Článek
Karel Čurda je dodnes bezpochyby jednou z nejkontroverznějších postav československého odboje za druhé světové války. Na jednu stranu byl aktivním vojákem a parašutistou, jenž se vrátil do okupované vlasti, aby bojoval proti nacistickému režimu. Na stranu druhou se do historie zapsal především jako zrádce, který svou výpovědí pomohl gestapu rozbít síť spolupracovníků operace Anthropoid a dovést tak k tragickým koncům mnohé české rodiny i statečné odbojáře.
Kým byl Karel Čurda?
Karel Čurda (1911–1947) se narodil v malé vesnici v jižních Čechách, v Nové Hlíně u Třeboně. Byl nejmladší z šesti dětí, vychodil obecnou a měšťanskou školu, živil se jako dělník. V roce 1933 nastoupil povinnou vojenskou službu k 29. pěšímu pluku, absolvoval poddůstojnické kurzy a zůstal jako délesloužící. V roce 1938 byl z armády propuštěn a sloužil ve finanční stráži. V této funkci pomáhal Židům a lidem, kteří chtěli uprchnout z Československa.
V červnu 1939 utekl do Polska, v srpnu do Francie, kde byl přijat do cizinecké legie. Do bojů kvůli rychlé porážce Francie ale už nezasáhl. V červenci 1940 uniká spolu s dalšími do Anglie.
V tuto chvíli stále ještě patřil k těm dobrovolníkům, kteří po okupaci Československa odešli do zahraničí, aby bojovali se zbraní v ruce proti nacistickému Německu.
Nasazení, zranění v Protektorátu
V Anglii byl zařazen k automobilové rotě a sám se přihlásil pro speciální operace. Od září 1941 absolvoval výcvik a v lednu 1942 byl zařazen do skupiny Out Distance.
Absolvoval výcvik v britských speciálních jednotkách a následně byl jako parašutista vysazen zpět na území Protektorátu Čechy a Morava. Nejednalo se o operaci Anthropoid (zaměřenou na likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha), ale o operaci, při níž se Čurda a jeho spolubojovníci měli podílet na diverzních a zpravodajských akcích.
Jako parašutista byl 27. března 1942 vysazen na území Protektorátu Čechy a Morava spolu s dalšími členy skupiny Opálkou a Kolaříkem. Po přistání se skupina zhroutila zraněním Opálky, částečným prozrazením a následnou sebevraždou obklíčeného Kolaříka, plus ztrátou veškerého materiálu. Úkryt zbylí parašutisté Opálka a Čurda hledali v Praze.
Čurda později onemocněl, a tak se přesunul koncem května 1942 za matkou do obce Nová Hlína, kde se skrýval v jejich domě. No, a právě zde se také dozvěděl o atentátu na Heydricha a také odsud sledoval sílící represe poté, co Heydrich 4. června 1942 zemřel. Již v den atentátu bylo opět vyhlášeno stanné právo a v odvetě za atentát okupační správa nechala popravit asi 1600 obyvatel protektorátu. Byly vyvražděny Lidice.
Parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš se mezitím ukrývali v kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje v Praze Resslově ulici s dalšími spolubojovníky (Adolf Opálka, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý, Jaroslav Švarc).
Pochyby, zrada a motivace
Co vedlo muže, jenž byl ochoten obětovat pohodlí emigrace a riskovat vlastní život návratem do protektorátu, ke zradě? Historikové se domnívají, že v Čurdově případě zafungovala kombinace strachu, zoufalství, vykořeněnosti a možná i nátlaku či slibů ze strany gestapa.
Například pro ČRO vojenský psycholog Daniel Štrobl přičítá silný vliv bezmoci „Bezmoc, je důležitý fenomén. Pokud se pak člověk nechá bezmocí pohltit, možným východiskem je velký hněv nebo panika. A kombinace hněvu a paniky je pro vojáka úplně zničující.“ Karel Čurda prostě nevěděl jak dál.
Čurda pravděpodobně nevydržel psychický tlak působený jeho matkou a sestrou, a tím, že si každý den četl seznamy mrtvých v novinách. Po vyhlášení amnestie (pro kohokoliv, kdo přijde s informací) jako jeden ze zoufalých kroků gestapa, Čurda pod tlakem rodiny či obavy o ni, se rozhoduje obětovat všechny ostatní. Jeho zdokumentované kroky svědčí o naprostém zoufalství a hledání jakékoli cesty, jak z tíživé situace ven. Ty kroky byly v naprostém protikladu.
A tak nejprve 13. června Čurda posílá na četnickou stanici v Benešově anonymní udání, které však zůstalo bez odezvy. Protektorátní četníci měli tolik odvahy, že toto udání Gestapu nepostoupili. Čurda ale tlak nevydrží. A o tři dny později, 16. června, vyráží do Prahy a nejprve zkouší vyhledat své spolubojovníky, které ale v krycím bytě rodiny Svatošových nenašel.
