Kolik stojí elektřina při nedostatku výroby? Na Baltu tento týden 773 €

Že nejoblíbenějším sportem v Lotyšsku je hokej a v Litvě basketbal, to byste si asi vzpomněli. Uhodli byste ale bez googlení, při čem se nejraději potí obyvatelé Estonska? (Ne, tamto to není.) Je to houpání na houpačce. Jako fakt! Estonci mu říkají kiiking a nadšeně jej rozvíjejí už přes sto let. Nyní je nejvyšší čas, aby pro tento sport nadchli i své sousedy. Je to totiž skvělá didaktická pomůcka, jak ilustrovat, co se to aktuálně děje na trhu s elektřinou ve všech třech pobaltských státech…

Nemůžu si pomoct, ale v nekonečné debatě o tom, zda je levnější vyrábět elektřinu z uhlí, plynu, jádra, obnovitelných zdrojů nebo šišek z klánovického lesa, mi pořád něco chybí. A protože to něco reprezentuje otázku, logicky postrádám i odpověď. Ta otázka zní: Jak do cen silové elektřiny promlouvá disponibilita zdrojové základny? Jinak řečeno: Kolik stojí elektřina, když není z čeho brát? (A tím „z čeho“ nemyslím peněženky daňových poplatníků.)

Uznávám, že na začátku jara existují i zábavnější činnosti než sledovat evropskou mapu spotových cen (třeba hledat, v kterém hobby marketu mají nejlevnější substrát pro borůvky). Trpíte-li ale stejným druhem deviace jako já, určitě jste si všimli, že zatímco prakticky celá Evropa se s příchodem slunečného počasí docela uklidnila, Balt tonul v cenové bouři, jako kdyby vyráběl elektřinu z másla či čokoládových kolekcí. V pondělí 31. března ráno zasvítilo na baltském denním trhu velmi neobvyklých 773 eur, megawatthodina tam tedy stála stejně jako letenka na Bali.

Kdyby to byl jednorázový výkyv, asi by nad tím Balťané mávli rukou a šli na ryby. Tento týden jim ale skákaly ceny ve špičkách do stovek eur prakticky den co den, takže místo prutů možná vzali do rukou sekyry a jali se pro všechny případy naštípat ještě nějaké zásoby (znáte ten fór, jak Indiáni ptají šamana, jaká bude zima?). Graf níže znázorňuje vývoj silovky na spotu v Estonsku, těžko byste ho však rozeznali od toho litevského či lotyšského, což vyplývá z propojenosti baltského trhu.

Protože začátek jara se v energetice vyznačuje nižším odběrem a zároveň vyšší výrobou z fotovoltaiky (byť to druhé musíme brát v baltských podmínkách poněkud s rezervou), ceny kolem 600-700 eur/MWh lze v tomto období považovat za velmi neobvyklé. Schválně se zkuste podívat na baltské jaro během plynové krize v letech 2022-2023. Ani tam tak vysoká čísla prostě nenajdete! Není divu, že ceny energií tento týden pronikly mezi top témata estonských, litevských i lotyšských médií.

Ne, že by to v předcházejících týdnech byla na elektrickém spotu v regionu nějaká selanka. V ranních či večerních špičkách zasvítila tu třístovka, tu čtyřstovka… Všechny příčiny si za malou chvíli náležitě rozebereme. Přednost však dostane ta poslední, která byla kritická.

V sobotu 29. dubna 2025 oznámil litevský provozovatel přenosové soustavy Litgrid, že v 8:34 se přerušilo elektrické spojení mezi Litvou a Švédskem. Podmořský kabel NordBalt, který spojuje už bezmála 10 let litevskou Klaipėdu se švédským Nybrem, vypověděl službu. Na cílenou sabotáž typu „táhli jsme kotvu po dni a najednou hups“ to tentokrát nevypadá. Úřady hovoří striktně o technické závadě ve švédské rozvodně.

Asi netřeba zdůrazňovat, že kapacita ve výši 730 MW se v praxi využívá téměř výhradně ve směru ze západu na východ. Vloni vycházela bilance na 5 TWh v čistém exportu ze Švédska do Litvy, což odpovídá skoro 40 % litevské roční spotřeby! Výkonově pak 730 MW odpovídá polovině litevského a skoro čtvrtině celobaltského průměrného zatížení. Jinak řečeno Litva a částečně i celý Balt jedou v podstatě celoročně na švédské jádro.

Přesto poslední výpadek NordBaltu v řeči hodinové výroby bezprostředně nevedl k žádnému výkonovému dramatu. Víte proč? No jasně, byla sobota a nízký odběr. O to větší bolehlav ovšem nastal na začátku následujícího týdne …

V pondělí ani úterý jako na potvoru nefoukalo a slunce se taky dvakrát nepřetrhlo. Po odpojení NordBaltu Litgrid dle svých slov aktivoval blíže neurčené rezervy. Níže uvedený graf však potvrzuje, že doma moc neměl co aktivovat. Přečerpávací vodní elektrárna Kruonis má sice výkon až 900 MW, bohužel však byla zrovna částečně v opravě. Navíc to vypadá, že v noci z pondělí na úterý to zabalil i jeden blok plynové elektrárny.

