Článek
Když se advokát z Blanska konečně dozví pravdu (a to nikoli od policie či z matriky, ale náhodou od jednoho ze svědků během výslechu), předloží státu účet na téměř 700 tisíc korun. Stát odmítne zaplatit a věc skončí až u Ústavního soudu.
Výsledek? Ústavní stížnost byla zamítnuta (sp. zn. IV. ÚS 2436/26). Pod povrchem této kuriozity se však skrývá hluboký právní střet mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem.
Doslovný výklad vs. zdravý rozum
Advokát Milan Trávníček postavil svou argumentaci na čistém právním formalismu. Trestní řád v § 41 odst. 5 jasně říká, že oprávnění obhájce ex offo (ustanoveného advokáta) zaniká až pravomocným skončením trestního stíhání. Z jeho pohledu byla logika neprůstřelná:
Zmocnění trvá, dokud orgány činné v trestním řízení (OČTŘ) stíhání formálně nezastaví. OČTŘ vydaly usnesení o zastavení stíhání až necelých 8 měsíců po smrti klienta. Advokát do té doby netušil, že klient nežije, a plnil si své zákonné povinnosti. Stát má přístup do základních registrů, advokát nikoli.
Na druhé straně stál přístup státního zastupitelství a následně i Ústavního soudu: Smrt obviněného je objektivní skutečnost, která okamžitě ruší jakýkoliv účel trestního stíhání.
Verdikt Ústavního soudu
Senát Ústavního soudu pod vedením soudce zpravodaje Zdeňka Kühna a předsedkyně senátu Lucie Dolanské Bányaiové dal jasně najevo, kde leží hranice právní logiky. Klíčové argumenty rozhodnutí lze shrnout do tří bodů:
Teleologický výklad má přednost před literou zákona
Soud připustil, že při čistě jazykovém výkladu by měl advokát pravdu. Jazykový výklad je však podle ústavních soudců pouze „odrazovým můstkem“. Smyslem obhajoby je chránit práva žijícího člověka, který čelí státnímu majáku spravedlnosti. V momentě, kdy obviněný zemře, trestní odpovědnost definitivně zaniká. Další úkony obhájce sice mohou být vedeny dobrou vírou, ale z právního hlediska jsou zcela bezúčelné.
Vztah advokáta a klienta není formální schránka
Rozhodnutí implicitně naráží na samotný charakter advokacie. Vztah mezi obhájcem a obviněným stojí na důvěře a osobní komunikaci. Pokud advokát půl roku netuší, že jeho klient nežije, vyvstává otázka, jakým způsobem byla obhajoba fakticky vykonávána. Obhajovat někoho, s kým obhájce měsíce nekontaktuje a nepředává mu informace o průběhu řízení, naráží na samotnou podstatu výkonu advokacie.
Paušální náhrady a limity tarifu
Advokát se domáhal i dalších částek – například za studium spisu navíc nebo za nákup velkokapacitního pevného disku pro uložení dat z kauzy. Ústavní soud připomněl, že advokátní tarif přesně vymezuje, které úkony a náhrady lze proplatit. Nákup hardwaru spadá pod běžné paušální náhrady a studium spisu je honorováno jen ve specifických fázích řízení.
Co si z případu vzít?
Případ Blanenského advokáta je učebnicovým příkladem toho, jak justice reaguje na situace, kdy se formální procesní pravidla dostanou do rozporu se skutečným světem.
Pro advokáty
Verdikt přináší jasné varování. Právní jistota formálního usnesení neomlouvá absenci reálného kontaktu s klientem. Pokud obhájce ztratí kontakt s klientem na delší dobu, riskují, že veškerá následná práce bude prohlášena za bezúčelnou.
Pro právní teorii
Rozhodnutí potvrzuje příklon české ústavní justice k materiálnímu právnímu státu. Zákon nelze aplikovat slepě a mechanicky tam, kde by to vedlo k absurdním důsledkům – jako je placení statisícových částek z veřejných rozpočtů za obhajobu zesnulého.
