Zemězmij Bibronův: Mimořádně nebezpečný had s unikátními jedovými zuby

Jižní Afrika je domovem hned několika malých, tmavě zbarvených hadů, kteří jsou si navzájem natolik podobní, že jsou pro laika takřka nerozlišitelní. Jenže zatímco mnozí z nich jsou poměrně či zcela neškodní, s jinými je radno si nezahrávat. K těm druhým se bezpochyby řadí i pozoruhodný zemězmij Bibronův (Atractaspis bibronii), mezi jehož blízké příbuzné patří kupříkladu blízkovýchodní zemězmij palestinský (A. engaddensis), západoafrický zemězmij drobnošupinný (A. microlepidota) a mnoho jiných druhů zemězmijů, kteří však česká jména dosud postrádají.

Jak naznačuje český i dva starší anglické názvy (mole vipers [krtčí zmije] či burrowing asps [hrabavé zmije]), dříve byli zemězmijové považováni za sice podivné, leč blízké příbuzné zmijí. Detailní anatomické studie ovšem prozradily, že příbuzenská vazba zdaleka tak blízká nebude (kdysi něco podobného potkalo i australské smrtonoše). Zemězmijové byli proto „vykázáni“ do samostatné čeledi Atractaspididae a v angličtině se s nimi dnes nejčastěji setkáme pod názvem stiletto snakes, jenž odkazuje na podobnost jejich zubů s neblaze proslulou dýkou italského původu, která se vyznačuje velmi štíhlou čepelí a jehlovým hrotem.

Vraťme se však k zemězmijovi (či zemězmiji, chcete-li) Bibronovu, který se vyskytuje napříč jižní částí afrického kontinentu, ale jeho areál zasahuje i dál na severovýchod, takže se s ním lze setkat také na jihu Somálska, v Keni, Tanzanii, Burundi nebo Rwandě, a dokonce i na Zanzibaru.

Alespoň v porovnání s různými pestře či jinak zajímavě zbarvenými druhy jde o hada celkem fádního. Hřbetní část těla bývá nejčastěji hnědá, někdy s nafialovělými tóny, nebo černá. Břicho může být také tmavé, ale též bílé a bílá barva je pak občas dobře patrná i na bocích plaza. Zemězmij není nikterak velký, obvykle měří jen kolem 40 až 60 centimetrů, výjimečně o něco víc. Rekord je 98 centimetrů. Pohlavní dimorfismus u tohoto hada není příliš výrazný, byť samice zřejmě dorůstají o trochu větší délky než samci. K typickým znakům zemězmije patří také tvrdý, zašpičatělý ocas, malá oblá hlava a drobné oči.

Setkání s tímto hadem, alespoň přes den, není příliš běžné. Většinou se zdržuje v různých podzemních norách, pod kameny nebo i v termitištích, kde loví jiné hady, ještěry, obojživelníky, případně malé savce, a způsobem života trochu připomíná severoamerické korálovce. Na povrch vylézá spíše k večeru a nejčastěji po dešti v letních měsících, kdy se objevuje i na mokrých silnicích nebo v bazénech. Právě tehdy od něj hrozí lidem největší nebezpečí. Nezřídka se totiž stává, že na něj omylem šlápnou bosou nohou, případně je uštkne při neopatrné manipulaci.

Potíž je však v tom, že v případě zemězmije lze za neopatrnou označit v podstatě jakoukoli manipulaci bez náležitých ochranných prostředků. Disponuje totiž (stejně jako jiní zemězmijové) unikátními zuby, které jsou za normálních okolností sklopené (jde tedy o solenoglyfní zuby), jakmile se však ocitne v nebezpečí, může je bleskurychle vysunout. Možná si říkáte, že to přece umí i jiní hadi. Zemězmij má však v rukávu ještě jeden trik, který už tak běžný rozhodně není.

Jeho dlouhé duté zuby jsou mimořádně pohyblivé, takže mohou po vystrčení z tlamy, která zůstává zavřená, směřovat do strany, nebo dokonce dozadu. Člověka, a stává se to prý i zkušeným herpetologům, díky tomu zemězmij dokáže uštknout, i když je chycen za hlavou, což bývá u jiných jedovatých hadů relativně bezpečné. Zuby zemězmije si můžete prohlédnout například na stránkách African Snakebite Institute, autorská práva fotografie bohužel neumožňují přidat přímo k článku.