Tyto chvíle popisuje v rozhovoru pro Aktuálně Miloš Doležal: „Josef Svatoš vyprávěl po svém zatčení spoluvězni v Malé pevnosti Terezín Václavu Krupkovi, že Čurda byl v hrozném stresu. Silně se potil, třásl se, kouřil jednu cigaretu za druhou a neustále se vykláněl z okna. Až ho musel Svatoš napomenout, ať toho nechá, aby svým chováním nepřitáhl nežádoucí pozornost. Čurda ztratil zřejmě základní záchranné instinkty, jak přežít v krizových situacích, na což byl v Británii cvičen. Totálně se zhroutil. A pořád se Josefa Svatoše ptal: „Kde jsou kluci? Kde jsou kluci?“.“
Své spolubojovníky tedy Čurda u Svatošů nenašel. Nasnídal se a odešel. Mohl se v tu chvíli vrátit k rodině a čekat (na co vlastně?). Mohl stejně jako jiní - v podobně bezvýchodné situaci - ukončit svůj život, či se pokusit o zoufalý odboj na vlastní pěst. Tuhle sílu ale nenašel a rozhodl se udat.
Kolem poledne téhož dne přichází do budovy Gestapa. Oznamuje, že je parašutista a přichází na základě slibu beztrestnosti, tedy pokud oznámí pachatele a ty, kdo je ukrývají. Svědkové Čurdova přiznání na gestapu popisují, že se třásl po celém těle a snažil se nejprve ujistit, že se nestane nic jeho rodině. Při následném výslechu poskytl zásadní informace o rodinách, které spolupracovaly s parašutisty, což ve výsledku vedlo k odhalení atentátníků skrývajících se v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje.
Udal i paní Svatošovou, která mu téhož dne mazala chleba ke snídani.
Čurda sice nevěděl, kde se jeho kamarádi aktuálně skrývají, prozradil ale nacistům spolupracovníky parašutistů, skrze jejich mučení a výslechy se gestapo dozvědělo o úkrytu dříve, než tato skupina stačila uniknout. Udal kontaktní adresy i jména lidí, kteří skupinám pomáhali. Postupně Gestapo začalo ihned zatýkat a brutálně mučit lidi, zapojené do odboje a rozkrývat prakticky celou síť. Někteří, jako například statečná paní Moravcová, zvolila před zatčením smrt.
Pravděpodobně Vlastimil Moravec, syn rodiny zapojené do odboje, byl tím, který po dlouhém mučení, kdy mu mimo jiné ukázali useknutou hlavu jeho matky (o jejíž sebevraždě doposud nevěděl), nakonec prozradil, že parašutisté jsou schovaní v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje.
Dne 18. června 1942 ve 4.15 ráno byla katedrála obklíčena přibližně 760 příslušníky bojových útvarů Waffen-SS, a to Ersatz-Bataillon SS „Deutschland“ (Náhradní prapor SS „Německo“) a SS-Wachbataillon Prag (SS Strážní prapor Praha). Po dlouhém sedmihodinovém boji s Němci zde zemřelo všech sedm československých parašutistů – Opálka, Gabčík, Kubiš, Valčík, Bublík, Hrubý, Švarc.
Karel Čurda, spolu s dalším zrádcem Viliamem Gerikem, po skončení bojů identifikoval mrtvé parašutisty.
Karlu Čurdovi byla následně vyplacena odměna.
„Nový život“ Karla Čurdy, konec války a smrt
Pražské gestapo Čurdu (který si změnil jméno na Karl Jerhot) později využívalo jako agenta-provokatéra, kdy se prohlašoval za parašutistu a předstíral snahu se ukrývat.
Budoval takzvané volavčí sítě, žádal o pomoc a ty, kdo mu uvěřili, udával. Karel Čurda má tak hlavní vinu na tragickém osudu paraskupiny Antimony a na zatčení Františka Pospíšila ze skupiny Bivouac. Z Čurdy se později stal alkoholik, pročež ho gestapo využívalo čím dál tím méně.
Po konci války byl Čurda dopaden 19. května 1945 při pokusu o útěk v Manětíně. Byl zatčen, později odsouzen k trestu smrti a 29. dubna 1947 oběšen v Pankrácké věznici. Čurda ve svém závěrečném prohlášení odmítl žádat o milost. Během soudu v roce 1947 nezazněla od Čurdy sebemenší lítost ani omluva.
Jeho žena a syn byli odsunuti do Rakouska.
Závěrem
Karel Čurda zůstává dodnes varovným příkladem toho, jak extrémní tlak a strach mohou zlomit i člověka původně ochotného k boji (což mimochodem nese shodné rysy s Emanuelem Moravcem). Příběh Čurdovy zrady nám připomíná, že hrdinství a zbabělost spolu mohou existovat v těsné blízkosti, že odhodlání bojovat proti bezpráví nestačí, pokud mu chybí morální pevnost, a především pak vnitřní síla odolat své vlastní mysli. jde o příběh, jehož bychom nebýt zvrácené válečné doby, nikdy nebyli svědkem.
