Článek
V jednom z předchozích článků jsem se věnoval podílu Vlasovců na osvobození Prahy na samém konci druhé světové války. A tam bych odkázal i milého čtenáře, kterého tato jejich aktivita zajímá, protože v dnešním článku se sice budu také věnovat Vlasovcům, respektive Ruské osvobozenecké armádě, nicméně jen z hlediska jejich předchozích aktivit.
Ruská osvobozenecká armáda, zkráceně ROA (rusky POA) byla za druhé světové války organizace několika vojenských jednotek složená z ruských zajatců, zběhů, zrádců, bývalých emigrantů a odpůrců režimu, kteří na straně nacistického Německa více či méně dobrovolně bojovali proti Sovětskému svazu. Pro tyto jednotky se vžilo označení vlasovci podle jména jejich velitele generála Andreje Andrejeviče Vlasova.
Nešlo o jediné jednotky, složené ze sovětských občanů, kteří bojovali proti SSSR. Příkladem může být SS divize Rona, jíž jsem se věnoval taktéž v jednom z předchozích článků. Ale pojďme začít od samotného začátku.
Kdo byl Andrej Andrejevič Vlasov?
Samotný příběh pozdějšího zakladatele antisovětských jednotek je více než pozoruhodný. Už jen proto, že v SSSR coby důstojník dosáhl ohromných kariérních úspěchů a z obyčejného vojáka se stal generálem. Nic by tedy nenasvědčovalo, že právě on se nakonec postaví proti Sovětům.
Jak se to stalo?
Andrej Vlasov byl člověkem, který do Rudé armády vstoupil už v roce 1919 a bojoval v dlouhé občanské válce proti bělogvardějcům, odpůrcům bolševiků. Přitom se stihl vyznamenat se jako důstojník, a i po válce postupoval na hodnostním žebříčku mílovými kroky. Přežil Stalinovy čistky v armádě v třicátých letech 20. století bez poskvrny anabyl dokonce takové Stalinovy důvěry, že byl v roce 1938 vyslán coby vojenský poradce do Číny, aby tu pomáhal generálovi Čankajškovi vést válku proti Japoncům. A i v této roli se mu dařilo. Za své služby získal nejvyšší čínské vyznamenání, Řád zlatého draka a hned poté obdržel i vysoká sovětská vyznamenání. Dalo by se říct, že se v té době těšil nejvyšší přízni sovětského vedení, stejně tak i samotného Stalina, který, jak víme, skrze svou podezřívavost až paranoiu jen tak někoho do úzkého vedoucího kruhu nepouštěl. Vlasov však nejen že důvěru měl, byl i nadále povyšován.
A tak se stalo, že Vlasov v předvečer napadení SSSR nacistickým Německem velel v hodnosti generálmajora 4. mechanizovanému sboru Kyjevského vojenského okruhu.
Německo napadá SSSR a z hrdiny se stává zajatec
Operace Barbarossa byla zahájena 22. června 1941 a přes hranice SSSR se valilo přes 3 miliony německých, finských, maďarských, italských, rumunských a slovenských vojáků s tisícovkami tanků a letadel.
Vlasov v té době bojoval proti nacistickým hordám jako lev. Vyznamenal se u ukrajinského Lvova a poté byl jmenován velitelem 37. armády, bránící Kyjev. Po těžkých bojích se raněný Vlasov se zbytky svých jednotek dokázal probít na východ ke svým. Stalin mu svěří obranu samotného hlavního města, Moskvy, nadto jej povyšuje na generálporučíka. A vede si zručně, Němci Moskvu přes veškerou snahu dobýt nedokážou.
Poté byl vyslán na sever, aby pomohl prorazit obklíčení Leningradu. V lednu roku 1942 se Rudá armáda pokusila zaútočit na německé jednotky v prostoru Volchova a dostat tak město z kleští. Sovětský útok se brzy zhroutil do těžkých obranných bojů, protože jednotky Wehrmachtu posílené o vojska Waffen-SS nakonec převzaly iniciativu a sovětské jednotky obklíčily. Sovětská 2. úderná armáda byla dílem zničena, dílem zajata. A při tomto dílčím německém vítězství byl zajat i sovětský generál Andrej Andrejevič Vlasov.
Jak se stal Vlasov zrádcem?
Kdo jiný, než vysoký sovětský důstojník by měl v té době dobře vědět, že Stalin zajatým vojákům neodpouští. Nepřítelem zajatí sovětští důstojníci byli Stalinem považováni za zrádce, zasluhujícími bezodkladný trest smrti. A tak i Vlasov sám od prvních minut v německém zajetí věděl, že i kdyby se jednou dostal na svobodu, tak zpět do Sovětského svazu se za Stalinova života určitě vrátit nemůže. Všechno, na čem dlouhá léta pracoval, veškerý jeho společenský a kariérní vzestup, veškerý jeho předchozí život stal se minulostí, jež se už nikdy nevrátí. Mohl se nechat zastřelit při marném pokusu o útěk (a v tom případě by na něj historie vzpomínala v dobrém), nebo se pokusit nějak dále přežít.
