Článek
Kanibalismus neboli konzumace části nebo celého těla jedince stejného druhu v nás obvykle vyvolává kombinaci zvědavosti i znechucení. V přírodě se však jedná o chování docela běžné a rozhodně běžnější, než jsme si dříve mysleli. Lidé kanibalismus praktikovali odjakživa. Nejčastěji se k němu uchylovali pod tlakem nepříznivých okolností, například během válek, hladomorů a různých katastrof. Dobře však známe i případy, kdy se lidé k pozření části těla jiného člověka odhodlali z pohnutek mnohem zlověstnějších.
V některých kulturách míval kanibalismus také rituální charakter a konzumace části těla zesnulého příbuzného bylo vnímáno jako projev úcty. Problém je, že s masem zemřelého se do těla jedlíka mohou přenést také patogeny, které tělo před smrtí obsahovalo. Učebnicovým příkladem se v tomto ohledu stali příslušníci novoguinejského kmene Fore, u nichž se takto (konkrétně kvůli konzumaci mozku zesnulého) z generace na generaci předávala záhadná a mimořádně nebezpečná choroba známá jako kuru. Až později vyšlo najevo, že jde o takzvané prionové onemocnění.
Hltání teplé krve
Pozoruhodnou formou kanibalismu je kanibalismus medicínský, tedy pojídání různě upravených i neupravených lidských tkání a orgánů nebo pití tělních tekutin za účelem léčby rozmanitých zdravotních neduhů. Ve starověkém Římě se uzdravující schopnosti připisovaly kupříkladu ještě teplé krvi zabitých či umírající gladiátorů. Lékař Aulus Cornelius Celsus (cca. 25 př. n. l. – 50 n. l.) ji ve svém díle De medicina propagoval jako lék na epilepsii a v podobném duchu se později vyjádřil i přírodozpytec, filozof a historik Plinius Starší (23–79).
Víra v léčivou či povzbuzující moc krve se udržela po téměř dva tisíce let. Renesanční italský filosof a lékař Marsilio Ficino doporučoval pití krve dospívajících, jelikož věřil, že čerstvá krev dokáže člověku navrátit ztracenou vitalitu. Podobné názory zastával i slavný alchymista a lékař Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známější jako Paracelsus (1493–1541). Ke konzumaci krve jakožto poslední naději se koncem patnáctého století zřejmě uchýlil papež Inocenci VIII. Tomu byla údajně podána krev tří desetiletých chlapců, což si někteří badatelé vykládali jako první příklad transfuze v dějinách, nicméně je pravděpodobnější, že krev pouze vypil.
Ještě v devatenáctém století prý v Dánsku a zřejmě i jinde v Evropě lidé navštěvovali popravy s hrníčkem v ruce, aby si do něj nechali napustit trochu teplé krve usmrceného zločince. Pro nejchudší vrstvy se jednalo v podstatě o jediný „lék“, který si mohly dovolit.
Nádoba na mumiový prášek.
V Evropě medicínský kanibalismus dosahoval vrcholu v patnáctém a šestnáctém století. Velmi oblíbeným léčivým prostředkem se tehdy stal prášek vyráběný drcením mumifikovaných těl, který se přidával do nápojů, mastí nebo obvazů. Mumiový prášek se prý osvědčil při napravování celé řady neduhů, od krevních sraženin a pohmožděnin po epilepsii nebo žaludeční potíže. Podle svých zastánců poskytoval také úlevu od bolesti a měl protizánětlivé účinky.
Když nemáte mumii, dejte tam oběšence
Původně se na přípravu prášku používaly mumie dopravované z Egypta, které se však i kvůli zákazu dovozu brzy staly nedostatkovým zbožím. Jenže poptávka neklesala, naopak. Vyvstala tak nutnost zajistit mrtvá těla z jiných zdrojů. Lze se jen dohadovat, odkud se materiál pro výrobu mumiového prášku bral, zčásti jej však zřejmě zajišťovali lupiči mrtvol a vhod přišla i těla popravených trestanců. Jak z nebožtíka následně vyrobit mumii vhodnou pro přípravu kýženého prášku radil například německý lékař a farmakolog Johann Schroeder (1600–1664). Recept popsal v knize Pharmacopoeia Medico-Chymica z roku 1656:
Vezměte čerstvé, zachovalé mrtvé tělo rusovlasého muže (ježto [zrzaví lidé] mají řidší krev, a proto i znamenitější maso) starého asi 24 let, který byl popraven a zemřel násilnou smrtí. Nechte mrtvolu den a noc ležet ve svitu slunce a měsíce – musí ovšem panovati dobré počasí. Maso nakrájejte na kousky a posypte myrhou a trochou aloe. Kousky pak na několik dní namočte do alkoholu, na 6 či 10 hodin je pověste, znovu namočte a nakonec je nechte vysušit na suchém a stinném místě. Budou podobny uzenému masu a nebudou zapáchati.
Takto si „mumii“ mohl nachystat v podstatě každý, kdo měl k dispozici potřebné ingredience. V 18. století začala však obliba mumiového prášku klesat, třebaže dostupný byl ještě počátkem století minulého.
