Vlasovci: příběh osvobození Prahy, na nějž se mělo zapomenout

Má otázka Vlasovců vůbec nějaké rozhřešení, kromě konstatování, že šlo o mimořádnou dobu, semletou dvěma střetávajícími se totalitami, mezi jejichž soukolími a kolečky docházelo k ledasčemu, co se snad dá pochopit jen v dobovém referenčním rámci myšlení? Lze celou záležitost odbýt úvahou o tom, že i ti, kdo se v nějaké době a kontextu nechovali zrovna příkladně, mohli bojovat a padnout za dobrou věc? A co si o tom máme po téměř 80 letech myslet?

Ale tohle není slohová práce, nebojte. Ale dovolte mi jen říct, že válečným zločinům Vlasovců se teď věnovat nebudu. Vzhledem k rozsahu tématu se dnes zaměřím jen a pouze na jejich pražské angažmá. Vznik, vývoj a aktivity ROA, stejně jako podíl na válečných zločinech bude v dalším díle. Takže prosím laskavého čtenáře o absenci takového připomínání v komentářích. Vím o tom, nekašlu na to a nezamlčuji, jen rozděluji téma, neb by bylo dlouhé k neučtení. Jo a pokud vás zajímají jiné ruské povstalecké jednotky, které Stalina nenáviděly víc než Hitlera, přečtěte si předchozí článek Jak Rusové pod vlajkou SS bojovali proti Stalinovi.

Dost bylo řečí. Tak se pojďme den za dnem podívat na osvobozování Prahy.

Německá armáda měla na počátku května 1945 na území Protektorátu Čechy a Morava asi 900 000 mužů skupiny armád Střed polního maršála Ferdinanda Schörnera a armádní skupiny Jih-Ostmark ustupující z Rakouska. Německá vojska jsou z východu tlačena postupující Rudou armádou.

Každý jen trochu příčetný německý voják té doby, nebyl-li úplným fanatikem, musel vědět zcela jistě, že válka je prohraná a jde o přežití. Toho, že v sovětském zajetí se jim ho s nějvětší pravděpodobností nedostane a toho, že jedinou šancí na únik je buď konec války, neb ústup za americkou demarkační čáru, která, jen pro kontext, ležela kousek za Plzní. Vojska tedy pomalu, ale jistě ustupují, bojují a zdržují Rudou armádu. A najednou za jejich zády propukne Pražské povstání, které jim výrazně komplikuje život, ohrožuje jejich týl a dopravní a komunikační trasy.

Český domácí odboj se na povstání připravoval několik měsíců. Povstání připravovala jak vojenská komise ČNR, kterou vedl kapitán Jaromír Nechanský (vyslaný výsadkem z Británie), tak i Vojenské velitelství Velké Prahy „Bartoš.“ Cílem povstání mělo být především vytvoření podmínek pro rychlé osvobození Čech a Moravy od německé nadvlády, minimalizace dalších válečných škod, zamezení zničení či vyloupení průmyslového potenciálu Československa Němci.

Problém byl hlavně v tom, že povstalcům chyběli vojáci i a neměli ani dostatek zbraní. V Praze bylo k dispozici 200 četníků, 4 000 policistů, 150 vládních vojáků a 900 příslušníků finanční stráže, počítáno se všemi ostatními, schopnými a ochotnými se zapojit, celkem asi s 4000 muži.

Naproti tomu Němci měli v Praze posádku asi 30 000 mužů, ve vojenských prostorech poblíž Prahy cvičilo dalších 60 000 vojáků.

Objevila se nepodložená zpráva údajně vydaná protektorátní vládou Richarda Bienerta o zrušení nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek. Již téhož dne se na mnohých místech v Praze začaly odstraňovat nenáviděné německé nápisy.

Vlna nadšení opanovala celou Prahu. Odstraňovaly se německé cedule, vyvěšovaly se české vlajky, ve městě vládla radost z konce nacistické okupace a nadvlády Němců.

Na rozkaz generála Slunečka vysílá „Bartoš“, podzemní vojenské velitelství Velké Prahy, české policisty, četníky a převážně ceremoniální protektorátní vládní vojsko, aby obsadili klíčová místa v Praze.

O půl jedenácté Národní výbor hlásil pomocí pouličního rozhlasu: „Českoslovenští občané: Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat! Pryč s válkou! Všichni ihned zastavte práci! Nikdo nesuďte, nikdo nesmíte trestat, ať Čecha nebo Němce, na to jsou lidové soudy. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením. Česká policie, české četnictvo, vládní vojsko a jiné útvary uposlechnou bezpodmínečně pokynů Národních výborů. Kdo tak neučiní, je zbabělec a zrádce! Stojíme neochvějně za československou vládou!“

Na Prahu míří bojové skupiny SS Wallenstein a Milowitz, bojová skupina generála Reimanna a bojová skupina SS „Der Führer“. Na mnoha místech Prahy Němci nahánějí civilisty před svá obrněná vozidla jako živé štíty.

