Článek
Otázka, zda smrtí všechno končí, nebo zda jde pouze o nový začátek, je v různých obměnách kladena odnepaměti, nikdy se však netěšila takové pozornosti jako v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Tehdy se ve velké části západního světa s nebývalou silou rozhořel zájem o problematiku posmrtné existence, a to zejména díky slavným americkým sestrám Foxovým, které od poloviny století patřily k nejúspěšnějším médiím zprostředkovávajícím kontakt se zásvětím. (Jako podvodnice byly odhaleny až o několik desetiletí později.)
Duchové se však neobjevovali jen na uzavřených seancích. Pronikali do salónů, gentlemanských klubů, literatury, novinových titulků, ba i vědeckých laboratoří. Někteří badatelé, jako například Alfred Russel Wallace (1823–1913) a William Crookes (1832–1919), totiž tíhli k novému spiritualistickému hnutí, a existenci duchů se pokoušeli prokázat vědeckou metodou.
Mumler se hlásí
Takřka současně se zájmem o duchy, byť s mírným náskokem, se vyvíjela také fotografie, jejíž prakticky použitelnou podobu vyvinul koncem 30. let 19. století francouzský malíř a vědec Louis Daguerre (1787–1851). Zatímco do obrazu se silně promítá fantazie i zdatnost autora, o fotografii se předpokládalo, že nikdy nelže a zobrazuje realitu přesně takovou, jaká je. Netrvalo dlouho a duchové se objevili i na fotografiích, což příznivcům spiritualismu poskytlo silný důkaz na podporu jejich přesvědčení.
Za průkopníka fotografování duchů je považován Američan William H. Mumler (1832–1884), který se původně živil jako rytec a fotografování se věnoval jen jako příjemné kratochvíli. Vše se změnilo počátkem 60. let 19. století, kdy si při vyvolávání autoportrétu všiml, že na fotografii není sám. V jeho blízkosti byl patrný stín dívky, která se podobala jeho mrtvé sestřici. Tuto domněnku Mumlerovi následně potvrdili i další lidé, kteří zesnulé děvče znali. Přestože se nejspíš jednalo jen o důsledek nedostatečně očištěné fotografické desky po předchozím použití, Mumler zřejmě vycítil zajímavou příležitost a začal tvrdit, že se jedná o skutečný obraz zachycující výjev z onoho světa. Zanedlouho se vzdal práce rytce, založil si ve svém domovském Bostonu ateliér a začal se spiritistické fotografii věnovat na plný úvazek.
Obrázky z titulní stránky časopisu Harper's Weekly ukazují, jak Mumlerovy fotografie obvykle vypadaly. Vlevo nahoře je podobizna samotného Mumlera.
O zákazníky, kteří přišli o milovanou osobu, například manžela, rodiče nebo velmi často dítě, a toužili po portrétu se zesnulým, neměl nouzi. Amerikou navíc zmítala občanská válka (která probíhala v letech 1861 až 1865), v níž mnozí přišli o členy rodiny, a v zoufalosti se uchylovali ke všem možnostem, jak ulevit svému žalu, včetně spiritistických seancí či právě pořízení portrétu s duchem zemřelého. Mumlerovi byli dokonce ochotni za tucet fotografií zaplatit i deset dolarů, což byla tehdy ohromná částka, několikanásobně převyšující už tak nemalou cenu běžných portrétů. A to navíc ani neměli záruku, že se duch na fotografii opravdu objeví. Mnohdy se to totiž nepodařilo a proces se musel opakovat.
Přirozeně ale začaly sílit i hlasy, které Mumlera obviňovaly z podvodu a vydělávání na neštěstí druhých. Jedním z kritiků byl zkušený fotograf James Black (1825–1896), který se proslavil fotografiemi Bostonu pořízenými z balonu. Ten do Mumlerova ateliéru nejprve potají vyslal svého asistenta Horace Westona, který měl projevovat zájem o fotografii s duchem. Snímek se podařil a vedle Westona na něm stál jeho zesnulý otec. Během focení ale muž nic podezřelého nezaznamenal.
Příště už proto přišel sám Black, který se s Mumlerem vsadil o padesát dolarů, že jeho podvod prokoukne. Mumler přijal. Black si pečlivě prohlédl fotografickou desku ještě před použitím, nechal se vyfotografovat a následně byl přítomen kompletnímu procesu vyvolávání negativu. Po celou dobu byl skeptický, když se ovšem objevil obraz, oněměl údivem. Kromě jeho vlastního portrétu byl na fotografii stín další postavy, která měla ruku položenou na Blackově rameni.
