Nacht und Nebel. Nacistický způsob, jak vymazat nepohodlné osoby ze světa

Hrůzná nacistická mašinérie dokázala během šestiletého konfliktu vyprodukovat tolik zvrácených plánů, že jejich popis mnohdy nestačí ani na tisícistránkové knihy. Jedním z nich je i směrnice Nacht und Nebel, kterou vydal Adolf Hitler v prosinci 1941.

Nacht und Nebel v překladu do češtiny znamená Noc a mlha. Směrnice, jenž určovala, jak zacházet se zatčenými a vůdci politického odboje, svoji náplň vystihovala prakticky již v jednoduchém názvu. Šlo totiž o formu fyzického i psychického nátlaku, kdy byl zadržený většinou odveden v noci a o jeho zatčení nedostal nikdo z blízkých informaci. Vězně převezli stovky kilometrů od místa bydliště nebo působení a byl tak doslova vymazán ze světa. Jeho osud většinou završila poprava a uložení ostatků v masovém hrobě. To vše opět bez jakýchkoliv informací příbuzným a blízkým.

Cílem akce Nacht und Nebel tak nebylo jen zbavování se nepohodlných osob, ale i zastrašení těch, kteří by se jakkoliv pokoušeli odporovat nacistickému režimu. Zmizení beze stopy představovalo především pro příbuzenstvo neskutečně silnou dávku psychického teroru. Na počátku čtyřicátých let nebylo rozhodně veselo a lidé tak většinou netušili, kam se jejich blízký poděl. Byl zavražděn? Emigroval? Stal se obětí nějaké nehody? Nebo jej snad někdo unesl? Ano, poslední možnost je správně. Bohužel bez záruky.

O směrnici Nacht und Nebel neměl mít nikdo ani tušení. Jenže některé únosy neprobíhaly zrovna hladce. Nacistům se sice mnoho oponentů podařilo v tichosti zcela zlikvidovat nebo přesunout do jednoho z koncentračních táborů, ale některá zatčení neprobíhala tak hladce. Doprovázel je křik i bití a pokud byl na místě někdo další, viděl jen, jak je jejich blízký odváděn cizími muži bez uniformy neznámo kam. Ano, zde nebylo pochyb o únosu, ale kam? I v takovém případě zůstával pocit nejistoty dominantním a pro nacisty kýženým efektem.

Nejistota, kterou nacisté vyvolávali především u příbuzných obětí, byla žádoucí. Zhasly tak poslední myšlenky na odpor proti režimu. Všichni totiž ve skrytu duše věřili, že by jejich blízký mohl ještě žít, a tak mu nechtěli škodit svým chováním. Ani informace o jeho smrti, která se mohla k příbuzným dostat, však neznamenala konec nadějím. Nebylo tělo, nebyl úmrtní list. Zkrátka nic hmatatelného, co by mohlo přinést definitivní odpověď.

Únosy s cílem vymazání dané osoby neprobíhaly jen na území Třetí říše, ale i na okupovaných územích. Zadržená osoba byla jen málokdy rychle usmrcena. Hitlerovi poskoci od ní měli za úkol zjistit co nejvíce tajných informací o odboji a dalších podobně smýšlejících. Zatčení tak zažívali dlouhé výslechy plné bití, nedostávali najíst ani jim nebylo dovoleno vykonat základní lidskou potřebu. Takto zbědovaný člověk často nátlaku podlehl a začalo další kolo zatýkání.

Být v hledáčku jednotek vykonávajících rozkaz Nacht und Nebel znamenalo ve většině případů rozsudek smrti. Několik takových jedinců však válku přežilo a pravda vyšla najevo. Jedním z nich byl i norský politik Trygve Bratteli, který po válce napsal knihu Vězeň Noci a mlhy. Ta se stala bestsellerem.

Zdroje: Plzenoviny.cz; O. Lengyelová: Pět komínů (Příběh z Auschwitz)