Článek
Veselé historka o Václavu Havlovi a Pavlu Landovském
Před několika lety mi na bratislavském vlakovém nádraží vyprávěl tamní bezdomovec zajímavou historku o bývalém českém a československém prezidentovi panu Václavu Havlovi a jeho někdejším kamarádovi Pavlu Ladovském – známém herci.
Bezdomovec mne oslovil s žádostí o drobné, když jsem váhal, řekl, že mi řekne historku o našem bývalém prezidentovi, která ještě nebyla publikována. Jako zvídavý novinář jsem nevšední nabídku přijal.
Bezdomovec ji prý kdysi slyšel od svého strýce, který měl blízko k slovenskému disentu. Tedy pracovně – fungoval ve službách předlistopadové „eštébé“.
A nyní již k historce.
Na večeři ve Vídni
Bylo – nebylo. Václav H. a Pavel L. prý ještě dlouho před revolucí byli na návštěvě ve Vídni u jedné staré rakouské dámy, jejíž rodina finančně podporovala východoevropský disent, včetně našeho. Přispívala mj. na tisk exilové literatury a podobné ušlechtilé věci.
A tak se v tichosti přenesme do noblesního vídeňského bytu, kde se konala slavnostní večeře. Stará vídeňská dáma – za stolem vdova se šlechtickými kořeny, nějaké dvě její neméně noblesní přítelkyně a zmíněné duo Čechů. Možná tam byl ještě někdo jiný, ale to není podstatné. V historce totiž nevystupuje.
Trocha pepře
Uprostřed večeře si Pavel Landovský uvědomil, že chybí pepř, tak o něj skvělou němčinou, nota bene hrál v té době v prestižním vídeňském divadle, paní domu zdvořile požádal.
Když ho komorná přinesla, Landovský si nasypal mohutně do pokrmu a Havel na to řekl bodře česky: Trochu pepře, ať se vzepře.
Landovský propukl ve smích. Jedna z hostitelčiných kamarádek se po chvíli optala – čemu se smějete naši čeští přátelé, řeknete nám to? P. Landovskému se do toho moc nechtělo, přece jen Havel byl již tehdy morálním majákem. Seniorky se však nenechaly jen tak odradit a neustále na naši krajanskou dvojici naléhali a naléhali.
Landovský dostal spásný nápad – řekl jen : to je takové rýmované české přísloví, nic zajímavého. Tím však v potomkyních rakouské šlechty zapálil ještě větší touhu po „pravdě“. A tak ve finále musel s pravdou ven. Nicméně staré rakouské dámy pořekadlo nepochopily a ta nejstarší se optala zdvořile, ale docela důrazně: „Herr Landovsky, co se mu má vzepřít? Já to stále vážně nechápu.“
Landovský již nevěděl kudy kam – tak říká – „no žaludek.“
Načež nejmladší z hraběnek prý řekla, Vy Češi máte ale opravdu bláznivá přísloví, přát příteli, aby se mu zvedl žaludek, to snad neříkají ani Rumuni.
Snažil jsem se předestřenou historku nalézt na internetu, ale nikde jsem ji nenašel, dokonce ani v němčině či angličtině. Zda to je či není pravda, ví asi jen zmíněný bratislavský podivín. Nicméně já mu za ni dal 4 eura, která jistě druhý den utratil v nedalekém antikvariátu.