Zajímavé je, že celé pozdvižení kolem prášku z mumií podle všeho vzniklo špatným překladem, jak ve své knize (viz zdroje) podotýká biolog Bill Schutt. Pod arabským slovem „mumiya“ se totiž neskrýval prášek z namletých těl, nýbrž druh živice (směs přírodních uhlovodíků, například dehet nebo asfalt), která se na Blízkém východě používala k léčebným účelům. Stejně označené později dostaly egyptské mumie (kvůli předpokladu, že zmíněnou látku obsahují), a odtud už byl jen krůček ke spojení skutečných mumií s léčebnými účinky.
Je libo lebeční životabudič?
Kromě krve či prášku z mumií našly v medicíně uplatnění i jiné části lidského těla, od lebky a jiných kostí po tuk, jenž měl pomáhat při potížích s klouby a přispívat k hojení jizev. Nezřídka se věřilo, že na problém s konkrétní částí těla je nejvhodnější lék připravený právě z ní. Na jaterní onemocnění se proto doporučoval prášek z usušených jater, kůže se hodila na kožní potíže a lebka na bolesti hlavy, záchvaty nebo křeče. Například anglický lékař a průkopník zkoumání mozku Thomas Willis (1621–1675) doporučoval jako pomoc při mrtvici a krvácení požívání nápoje vyrobeného z drcené lidské lebky a čokolády.
Jakkoli morbidně tyto a podobné rady znějí, sluchu se jim dostalo i na těch nejvyšších místech. Král Karel II. Stuart (1630–1685) v závěru života užíval kapky, jejichž významnou ingrediencí byl prášek z lebky rozpuštěný v alkoholu. Těsně před smrtí dostával od lékařů čtyřicet kapek tohoto elixíru denně, a na podporu léčby dokonce popíjel alkohol z nádoby zhotovené z lidské lebky. Leč zjevně bez úspěchu, jelikož o několik dní později zemřel. Kapky připravené z rozdrcené lidské lebky naordinovali lékaři k úlevě od bolesti i královně Marii II. Stuartovně (1662–1694).
Prášek z lidské lebky se předepisoval také k léčbě epilepsie a podle dochovaných záznamů se k tomuto účelu používal ještě v polovině devatenáctého století. Jednomu skotskému chlapci trpícímu epilepsií léčitel podal nápoj připravený z této ingredience dokonce roku 1909.
Ambroise Paré
Přestože byly léky připravované z mrtvých těl poměrně běžnou součástí evropské medicíny a měly významné zastánce, zaznívala na jejich adresu i kritika. Proti praxi využívání mumií nebo těl popravených lidí se koncem šestnáctého stoleté vyjádřil francouzský královský chirurg Ambroise Paré (1510–1590). Souzněl s ním i jeho krajan, myslitel a humanista Michel de Montaigne (1533 –1592), jenž poukazoval na pokrytectví těch, kdo odsuzovali kanibalské praktiky domorodých Američanů a jiných „divochů“, zatímco sami užívali léky připravené z mrtvých těl.
Zázračné čínské pilulky
Pro zajímavost doplňme, že medicínský kanibalismus měl dlouhou tradici také v Číně, kde se v průběhu dvou tisíc let jako lék používaly nejrůznější části lidského těla, od vlasů a nehtů po kosti, srdce, játra nebo placentu, jejíž obliba v tomto ohledu roste v poslední době i na Západě.
Kromě placenty se v Číně údajně konzumovaly také lidské plody, a to dokonce ještě nedávno. V polovině devadesátých let minulého století ověřovala čínská reportérka v Šen-čenu zvěsti, že nemocnice prodávají potracené plody ke konzumaci, a v roce 2012 světem proletěla zpráva o tom, že jihokorejští celníci zabavili přes 17 000 kapslí, jež měly obsahovat prášek vyrobený z masa potracených plodů či mrtvě narozených dětí. Potravní doplněk sliboval podpořit vitalitu a libido konzumenta.
Úřady v souvislosti s nálezem varovaly, že pokud použitá tkáň nebyla sterilizovaná, může vzhledem k potenciálně obsaženým bakteriím, virům a jiným patogenům představovat vážné zdravotní riziko. Spekulace o tom, že se v Číně lidské plody stále konzumují, přiživil počátkem tisíciletí čínský performační umělec Ču Jü, který se nechal vyfotit jak připravuje a jí údajně šestiměsíční lidský plod. Fotografie se záhy stala virální.
Zdroje:
Himmelman, P. K. (1997). The Medicinal Body: An analysis of Medicinal Cannibalism in Europe, 1300-1700. Dialectical Anthropology, 22(2), 183–203. https://doi.org/10.1023/a:1006816817733
Charlier, P., & Deo, S. (2018). Human skulls used for neurological remedies. The Lancet Neurology, 17(10), 847. https://doi.org/10.1016/s1474-4422(18)30330-2
Schutt, B. (2018) Přírodopis kanibalismu. Academia, 288 s.
Sugg, R. (2008). Corpse medicine: mummies, cannibals, and vampires. The Lancet, 371(9630), 2078–2079. https://doi.org/10.1016/s0140-6736(08)60907-1
https://en.wikipedia.org/wiki/Medical_cannibalism (zdroj informací o medicínském kanibalismu v Číně)