Laskavý čtenář sám sobě může předložit toto dilema a popřemýšlet o tom, jak by se sám zachoval v takové situaci. Kdo z nás by zvolil raději smrt?
Co tedy Vlasov dělal dál?
Společně s dalším sovětským zajatcem Vladimírem Bojarským, vášnivým ruským nacionalistou a odpůrcem bolševismu, vypracoval text letáku, který kritizoval Stalina i západní spojence a byl následně shazován letadly nad postaveními Rudé armády. Po této akci se ocitl v zajateckém táboře pro prominentní zajatce v ukrajinské Vinici a začal spolupracovat s oddělením nacistické propagandy v Berlíně. A přestože tehdy (byl rok 1942) nacisté rozhodně nezamýšleli nic jako vznik ruských protibolševických jednotek, využívali Vlasova jako propagandistu, který ochotně šířil protisovětskou propagandu.
Himmler a Vlasov v roce 1943
Teprve s postupujícím časem, kdy se situace na východní frontě začala výrazně obracet proti Německu, myšlenka na posilu ve formě Ruské osvobozenecké armády došla naplnění. A tak se v listopadu 1944 v Praze uskutečnila konference, jejímž cílem bylo založení Komitétu pro osvobození národů Ruska a oficiální založení Ruské osvobozenecké armády. I Heinrich Himmler, ne zcela nadšeně, nakonec souhlasil s vytvořením dvou divizí Ruské osvobozenecké armády.
Vlasov s ruskými dobrovolníky nedaleko Berlína, 1944
Válečné zločiny ROA
Vojáci ROA se na sklonku války podíleli na řadě válečných zločinů po boku německých jednotek. Vojáci z Kaminského brigády se podíleli na krvavém potlačení Varšavského povstání. 4. srpna 1944 způsobili vlasovci masakr v polské obci Lipno, ale i jinde se dopouštěli genocidních aktů. Působili také v protipartyzánských vojenských akcích a potlačování Slovenského národního povstání. Celkově lze konstatovat, že coby „podřadné jednotky“ z pohledu Němců byli nasazováni především na špinavou práci.
Pražské závěrečné dějství
Jak už jsem zmínil v samotném úvodu, působení v pražském povstání se věnuji v jiném článku. O motivacích těchto jednotek nelze mít z hlediska historie příliš velké iluze. Šlo o jediné, zvrátit na poslední chvíli už jasnou porážku, uhrát plusové body, uniknout sovětské pomstě a otevřít si alespoň částečnou záchranu cestou do amerického zajetí. Přes tento oportunistický a chladně kalkulovaný postoj ROA Pražské povstání z velké části zachránila tím, že v rozhodující chvíli postup nacistických útočných jednotek do Prahy z jihovýchodního směru. Mnozí z jejích vojáků v pražských ulicích v boji s Němci padli a ve finále v důsledku jejich rozhodnutí tak Rudá armáda defacto vjela do již osvobozeného města.
Smrt Vlasova
Andrej Vlasov se s dalšími ruskými vojáky dostal do vytouženého amerického zajetí. Američané jej však – jako mnoho dalších – bez větších cavyků vydali Sovětům. Vlasov sám byl z amerického zajetí 12. května 1945 odveden sovětskou hlídkou, posléze byl v Moskvě souzen za vlastizradu a 1. srpna 1946 spolu s jedenácti dalšími odsouzen k trestu smrti a popraven oběšením. Poprava proběhla na nádvoří Butyrské věznice v Moskvě v 05:15 hodin a těla popravených byla následně zpopelněna v krematoriu.
Závěrem
Historie nebývá obvykle jednoznačná. Osud jednotlivců je obvykle určován do velké míry nahodilým řetězem událostí, které vedou k důsledkům z části nezamýšlených, z části s odstupem pochopitelných. Vlasova tenhle osud shodil ze společenského žebříčku a udělal z něj opovrhovaného zrádce. Mnohé Pražany stejný osud zachránil v kritické chvíli.
Historie není černobílá, pokud ji jsme schopni vnímat v dobových kontextech. Takže se snad dá říct jen to, že soudit je dobré jednak bez ideologických brýlí, to za prvé. A za druhé je potřeba uznat, že občas nezbývá než přiznat velký kus porozumění koloběhu dějin Jaroslavu Haškovi, který v Osudech dobrého vojáka Švejka s téměř filosofickým nadhledem konstatuje: „Život lidský je tak složitý, že život člověka je proti tomu úplný hadr.“