Zajímavostí je, že zemězmij každým z obou jedových zubů pohybuje nezávisle a obvykle vystrčí pouze jeden z nich. A nedělá to jen při obraně, ale rovněž při lovu, jak doložila studie z roku 2003, která na základě videozáznamů analyzovala, jak přesně zemězmijové kořist usmrcují. Nicméně pokud má had možnost, raději před nebezpečím prchne a snaží se zahrabat do písku. Zaujímá při tom specifickou pozici s hlavou směřující k podkladu, což v přední části těla vytváří jakýsi oblouk.

Byť přesná čísla k dispozici patrně nejsou, uvádí se, že po kobře mosambické (Naja mossambica) a zmiji útočné (Bitis arietans) je zemězmij Bibronův v jižní Africe třetím nejčastějším původcem vážných uštknutí způsobených hadem. Lehce uklidňující zprávou může být, že jeho cytotoxický jed není natolik silný, aby sám o sobě způsobil smrt zdravého člověka.

Horší je, že uštknutí i tak bývá krajně bolestivé, vede k otoku postižené oblasti a k poškození tkáně. To je někdy natolik vážné, že skončí nekrózou vyžadující amputaci (například prstu). Důležitá je včasná pomoc, která ale v odlehlých oblastech zpravidla není k dispozici. Protijed navíc neexistuje, takže se uštknutí léčí pouze symptomaticky.

Pokud se tedy někdy ocitnete v jižní nebo východní Africe a za letního večera po dešti narazíte na drobného tmavého hada, raději si na něj dejte pozor, jakkoli nevinně může vypadat.

A jen historická perlička na závěr. Druhové jméno zemězmije Bibronova odkazuje na francouzského zoologa a herpetologa Gabriela Bibrona (1805–1848), který mimo jiné jako asistent úzce spolupracoval s jiným francouzským zoologem, André Marie Constantem Dumérilem (1774–1860). Sám Bibron, který zemřel ve dvaačtyřiceti letech na tuberkulózu, se ale oficiálního vědeckého popisu zemězmije Bibronova nedočkal. Sir Andrew Smith (1797–1872), britský chirurg, etnolog a zoolog, jej publikoval až rok po Bibronově smrti. Zmíněný zemězmij nicméně není jediným živočichem pojmenovaným na počest francouzského přírodozpytce. Zmínit můžeme třeba gekona Bibronova (Chondrodactylus bibronii, Smith, 1846) či slepáka Afrotyphlops bibronii (A. Smith, 1846).

Deufel, A., & Cundall, D. (2003). Feeding in Atractaspis (Serpentes: Atractaspididae): a study in conflicting functional constraints. Zoology, 106(1), 43–61. https://doi.org/10.1078/0944-2006-00088

Shine, R., Branch, W. R., Harlow, P. S., Webb, J. K., & Shine, T. (2006). Biology of Burrowing Asps (Atractaspididae) from Southern Africa. Copeia, 2006(1), 103–115. https://doi.org/10.1643/0045-8511(2006)006

Tilbury, C. R., & Branch, W. R. (1989). Observations on the bite of the southern burrowing asp (Atractaspis bibronii) in Natal. South African Medical Journal, 75(7), 327–331. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/2928881

Wagner, P., Branch, W.R., Safari, I. & Chenga, J. 2021. Atractaspis bibronii. The IUCN Red List of Threatened Species 2021: e.T17364176A17364197. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2021-2.RLTS.T17364176A17364197.en

www.africansnakebiteinstitute.com/articles/beware-of-the-stiletto-snake/

https://www.tyroneping.co.za/stiletto-snake-dont-get-bitten/

https://bushguide101.com/small-black-snakes-of-southern-africa/

Rod zemězmij (Atractaspis): https://www.biolib.cz/cz/taxon/id58778/

https://en.wikipedia.org/wiki/Gabriel_Bibron