Finsko se zbavilo elektřiny z Ruska i uhlí a začalo pálit staleté lesy

Toto jsou originální pokyny k finskému národnímu tanci letkis. Když si to hodíte do překladače, zjistíte, že nemusíte být zrovna Jakub Mazůch, abyste to zvládli: Levá noha, levá noha, pravá noha, pravá noha, skok dopředu, skok dozadu, 1-2-3! A k tomu se držíte se sousedy za boky a vytváříte hada (čím delšího, tím líp).

Vždycky jsem si říkal, že letkis si člověk má šanci užít tak maximálně, když si dá pět škopků, a jinak to k ničemu dobré není. Ale tento týden mi došlo, že je to také skvělá metafora finské energetiky. Ona se tak nějak snaží kráčet na všechny strany, ale moc jí to nejde. Vždycky jen naznačí pohyb a fakticky ho reálně udělá jen do dvou směrů, které jdou proti sobě, takže ve finále zvítězí jen jeden. To „1-2-3“ jsou totiž skoky vpřed.

Takhle vypadá takový typický finský zimní týden. To je barviček, co? Odspodu: jádro, voda, biomasa, rašelina (!), topný olej, zemní plyn, jiné (asi ZEVO), jiné OZE (asi bioplynky), odpad (aha, tak tohle bude ZEVO, tamto je bůhví co), vítr, slunce. Yksi – kaksi – kolme! Ještě že veverky umí tak rychle běhat, jinak by v různorodém finském mixu skončily taky…

Víte, kterou událost v evropské energetice oslavujeme nejčastěji? Je to prvek odcházení. Václav Havel by měl jistě radost. Odešli jsme od uhlí! Odešli jsme od jádra! Odešli jsme od ruských paliv! Volejte sláva a tři dny se radujte… Přitom nikoho většinou netrápí, že prvek náhrady zpravidla chybí (buď z části, nebo úplně). Odešli jsme od frekvence 50 Hz. No, dobře, to už jsem přehnal – to zkusili nedávno ve Španělsku a žádná sláva to fakt nebyla.

Píše se sobota 14. května 2022. Válka na Ukrajině je z ruského pohledu asi v této fázi: Jejda, oni se nevzdali, a dokonce nám natrhli zadek jak u Kyjeva, tak u Charkova. No nic, zkusíme urvat aspoň ten východ a jihovýchod a řekneme, že to byl celou dobu plánovaný geniální strategický záměr (a novinářům zakážeme ptát se, proč jsme vytvořili nejdelší tankovou zácpu v dějinách vojenství a jak dlouho ještě potrvá třídenní vojenská operace).

A právě o půlnoci z pátku na onu sobotu se po 41 letech zastavil přeshraniční tok elektřiny mezi Ruskem a Finskem. Ze tří 400kV a dvou 110kV linek u Vyborgu se rázem stalo luxusní lanové centrum. Mimochodem tam někde též začíná Nord Stream, takže součástí by mohl být i nejdelší tobogán na světě. Inspirace pro Donalda, až to převezme.

HDVC interkonektor Vyborg odnepaměti fungoval prakticky výhradně ve směru z Ruska do Finska. Ostatně měl tak i nastaven kapacitní profil – 1300 MW do Finska a 320 MW do Ruska. Prostě něco jako hraniční přechod Rozvadov v roce 1968, akorát naruby. Dvě menší linky pak umožňovaly obousměrně posílat dalších až 160 MW. Celkově bylo možné (a teoreticky pořád je, kdyby se to zase spojilo) posílat z Ruska do Finska až něco přes 1500 MW, tedy tři bloky Dukovan. V praxi to v ročním provozu pro finskou energetiku znamenalo běžně vyšší jednotky TWh v čistém importu a podíl až 10 % na celkové výrobě.

Druhé dějství finské verze Odcházení se odehrálo 1. dubna 2025 a nešlo o aprílový žert (byť Finové s oblibou tento zvyk dodržují). Do důchodu šla Salmisaari B, poslední velká uhelná elektrárna v zemi, které místní láskyplně přezdívali „stará dáma“. Světe, div se, fungovala úplně stejně dlouho jako kabel Vyborg, tedy 41 let.

