Článek
Představte si ideální svět. Svět, kde sjedete z dálnice D1, zaparkujete u hypermoderní oázy skla a betonu a místo obvyklého zápachu přepáleného oleje a unavené klobásy vás přivítá vůně čerstvých bylinek, architektonický minimalismus a dětský koutek, za který by se nestyděla ani prestižní lesní školka. Vítejte na Pumpě v Průhonicích, místo které dokazuje, že když se chce, tak to jde.
Neodolal jsem 🙈 Nejlepší hot dog široko daleko 😍 — v Pumpa Průhonice.
A teď si představte, že u stojanu číslo 3 potkáte usměvavého pána v tričku s politickým heslem, který vám s nadšením podomního prodejce hrnců nabízí prémiový páreček a tvrdí, že na tuto skvělou stanici narazil vlastně úplně náhodou. Tím pánem není nikdo jiný než premiér, šéf vlády ČR a hrdý selfmademan Andrej Babiš.
Pohádka o úspěšném manažerovi, který prostě jenom dělá věci líp než ostatní „nemehla“ ve vládě, má ale jeden drobný háček. Vlastně celý háček velkofarmy.
Já nic, já jenom obmýšlím
Pokud byste se zeptali právníků, komu tahle naleštěná čerpací stanice patří, dostali byste přednášku o svěřenských fondech, akciové společnosti Imoba a holdingu SynBiol, která by spolehlivě uspala i lidi trpící nespavostí. Podle papírů pan premiér žádnou pumpu nevlastní. On ji jen, slovy zákona, obmýšlí. A, jak vidno z jeho sociálních sítí, obmýšlí ji nesmírně rád, často a z bezprostřední blízkosti.
Je to fascinující evoluce české politické kultury. Pamatujete si ještě rok 2002? Tehdy se Václav Klaus objevil na billboardu s lyžemi značky Völkl. Země se otřásla v základech, komentátoři psali o bezprecedentním skandálu a morálním dnu české politiky. Jak roztomilé. Dnes, o čtvrt století později, se politický lídr prochází po vlastním (pardon, svěřeném) revíru, dělá skrytou reklamu svému byznysu v přímém přenosu a voliči mu tleskají, protože „ten párek je fakt dobrej a jinde mají záchody za dvacku“.
„Není to střet zájmů dělat za plat z daní občanů politiku a zároveň jim prodávat vlastní buřty?“ Otázka, která v normální demokracii zvedá davy, v českém prostředí vyvolá jen pokrčení ramen a povzdech: „Všichni kradnú, tak co.“
Od koblihy k impériu
Tento zdánlivě banální obrázek s klobásou v ruce je přitom dokonalým symbolem fenoménu, kterému se v politologii říká korporativismus– a v lidové tvořivosti prostě Babišistán. Mechanismus je geniálně jednoduchý a funguje na principu moderního barteru:
Fáze 1: Volič dostane koblihu, selfíčko nebo pohled na krásnou pumpu s dětským hřištěm. Fáze 2: Volič hodí hlas do urny. Fáze 3: Stroj na dotace, daňové úlevy a přizpůsobování legislativy pro velké agrokoncerny se rozjede na plné obrátky.
Zatímco drobní živnostníci a konkurence lapají po dechu pod tíhou byrokracie, velký holding roste. A s ním i jistota, že brzy budeme jíst výhradně chleba z holdingu, hnojený hnojivem z holdingu, koupený v obchodě ovlivněném holdingem a zapitý minerálkou z holdingu. A o tom všem si přečteme v novinách, které… inu, však víte.