Těžké chvíle tak pomohli Litevcům překonat Lotyši a částečně Poláci, byť kapacita spojení v jejich směru je zatím limitována jen na něco málo přes 500 MW. Z níže uvedeného grafu je zřejmé, že NordBalt se probral až v průběhu středy a díky němu se podařilo vrátit ceny do normálu, ale nepředbíhejme.

Co se týče těch „aktivovaných rezervách“, tak ty byly nejspíš v Lotyšsku v podobě plynových a vodních zdrojů (byť dva bloky elektrárny Riga byly zrovna kaput)…

…a samozřejmě v Estonsku…

…kde vyrábějí elektřinu jako jediní na světě stále ještě převážně z ropných břidlic. V pondělní večerní špičce dodávaly tyto poněkud bizarní zdroje až 540 MW, což reprezentovalo skoro 60 % výroby a nejvyšší produkci od únorových mrazů.

K tomu je třeba dodat, že kabel Estlink 2 spojující Finsko s Estonskem stále nefunguje, takže přepravní kapacita mezi těmito dvěma státy je omezena na 370 MW…

…a spojení s Ruskem a Běloruskem nebude rozhodně fungovat do té doby, než nejmenovaný diktátor přestane vytvářet světový rekord v délce třídenní speciální vojenské operace.

Je fakt, že ze sítě BRELL čerpalo Pobaltí v minulosti podobné množství elektřiny jako nyní ze Skandinávie. Litva si brala z Běloruska i přes 1000 MW a zhruba podobné množství místy teklo dohromady do všech tří baltských zemí z Ruska. Osobně bych si tedy tipnul, že aktuální baltský cenový masakr byl skvělým tématem pro ruskou propagandu. Komsomolská pravda možná napsala cosi o tom, jak Balťané po slavném únorovém odpojení od sovětské soustavy trpce litují a učí se rozdělávat oheň pazourkem… Ale ověřovat to nebudu, nechci si infikovat cookies.

Čili když to shrneme, Pobaltí mělo na začátku tohoto týdne velmi omezený přísun elektřiny ze zahraničí, jen stovky MW z Finska a Polska, což je skoro na úrovni ostrovního provozu. Dále přinejmenším první dva dny skoro nefoukalo, takže na větrníky se taky nedalo spolehnout (o solárech nemluvě, baltské slunce má asi stejnou sílu jako rozpustná káva). K tomu měli Litevci i Lotyši spoustu řiditelných zdrojů v odstávkách. Zbývající řiditelné elektrárny pak běžely, co jim turbíny stačily. Diví se ještě někdo, že na jaře zatřásla baltským spotovým trhem částka 773 eur?

Zapamatujme si, prosím, tuto událost a zkusme s ní pracovat i v rámci české diskuze o budoucnosti energetiky. Říkáte si, co to ten Dušek zase plácá? Vždyť Česko jako křižovatka či srdce Evropy má daleko lepší propojení na sousedy s nepoměrně velkorysejšími přeshraničními kapacitami! Jenomže pokud nastane ve střední Evropě Dunkelflaute, na rozdávání nebude mít nikdo, a tím pádem na tom budeme bez ohledu na tloušťku mezinárodních kabelů velmi podobně jako „ostrov Pobaltí“.

Je samozřejmě férové si přiznat, že nové Dukovany ani nové plynovky ani kopce plné větrníků či první český modulární reaktor elektřinu nezlevní. To za současné situace nedokáže žádný nový zdroj. Pokud ale nepostavíme nic, bude ještě hůř, protože nejdražší je elektřina, kterou nejsme schopni vyrobit vůbec a kterou musíme bilančně dovážet ze zahraničí. Jako ve všech oborech platí i v energetice základní ekonomická poučka, že čeho je málo, to je drahé.

Připouštím, že vysoké ceny mohou být v principu zdravým tržním signálem, který by teoreticky měl motivovat k nové výstavbě. Ale těžko to může fungovat na trhu, který vykazuje takovou míru nejistot a volatility. Snad nejde ani o to, že výstavba prakticky jakékoliv nové elektrárny včetně povolovacího procesu trvá v Česku minimálně pět let, jako spíš o legislativu, financování a nevyzpytatelné ceny emisních povolenek a paliv. Důsledky jsou zřejmé. Jak pravil nejmenovaný energetik na nedávné konferenci týdeníku Euro: Budovat nové elektrárny je v Česku ochoten pouze dobrodruh a nebo blázen.