv barev a tvarů na obrané chování sršní z kolonií, které žijí v městských oblastech.

Do výzkumu zahrnul osm sršních kolonií ubytovaných v dřevěných boxech o rozměru 13 × 13 × 36 cm. Studie měla dvě části. V té první výzkumník přišel k boxu (v ochranném obleku) a umístil před něj balónek určité barvy: černý, hnědý, červený, žlutý, oranžový, zelený nebo bílý. Následně do sršní ubikace třikrát silně praštil holí a měřil, kolik jedinců vyletí a jak dlouhou se budou o „útočníka“ zajímat. Druhá část probíhala podobně, pouze balonek nahradila bílá figurína s jasně viditelnou hlavou připevněná na tyči (detailnější popis chybí). Autor testoval, zda bude mít nějaký vliv, když na hlavu figuríny nasadí tmavou paruku a/nebo masku s čenichem, aby vetřelec připomínal velké zvíře.

Výsledky byly pozoruhodné. Jednoznačně nejintenzivnější obranné chování sršně projevovaly vůči narušitelům černé, hnědé a oranžové barvy. Naopak bílý či zelený balonek je v podstatě nezajímal (vylétly jen nižší jednotky dělnic a po chvilce od průzkumu upustily). Stejně tak je nezajímala samotná bílá figurína, ale pokud byla ozdobena parukou (samotný čenich tolik nefungoval), vyrazily z hnízda více než desítky jedinců.

Z evolučně-biologického či ekologického hlediska to dává smysl. Predátoři, kteří hnízdo mohou ohrozit, například včelojed lesní (Pernis apivorus) nebo medvěd hnědý (Ursus arctos), totiž bývají tmavě zbarvení a osrstění či opeření. Naopak s bíle nebo zeleně zbarveným predátorem se sršně za běžných okolností nesetkají, a nemají proto vrozenou potřebu se mu bránit. V prostředí, které navíc překypuje zelenou barvou, by nebylo ideální, kdyby v sršních právě ona vzbuzovala útočné tendence.

Patrně nehrozí, že by někdo chodil z dlouhé chvíle provokovat s klackem v ruce sršní kolonie. Uvedená zjištění mohou přijít vhod hlavně odborníkům při odstraňování sršních hnízd z míst, kde je nelze ponechat. Ale třeba pomohou i těm, kterým se po zahradě pohybuje větší množství těchto pozoruhodných a velice užitečných dravých tvorů. Vezměte si bílou či zelenou mikinu s kapucía sršně si vás dost možná budou všímat ještě méně než dosud.

Macek, J. a kol. (2010). Blanokřídlí České republiky I. Žahadloví. Academia, 524 s.

Měšťan, B. (2009) Sršní samci: Ne všichni samci společenského hmyzu jsou „neužiteční“ trubci. Vesmír, 88 (10), 612–3. Dostupné ZDE.

Nadolski, J. (2013). Effects of Colors and Appearance of the Potential Aggressor on Defensive Behavior of Vespa crabro L. (Hymenoptera: Vespidae) Colonies. Sociobiology, 60(4), 466–470. https://doi.org/10.13102/sociobiology.v60i4.466-470

Zahradník, J. (1987). Blanokřídlí. Artia, 184 s.