Z výsluní k soudu
Přestože ani Black žádný nic zvláštního neodhalil, objevili se další kritici, kteří Mumlera dál obviňovali z podvodu, i když přesný mechanismus falšování fotografií neznali. Předpokládalo se však, že nejpravděpodobnější je používání vícenásobné expozice. Pomyslná past nicméně brzy sklapla, když se ukázalo, že někteří duchové duchy vůbec nejsou, ale že jde o dokonale živé lidi z masa a kostí
Ve své době mohly fotografie skutečně působit poměrně přesvědčivě.
Ačkoli Mumler jakékoli nekalosti urputně popíral, jeho reputace utržila těžkou ránu. Obchody se už tak nedařily, a Mumler se proto v roce 1868 uchýlil do New Yorku, kde se okamžitě vrátil k práci a brzy se stal nejznámějším spiritistickým fotografem ve městě. Pořídil nespočet portrétů a chodili k němu i slavní lidé, jako například finančník a spiritualista Charles Livermore, který si objednal snímek se svou zesnulou manželkou. A také jej dostal. Tvrdil navíc, že Mumlera při práci pečlivě sledoval, a nezaznamenal nic, co by naznačovalo, že by byl oklamán.
I v New Yorku se ale záhy vyrojili kritici Mumlerova nemorálního podnikání, a fotograf dokonce v dubnu 1869 skončil ve vazbě. Proces zahájený o několik dní později vzbudil velký zájem veřejnosti, zejména mezi zastánci spiritualismu, kteří se ke slyšení dostavili v hojném počtu, aby podpořili obžalovaného. Mezi svědky obhajoby byla řada fotografů, kteří Mumlera údajně bedlivě sledovali při práci, ale nepřišli na cokoli nestandardního.
Na podporu fotografa svědčila i řada jeho zákazníků, včetně Livermorea, kteří si u něj objednali portréty a prohlašovali, že na fotografiích doopravdy figurují jejich zesnulí příbuzní. Obžaloba naproti tomu jako svědka povolala amerického podnikatele, zakladatele slavného cirkusu a showmana P. T. Barnuma (1810–1891), jenž si slyšení mimořádně užíval a tvrdil, že s Mumlerem kdysi spolupracoval a že se mu fotograf k podvodu v podstatě přiznal, jenže hmatatelné důkazy pro to neměl.
Mumler prý zůstal až do konce procesu zcela klidný a prohlašoval, že se žádného podvodu nedopustil. Soudce o tom přesvědčený sice nebyl, nicméně důkazy předložené obžalobou neshledal dostačujícími a Mumlera propustil. Ten však v New Yorku nezůstal a vrátil se do Bostonu, kde si založil nový ateliér a pokračoval ve své výnosné živnosti. Právě zde v roce 1871 či 1872 pořídil svůj nejslavnější portrét. Jednoho dne k němu do ateliéru přišla žena s tváří ukrytou za závojem, která se představila jako paní Tundallová. Závoj si z obličeje sňala až těsně před pořízením snímku, ale ani tak Mumler údajně netušil, koho má před sebou. To mu zřejmě došlo až po vyvolání negativu, na němž se nad ženou vypínal zesnulý americký prezident Abraham Lincoln (1809–1865). Tou ženou byla Mary Toddová Lincolnová 1818–1882), vdova po zastřeleném prezidentovi Spojených států.
Nejslavnější Mumlerova fotografie zachycuje údajného ducha zavražděného amerického prezidenta Abrahama Lincolna vedle jeho ženy Mary. Fotografie vznikla patrně v roce 1872, tedy zhruba sedm let po Lincolnově smrti.
Ačkoli dnes není pochyb, že Mumler fotografie duchů falšoval, jak přesně to dělal, zůstává nejasné, byť k nejpravděpodobnějším hypotézám patří výše zmíněná metoda vícenásobné expozice. Je možné, že k tomu někdy používal pokoutně získané fotografie nebožtíků pořízené ještě za jejich života, popřípadě spoléhal, že žalem sužovaní pozůstali ve stínech a nejasných konturách spatří toho, koho v nich spatřit chtějí.
Zdroje:
Hamer, F. T. C. (2018). Helen F. Stuart and Hannah Frances Green: the original spirit photographer. History of Photography, 42(2), 146–167. https://doi.org/10.1080/03087298.2018.1498491
Wojcik, D. (2009). Spirits, apparitions, and traditions of supernatural photography. Visual Resources, 25(1–2), 109–136. https://doi.org/10.1080/01973760802674390