Provozní data prozrazují, že něco málo uhelného ve Finsku ještě zůstává v provozu, podle výkonu v řádech jednotek megawattů jde však nejspíš o nějaké malé teplárničky či výtopničky. Odstavená uhelná elektrárna Meri-Pori pak setrvá do příštího roku v rezervě pro nouzové situace. Oficiálně Finsko definitivně zakáže pálení uhlí na elektřinu či teplo od května 2029. V řeči instalovaného výkonu přišla země odchodem od uhlí o 2,79 GW stabilního výkonu od roku 2014. Když k tomu přičteme ruský import, jsme na 4,3 GW, to je více než celá česká jaderná flotila!

To byly minusy, teď plusy: vítr, jádro a kupodivu i soláry, byť to z grafu níže nevyčtete. Ve všech třech případech byl dost zásadní krizový rok 2022. Větrná energetika od té doby chytila ve Finsku nevídanou forsáž. Že to zas tak skvělá zpráva není, k tomu se ještě vrátím. Souběžně byl dokončen třetí blok jaderné elektrárny Olkiluoto, po hříchu s větším zpožděním, než měl kdysi dávno rychlík Jadran. K tomu se taky ještě vrátím, druhý uzel na kapesníku. A do třetice souhrnný výkon finských fotovoltaik překročil 1000 MW a to hlavně díky mikroinstalacím v domácnostech (proto se to nepropisuje do statistik). Abych nezapomněl, ten zelený obdélníček, co za 10 let skoro nezměnil svou velikost, to je biomasa a k tomu se taky ještě vrátím (třetí uzel). Vasen jalka, vasen jalka.

Jak laskavý čtenář snadno nahlédne v grafu níže, vítr a jádro v letech 2023 a 2024 pomohly Finsku dosáhnout nejvyšší roční výroby od roku 2015 (a patrně i v celé historii).

Čímž se dostáváme i k odpovědi na otázku, jak se zemi podařilo tak rychle nahradit výpadek ruského importu a uhlí a významně snížit historicky velmi vysoké dovozy ze Švédska.

Finská energetika se tedy po dlouhé době staví aspoň trochu na vlastní nohy a je o to obdivuhodnější, že se tato země jako jedna z mála v Evropě skutečně snaží dekarbonizovat, tedy elektrifikovat. Počet tepelných čerpadel v zemi tisíce jezer se za posledních deset let zdvojnásobil na více než 1,4 milionu (pro srovnání: v Česku máme přes 250 tisíc tepelek a tváříme se jako velmoc).

I „díky“ tomu ve Finsku poslední dobou celkem dramaticky roste spotřeba elektřiny (elektrifikace dopravy i průmyslu tam rovněž postupuje, byť asi ne tak rychle jako elektrifikace vytápění).

A jak už pečliví čtenáři mého blogu dobře vědí, Finsko ještě zvládá zachraňovat Pobaltí podmořskými kabely Estlink 1 a 2 (pokud některý z nich zrovna nějaká loď zcela náhodou nepřekopne kotvou taženou po dně Baltského moře).

Tady ale bohužel dobré zprávy končí.

Když vynulujeme uhlí a provedeme oblíbenou analýzu stabilní výkon vs. zatížení, vyjde nám, že Finsko bez ohledu na svou skandinávskou pověst už vstoupilo do klubu zemí, které nejsou schopné pokrýt za všech okolností maximální zatížení. Bez zapojení vodních zdrojů pak nedokáže pokrýt ani to běžné!

Na závěr je čas rozmotat postupně všechny tři uzly na kapesníku.

Napřed se vrátíme k té biomase. Že je to ekologicky docela průšvih, o tom už se dlouho mluví ve Velké Británii i v Dánsku. Ve Finsku se samozřejmě biomasa spaluje na elektřinu a teplo ve velkém už dlouho, uvádí se až devět milionů metrů krychlových ročně. Poslední dobou se však pro tyto „primitivní“ účely využívá i dřevo použitelné v dřevozpracujícím průmyslu, případně rovnou stromy prastarých lesů!