U Českého rozhlasu narazí policejní jednotka na nečekaně silný odpor Němců. Střílí se venku i uvnitř budovy, na ulicích umírají civilisté i vojáci. Situace je kritická.

Povstalci volají o pomoc na všechny strany. Jejich poslové dorazí i k jednotkám ROA. Ti jsou nejblíž a vyslyší je. Kromě jiného i proto, že doufají, že tento zásah v Praze jim zvedne reputaci a že díky tomu budou přijati pod americkými demarkačními liniemi nikoli coby spojenci Hitlera, ale jako bojovníci proti bolševismu. Ve stejném duchu jednají i s představiteli povstalců. Vlasovci následně vyrážejí vstříc Praze.

V noci z 5. na 6. května 1945 postavili Pražané více než 2000 barikád. Hlavní město se stalo neprůjezdným – a to byla pro Wehrmacht velká komplikace, protože celé oddíly německé armádní skupiny Střed mají podle plánu ustupovat přes Prahu na západ. Chtějí se vzdát třetí americké armádě, která, jak doufají, bude dodržovat Ženevské konvence o zacházení s válečnými zajatci.

Už tři dny před sovětskou Rudou armádou Prahy ulicemi pražského Smíchova rachotí pásy sovětských tanků T-34 a Pražané je vítají jako osvoboditele a zachránce. Jen na těch tancích nejedou, nebojují a neumírají vojáci Rudé armády. Tihle mají na sobě uniformy Wehrmachtu, označené páskou s nápisem POA (v cyrilici ROA). Jsou to Vlasovci a právě bojují s SS jednotkami, vyslanými k potlačení o den dříve vypuknuvšímu Pražskému povstání.

Do Prahy se začali přesouvat už o den dříve 5. května, a to ze Suchomast, obce vzdálené asi 40 km jihozápadně od Prahy. Zpětně si jen těžko můžeme představit, jak by dopadlo špatně vyzbrojené Pražské povstání, kdyby opakované žádosti o pomoc Pražanů Vlasovci, kteří dva dny bojovali po jejich boku, a reálně nesli významnou tíhu bojů s německými vojsky. Na 300 jich v těchto bojích padlo.

Tvrdé boje vedli vojáci ROA u ruzyňského letiště, na Berounsku, ve Slivenci, Hlubočepech, Chuchli a samozřejmě i na mnoha místech Prahy.

Den nejkrutějších bojů. Kdyby povstalci nebyli posíleni tanky, děly, protitankovými zbraněmi a především vycvičenými vojáky Vlasovců, nebyli by schopni německým bojovým skupinám SS vzdorovat. Kolik jich tam bylo? V okolí Prahy asi 25 000, počítáme-li muže, ženy a děti, takzvané syny a dcery ROA. Dodnes však není přesně známo, kolik Vlasovců se Pražského povstání zúčastnilo. Odborníci odhadují jejich počet na 5 000 až 7 000.

Velitelství Bartoš pokusilo získat na pomoc pražskému povstání dokonce americké jednotky, neúspěšně. Americké velení však v rámci dohody o demarkační čáře odmítlo přímou podporu i jakoukoliv pomoc zbraněmi, letadly, umožněním odchodu českých dobrovolníků apod.

Po celé Praze se po celý den bojuje a umírá. Tečkou za pražským vojenským vystoupením vlasovců bylo, když se dozvěděli, že vojáci Spojených států dodrží domluvenou demarkační linii a pozdě večer začali někteří z Prahy odjíždět. Byla to i reakce na odmítavý postoj ČNR ke spolupráci s ROA.

Situace český povstalců začínala být kritická, neměli dost zbraní ani střeliva. V časných ranních hodinách 8. května mohutný německý útok na Prahu za použití tanků, děl a letadel.

Ačkoliv Sověti od východu, severu a jihu svižně postupovali, nebylo jasné, kdy budou moci reálně dorazit na pomoc Praze. Leteckou podporu povstalcům neposkytli a také v tom bránili Američanům. Velitel německých vojsk v Praze generál Rudolf Toussaint nakonec začal s povstalci vyjednávat o zastavení bojů. V 16:00 byl mezi Touissantem, ČNR a velitelstvím Bartoš sepsán protokol o kapitulaci německých sil, v platnost měl vstoupit v 18:00 téhož dne. Němci měli dle dohody přestat bojovat a propustit všechny zajatce a internované osoby. Za to jim měl být umožněn volný odchod z Prahy směrem k Američanům. Letadla a těžkou vojenskou techniku měli zanechat na místě. Nicméně skupinky nacistických fanatiků kapitulaci nerespektovaly a pokračovaly v boji.

V šest večer dorazil ze Smíchova do bojových pozic na jihozápadním okraji Prahy dělostřelecký oddíl ROA majora Andreje Hubanova. Jeho úkolem bylo zastavit postup německých tanků, postřelovat německé pozice u podolské vodárny a dělostřeleckou baterii na Vyšehradě. Hubanov a jeho muži setrvali v bojích ve smíchovském úseku po boku povstalců až do okamžiku, kdy se museli stáhnout, aby nepadli do zajetí vojáky blížící se Rudé armády.

