Článek
V našem zájezdu jsem jediný Čech. Jediný. Všichni ostatní, všech pětatřicet lidí, jsou Rusové. Slyším tu kadenci ruštiny všude kolem sebe, ten tvrdý, přesto melodický jazyk, který teď zní jako hromadný protest proti něčemu, co ještě ani nenastalo. Celkem třicet šest lidí.
Procházíme bezpečnostními rámy. První kontrola. Egyptští vojáci, muži v maskáčových uniformách s automatickými zbraněmi přehozenými přes ramena. Ze zavazadel, která právě prošla rentgenem, vytahují Rusům velké fotoaparáty a objektivy. Profesionální techniku. Canony, Nikony, objektivy vypadající jako malá děla. První problém večera, nebo spíše noci. Začíná diskuse, která se rychle mění v hádku, která se zase rychle mění v něco, co se podobá vyjednávání v bazaru.
Průvodce to řeší. Mluví arabsky, pak rusky, pak zase arabsky. Gestikuluje, vysvětluje, snad i trochu prosí. Vojáci jsou neoblomní. Fotoaparáty jsou problém. Objektivy jsou problém. Všechno je problém. Ale nakonec, po deseti minutách, po patnácti minutách – kdo počítá čas na hraničních přechodech? – se něco vyřeší. Fotoaparáty mizí v nějakých taškách, dostanou nějaká čísla, nějaké potvrzení. Možná je dostanou zpátky, možná ne.
Já postupuji dál, protože nemám profesionální fotoaparát, nemám nic, co by je zajímalo. Jen můj pas, můj batoh. Rozespalí celníci razítkují pasy s mechanickou přesností automatů, třesky razítka jako nějaká zlověstná hudba. Razítko, další pas. Razítko, další pas v nekonečné sekvenci.
Pak procházím územím nikoho, ten zvláštní prostor mezi dvěma světy, kde neplatí žádné zákony, kde nejste v Egyptě ani v Izraeli, kde jste v jakémsi právním vakuu, v meziprostoru, který existuje pouze teoreticky na mapách a prakticky jako tato dlouhá chodba s betonovými stěnami a žárovkami u stropu. Je to asi padesát metrů dlouhá chodba, ale připadá mi to jako kilometr. Moje kroky odrážejí se od stěn, echo mých vlastních kroků mě doprovází.
Neprůstřelná skla. To je první, co si všimnu na izraelské straně. Skla tlustá jako…? Deset centimetrů? Patnáct? Pas podávám izraelskému vojákovi přes plechový podavač jako v bance na nebezpečném místě, ve zlé čtvrti, kde mezi pokladníkem a zákazníkem musí být bariéra. Voják – mladá žena, vlastně skoro ještě dívka, s dokonale svázanými vlasy a s očima, které vypadají starší, než by měly – vezme můj pas, prohlíží si ho, skenuje ho nějakým přístrojem. Neříká ani slovo.
Další rentgeny. Přísné bezpečnostní kontroly. Jsme tady už skoro dvě hodiny a stále nejsme uvnitř Izraele. Čas se natahuje, roztahuje. Někteří Rusové jsou nervózní, hlasitě si stěžují. Průvodkyně – která nás tady přebírá, teď je to žena, menší, starší, s brýlemi na špičce nosu, se snaží vše uklidnit.
A teď přichází to nejpřísnější. Tři budky po pravé straně velké haly. Tři identické budky jako nějaké zpovědnice v kostele, akorát místo kněze jsou tam tři ženy v civilu. Nenosí uniformy, ale je naprosto zřejmé, kdo jsou a co dělají. Podle jejich vystupování. Ten způsob, jakým stojí, jakým se dívají, jakým mluví – je jasné, že tohle je to nejdůležitější, co má přijít. Izraelská vstupní procedura. To, co rozhodne, kdo projde a kdo ne.
První lidé mizí za poloprůhlednými skly. Slyším tlumené hlasy, ale nerozumím slovům. Čekáme. Všichni stojíme ve velkém seskupení jako stádo, nejistí, nervózní. Ptají se. Znovu a znovu. V ruštině, v angličtině, možná v hebrejštině. Jejich hlasy jsou klidné, téměř monotónní, ale v očích je ocel, v každém pohledu je vyšetřování. Kde jedete? Proč? S kým? Koho znáte? Co budete dělat? Kdy pojedete zpátky?
Po další hodině – celá hodina výslechů, ověřování, kontrolování – šestnácti lidem vezmou pasy. Prostě je vezmou. Bez jakéhokoliv vysvětlení, bez odůvodnění. Ženy v budkách si ponechají šestnáct pasů a jejich majitelé jsou požádáni, aby počkali stranou. Jsem celou dobu jen pozorovatelem té rozpravy v ruštině, které nerozumím úplně, ale chápu emoce. Proud ruštiny stoupá a klesá jako vlny na Rudém moři, jako příboj, který naráží na skály. Někteří jsou naštvaní, jiní vystrašení, další rezignovaní.
Čekáme další hodinu. Další celou hodinu v té velké hale s plastovými sedadly a automaty na kávu, které nefungují. Nějaký muž telefonuje, asi se snaží zavolat někomu, kdo by mohl pomoct. Ale nikdo nepomůže. Pak, po půl druhé hodině, těch šestnáct lidí konečně pochopí, co se stalo. Pochopí, že je do Izraele dnes v noci nepustí. Prostě ne. Možná zítra, možná někdy jindy, možná nikdy. Ale dnes v noci určitě ne.
A už jen dvacet z nás, jen dvacet z původních třiceti šesti, nastupuje do autobusu směr Mrtvé moře. Šestnáct lidí zůstává na egyptské straně.
Autobus, teď je poloprázdný, plný prázdných sedadel se rozjede. Sotva se rozjede, sotva vyjede z areálu hraničního přechodu, sotva se řidič zařadí do vyšší rychlosti a zaměří se na tu dlouhou, tmavou silnici vedoucí na sever, uvědomím si to.
Na studené noční lavičce, když jsme čekali, když jsme všichni seděli venku před tou poslední budkou a čekali na rozhodnutí žen v civilu, jsem měl pod sebou svůj ručník. Můj ultratenký cestovní ručník, který se vejde do dlaně, když je složený, ale rozloží se do slušné velikosti. Seděl jsem na něm, protože ta lavička byla studená. A když nás zavolali, že můžeme pokračovat, vstal jsem a.. zapomněl jsem ho tam. Prostě zůstal na lavičce v hale.
Nevadí, říkám si. Koupání v Mrtvém moři a v řece Jordán, které mě dnes čeká, přežiju i bez ručníku, který mi teď chybí v batůžku. Je to jen ručník, kousek látky. Nic důležitého.
Nicméně jsem rád, že jedu směr Jeruzalém. Jsem moc rád, že nezůstávám na druhé straně hraničního přechodu, že nejsem jeden z těch šestnácti, kteří tam stojí s pasy v rukou. Jsem jeden z těch, kteří pokračují. Jsem na správné straně hranice. A to je teď to nejdůležitější.
