Článek
V dnešní době člověk nenajde tolik příležitostí k tomu, aby se mohl z něčeho radovat. Cestou z práce se zastavíte v supermarketu, kde bezradně tápete mezi regály a váháte, jestli v nepřeberné nabídce koupit zboží té či oné značky. U řezníka dlouze vybíráte maso, protože je na váš vkus málo libové nebo naopak moc prorostlé.
Doma pak s ovladačem u televize tápeme nad tím, který kanál si máme pustit, protože nikde nedávají nic zajímavého. A to i přesto, že jsme si připlatili kabelovou televizi a máme tak nabídku 60 kanálů.
Ještě že si čas od času můžeme v restauraci posilněni pivem zanadávat na politiku a pohádat se o tom, kdo koho volil. Jinak by byl dnes život naprosto nesnesitelný.
Za totality byl život opravdu snazší a veselejší. V obchodech jsme přesně věděli, co chceme. A při troše štěstí se nám to podařilo i koupit. Nedělní oběd proto byl vždy malý svátek, na který se člověk těšil už od pátku. Přesněji od chvíle, kdy manželka prohlásila: „Podařilo se mi sehnat svíčkovou, tak ji v neděli udělám k obědu“. Nemuseli jsme vymýšlet, co budeme vařit, vařilo se jednoduše podle toho, co se aktuálně dalo koupit.
Důležité bylo mít dobré známé. Pokud jste měli známého v prodejně elektro, při troše štěstí jste sehnali třeba barevnou televizi, se kterou jste se mohli pochlubit příbuzným i známým. A když jste patřili k těm několika málo vyvoleným, kteří se tu a tam dostali k valutám nebo bonům, za jednu až dvě měsíční výplaty jste si mohli pořídit například značkový zahraniční kazetový magnetofon. A to byla teprve radost, sledovat závistivé pohledy sousedů, kteří si mohli přehrávat jen stanici Hvězda nebo Vltava v rádiu ze sovětské produkce.
A radostí bylo ještě víc! Jaká radost, když jste před Mikulášem nestáli hodinovou frontu před zeleninou nadarmo a dětem jste tak do punčochy mohli nadělit pár pomerančů, mandarinek nebo banánů.
A to potěšení, když jste měli na toaletě opravdový toaletní papír, a ne pouze nařezaný denní tisk. A co teprve když vaše žena měla zásobu dámských hygienických potřeb!
A u televize také nebyl problém zvolit některý ze dvou kanálů. Večer jste si ve zprávách vyslechli samá pozitiva: Jak se nám daří společně budovat socialismus, plnit, a dokonce překračovat plány pětiletky. A pokud jste nechtěli sledovat některý díl seriálů Žena za pultem, Muž na radnici, Plechová kavalerie, Inženýrská odysea nebo Stříbrná pila, stačilo přepnout na druhý kanál a v křesle jste si mohli schrupnout u publicistického pořadu nebo Hudby z respiria. V neděli jste si před obědem vyslechli v Nedělní chvilce poezie budovatelskou báseň, a to pak oběd chutnal mnohem lépe.
A problém nebyl ani při výběru destinace dovolené. Nikdo nemusel tápat nepřeberné nabídce cestovních kanceláří. Ti šťastnější mohli dovolenou strávit s rodinkou v kolektivu svých kolegů v podnikovém rekreačním zařízení. Jiní mohli strávit dovolenou v kempu u vody. Kdo si našetřil mohl si dovolit chatku, ti chudší kempovali pod stanem. Na špinavé toalety nebo nefunkční sprchy si nikdo nestěžoval. Nikdo totiž jiný standard neznal.
Prakticky neexistovaly dopravní zácpy. Výjimečně snad jen v pátek po obědě a v neděli podvečer, když se všichni hromadně přesouvali mezi městem a chatou. Ale i tak bylo aut mnohem méně, ne každý si jej mohl dovolit. Tak jsme mohli na návsi nerušeně čutat s mičudou fotbal bez rizika, že nás srazí auto.
Dnes má sice leckterá rodina i dva automobily, ale není to žádná radost. Za socialismu bylo získání nového auta velké dobrodružství. Co může být více, než se zapsat do pořadníku a celé týdny se těšit na nové auto! A navíc to překvapení, jaká barva na vás vyjde! Ještě větší dobrodružství bylo stát několik dní ve frontě před Mototechnou. Člověk našel při kempování na chodníku nové přátele a z nového auta měl o to větší radost.
Benzín byl levný, těsně před revolucí stál 8 Kč litr. Za průměrnou měsíční mzdu jste si tak klidně mohli koupit i více než 310 litrů benzínu! Dnes benzín podražil na průměrných 38 Kč. V minulém roce jste si proto mohli za průměrný plat koupit jen přibližně dvojnásobek, tedy cca 650 litrů benzínu.
V restauraci nikdo nenadával na politiku ani na politiky. Nikdo nikomu nevyčítal, koho volil. Také proč? Všichni povinně volili jedinou stranu a veřejná kritika vlády mohla znamenat rychlou ztrátu všech výhod, které socialismus poslušným lidem poskytoval.
Zkrátka za socialismu se nám žilo opravdu lépe. Všichni jsme měli jasno v tom, co si máme myslet, co máme říkat.