V časných ranních hodinách přijel do Prahy na Klárov první střední ruský tank T-34/85 s číslem I-24 a střetne se s německým stíhačem tanků Hetzer.

Do středních Čech, ale i do Prahy postupovala toho dne už sovětská vojska prakticky ze všech směrů. Velké německé jednotky již Prahu opustily, a tak docházelo pouze k ojedinělým bojům. Již v devět hodin ráno hlásil maršál Koněv, že Praha je plně vyčištěna a osvobozena od nepřítele. Celkem při bojích v Praze ztratila Rudá armáda 30 vojáků a jediný tank.

Ještě odpoledne se však místy bojuje. Ještě v 16.45 ostřelovala německé tanky u Zlíchova baterie dělostřelců ROA pod velením kapitána Batona, a ještě o dvě hodiny později, na náměstí Míru, sovětská tanková děla zlikvidovala místo odporu ozbrojených Němců, kteří se skryli ve věži kostela svaté Ludmily.

Rudá armáda v operaci pokračuje a pronásleduje vojáky jak Wehrmachtu, SS, tak i Vlasovců, kteří míří na západ v naději, že takřka jisté smrti uniknou v americkém zajetí. Nezdá se to jako nesplnitelné, do Rokycan, kde jsou američtí vojáci, je to jen 80 kilometrů.

Nicméně toho dne v 19:00 Američané své demarkační linie uzavírají a další zajatce již neberou a odmítnou je pustit dál.

Velitelé Vlasovců proto vyzvou své vojáky, aby se rozptýlili a pokusili se za „čáru“ proniknout na vlastní pěst. Za demarkační čáru se ještě části prchajících jednotlivců a malých skupinek povede dostat, další jednotky ale padnou do sovětského zajetí ještě v oblastech spadajícíh pod Rudou armádu. Několik desítek Vlasovců raději spáchá sebevraždu, než aby se nechali zajmout Sověty. Ale ani ti, kterým se povedlo zdánlivě uniknout na území pod americkou správou, nemají vyhráno. Příkladem budiž jižní uskupení ROA, které už počátkem května 1945 bylo za americkou demarkační čárou, následně je Američané ale i tak předají Sovětům.

A i na ty Vlasovce, kteří v Praze zůstali o své vůli, jako například celý oddíl dělostřeleckého pluku, čeká drsný osud.

Se sovětskými vojáky přijeli do Prahy též příslušníci tajné služby NKVD a vojenské kontrarozvědky Směrš, a začali zatýkat různé osoby, které považovali za zrádce a nepřátele Sovětského svazu. Lehce zraněné vojáky si Buňačenko z Prahy odvezl a mnozí skončili v Gulagu, ale těžce zraněné vojáky z předchozích bojů, kteří leželi v různých pražských nemocnicích, příslušníci Směrš a NKVD vyvlékali z postelí, ubíjeli a jejich těla házeli do neoznačené jámy na Olšanských hřbitovech. Odhaduje se, že takto bylo zavražděno asi 198 zraněných příslušníků ROA.

Marně žádal předseda ČNR profesor Albert Pražák sovětské jednotky o slušné zacházení s „vlasovci“. Sovětské jednotky pořádaly na příslušníky dobrovoleckých jednotek ROA doslova hony, i zraněné Vlasovce odvlékaly z nemocnic a nemilosrdně je popravovaly. Během tohoto „čištění“ bylo zabito dalších několik set Vlasovců.

Je paradoxem dějin, že v několika případech těla zabitých Vlasovců doputovala do hrobů spolu se zabitými rudoarmějci.

Doposud zmapované hroby Vlasovců najdete například zde:

Pro ty z vás statečné, kdo dočetli až sem mám otázku – jakou roli Vlasovci v Praze tedy vlastně sehráli? Snažili si jen zachránit vlastní krky, zlepšit si svůj obraz u Čechů a Američanů, nebo i skutečně pomohli dobré věci?

Já je soudit za tohle jejich angažmá nebudu. Protože bylo pozitivní. Rozhodně je tím nehájím za jejich předchozí činy, ale to, že se do povstání zapojili, umírali za něj a mnohdy za to byli po válce krutě potrestáni, je prostý fakt.

Komunistický režim, který po válce ovládl Československo, se ve shodě s Moskvou snažil tuhle epizodu konce války zcela vymazat z historie, či ji zcela bagatelizovat. A já myslím, že je dobře, že se jim to nepovedlo.

Historie není ideologické bitevní pole. Je to záznam událostí, který se někomu zrovna dnes hodí a zítra už třeba ne. Ale i tak zůstává neoddiskutovatelným hybatelem dějů, na něž bychom se měli dívat pokud možno střízlivě, už jen proto, že na nich změnit nemůžeme nic.