Po propadu ruského dovozu energetického dřeva se totiž země dostala do situace, kdy si nevystačí pouze s využitím dřeva malého průměru, a v kotlích tak končí i pořádné klády. Nic proti tomu, je to aspoň domácí zdroj energie (na rozdíl od toho uhlí). Ovšem spotřeba je enormní a třeba teplárny Inari či Kuusamo prokazatelně pálí až 300 let staré stromy!

Další uzel na kapesníku se týkal bezuzdného rozvoje větrné energetiky. Bez adekvátního rozvoje akumulace, nutno dodat. Výsledkem je časté přetížení sítě a suverénně nejvyšší počet hodin se zápornou cenou elektřiny v celé Evropě.

Provozovatel přenosové soustavy má v zásadě dvě možnosti, jak tuto situaci akutně řešit. Obě jsou velmi špatné: Buď bude omezovat výrobu větrníků a platit výrobcům za nevýrobu (kritici legendárních mařičů, kde jste?), nebo „zakrojí“ do výroby stabilním zdrojům, čímž posune do fronty na dotační steroidy zase jejich majitele, a k tomu ještě sníží setrvačnost v síti. Že není radno brát to druhé na lehkou váhu, o tom by mohli vyprávět Španělé. Mimochodem, málo se to ví, ale před čtyřmi roky to byl právě finský Fingrid, kdo oznámil rekordně nízkou setrvačnost severské sítě!

Čímž se dostáváme k třetímu uzlu na kapesníku a hlavní myšlence tohoto článku. Přestože elektrárně Olkiluoto 3 nikdo nemůže přijít na jméno (já sám mám pořád problém si zapamatovat, jak jsou ta písmena za sebou), nelze zpochybnit, že navzdory všem těžkostem je pro finskou energetiku spásou, díky níž po značnou část roku je schopná udržet jakous takous soběstačnost.

Podívejme se však ještě jednou na přehled ročních výrob v letech 2015-2024. Finové skutečně rozvíjejí v podstatě jen neflexibilní jádro a volatilní, či, chcete-li, nevyzpytatelný vítr. Tedy zdroje, které jdou ve výrobě dost proti sobě. Jádro chce běžet furt na plné pecky, ovšem když ve Finsku zaduje, větrníky by občas byly schopné pokrýt většinu zatížení. Jedno nebo druhé musí pryč a v obou případech je to špatně (čti: je to drahé).

Při předpokládaném dalším nárůstu spotřeby elektřiny by se Finům šiklo doplnit mix o flexibilní plynové zdroje. Plyn však má v severských zemích jen o trochu lepší pověst než uhlí, takže na flexibilitu už zbývají opravdu jen ty biomasové teplárny. Co myslíte, jak dlouho to Stromovous a další Enti vydrží, než se zvednou a potáhnou na Helsinky?

K tomu je ještě třeba přičíst skutečnost, že výše zmíněné dovozy ze Švédska jsou pořád relativně významné. Když ve Finsku nefouká a třeba je ještě v odstávce některý z jaderných reaktorů, proudí do země až 2,84 GW švédské elektřiny, dobrých 25-30 % běžného zatížení!

O výše uvedených objektivních problémech se ale v běžných finských médiích příliš nedočtete. Tam se slaví odchod od Ruska a od uhlí.

Prostě: Vasen jalka, vasen jalka, oikea jalka, oikea jalka, hyppy eteen, hyppy taakse, yksi – kaksi – kolme!

Otázka zní, co budou do budoucna ty tři skoky dopředu. Jestli jádro, nebo vítr. Obojí najednou nepůjde.

Pro ty z vás, co vydrželi dočíst můj text až do konce, mám nevyžádanou odměnu v podobě odkazu na utkání mezi Turku a Tampere o nejdelšího tanečního „hada“ v letkisu z roku 1964. Zvítězilo Turku s impozantní délkou 2 200 metrů.