Popravoval opilý, oběšence fackoval. Pankrácký kat Nenáhlo kšeftoval s oprátkami, upil se k smrti

V sobotu 25. května 1946 vstoupil do jedné žižkovské nálevny dobře oblečený starší muž a znechuceně se kolem sebe rozhlédl. Do prostředí plného zmaru a prodejné lásky evidentně nepatřil. Také se v páchnoucím tmavém lokále cítil jako nahý v trní, ale když už je tady… A navíc tu věc tak moc chtěl!

„Psst!“ zatahal jej náhle někdo za ruku. Elegantní pán sebou trhl a s odporem pohlédl na drobného muže s pichlavýma očima, který na něj čekal. Měl mastné vlasy, jeho tvář byla porostlá řídkým strništěm; baňatý nos a červené žilky v zažloutlém obličeji dávaly tušit, že ošklivý chlap až nadmíru holduje alkoholu.

Zpustlík se na gentlemana šklebil a podával mu podivný předmět. „Máte to? Je to skutečně ono?“ rozbalil zákazník umaštěný papír a nábožně si prohlížel obsah malého balíčku. „Jasně že jo. Přímo z jeho krku. Co s tím budete dělat?“ zašklebil se alkoholik, když blaženě přepočítával tučný svazek bankovek. „Dejte mi pokoj. My dva se neznáme. Jste odporný!“ prskl opovržlivě host a rychle vyběhl z hospody na vzduch.

„No no no. Pán je fajnovka! Ale prachy nesmrdí, to ne!“ rozjímal opilec, který právě udělal další náramný kšeft. Prodal za velké peníze kus oprátky, na níž byl oběšen sám Karl Hermann Frank! Jak se proboha takový zchátralý pobuda mohl dostat k oprátce K.H. Franka? Zcela jednoduše. Před třemi dny ji nacistickému zločinci osobně navlékl na krk a poslal jej na onen svět!

Ožralý podivín byl totiž náš první poválečný kat. Jmenoval se František Nenáhlo. Neblaze proslulý sadistický alkoholik se neštítil vůbec ničeho a na svém kontě má spoustu strašných zločinů. Přivydělával si prodejem oprátek, odsouzence a vězně zuřivě týral, má na svědomí znásilnění i podezření z vraždy a celou jeho životní pouť provází jen krev, zmar a smrt.

Jaký byl příběh jednoho z nejhorších lidí, který u nás vykonával sice morbidní a strašidelné, ale přece jen nesmírně důležité katovské řemeslo?

Nenáhlo popravuje Pfitznera - všimněte si těch davů lidí, odhaduje se až 100 000 Pražanů a Čechů; na spodní fotce věší K.H. Franka

Životní pouť budoucího „nejplodnějšího“ československého kata, který osobně popravil až 100 lidí, začala 19. února 1914 v Domašíně u Vlašimi, kde se František Nenáhlo narodil do poměrů více než tristních. Rodinná situace Nenáhlových byla naprosto otřesná – otec holdoval alkoholu, vše propil, děti i ženu mlátil a ubohá usoužená matka neměla ani na chleba. Nenáhlo do sebe prostředí plné zmaru nasával jako houba.

Už jako výrostek byl zapleten do několika loupežných přepadení. Všichni se ho báli. Hlavně dívky, které pronásledoval a chlípně osahával. „Byl sexuálně frustrovaný, měl deviantní chování a propadal se na samotné dno společnosti. Už od deseti let pravidelně pil alkohol, pral se a týral své vrstevníky. Matka se po svém způsobu snažila syna usměrnit. Otec to z něj chtěl vytlouct násilím. Nenáhlo se pak zcela utrhl z řetězu.“ shodují se historici při popisu osobnosti pankráckého kata.

František Nenáhlo se stal postrachem celého okolí. Sexuálně napadal děvčata, až v roce 1928 spadla klec – teprve čtrnáctiletý Nenáhlo byl stíhán pro pokus o znásilnění. „Já do žádnýho vězení nejdu! Jsem mladej!“ holedbal se zavilý výrostek – a měl pravdu. Tentokrát vyklouzl kvůli svému nízkému věku, ale jeho kriminální kariéra pokračovala vesele dál. Pil jako duha, pod vlivem alkoholu kradl a vyvolával rvačky, až ho konečně zavřeli.

Ve vězení skončil ještě mnohokrát. Je kupodivu, že Nenáhlo dokázal při tomto životním způsobu získat výuční list v oboru zedník! Ale stejně se řemeslem neživil – soud mu nařídil ochrannou léčbu. Bez úspěchu – už v osmnácti letech se propil do stádia těžkého alkoholika, který bez pití nemohl existovat a chlastal i na vojně. Pak musel v rámci mobilizace narukovat.

Když pak vypukla druhá světová válka, skončil František Nenáhlo opět ve vězení – hned na začátku okupace se zapletl do rvačky v rodném Domašíně. Dva němečtí důstojníci v tamější hospodě na tancovačce obtěžovali místní děvčata. Českým klukům se to samozřejmě nelíbilo, vypukla mela, která skončila výstřely a nejagresivnějšího z českých mladíků zavřeli na měsíc do žaláře. Kdo to asi byl, že?

Zatím docela slušná „kariéra“, to musíme uznat. Ale to nebylo zdaleka všechno. František Nenáhlo si odseděl měsíc, dva, tři… Gestapo rozhodlo, že „ten malej šmejd“ zůstane za katrem. Z Nenáhla se stal hotový putovní maskot věznic; seděl v Berlíně, Praze, Terezíně i Drážďanech! Ven se dostal až v květnu 1944. Okamžitě uspořádal obrovskou pitku, ze které vystřízlivěl až na Slovensku, kam přeběhl a přidal se k SNP. Znovu ho zatkli, znovu putoval do Prahy, kde Nenáhla zastihlo osvobození v cele věznice Pankrác

„Bojoval jsem na barikádách!“ chlubil se po válce František Nenáhlo nabubřele a zavdával si z flašky laciné kořalky, kterou nosil neustále při sobě v šosu saka či kabátu. „No jo, to víš že jo,“ vrtěli hlavou znechuceně i jeho kamarádi z mokré čtvrti v domnění, že jde o žvásty v opilecké pýše – ale kdepak! Nenáhlo skutečně 5. května 1945 spolu s ostatními „politickými“ ihned po propuštění z Pankráce zamířil na barikády.

„Z toho si pro sebe vytvořil hotový hrdinský epos. Každým dalším vyprávěním byl větší a větší hrdina. On všechny zabil, on vyhnal Němce… Byl neustále opilý a bájil tak dlouho, až tomu sám uvěřil,“ myslí si Jan Vojtíšek, který se dlouhodobě zajímá o české (československé) poválečné dějiny. Díky tomuto „heroismu“ se Nenáhlo vyšvihl až na četaře Revolučních gard.

„Byl spíše apolitický, což mu paradoxně pomohlo v získání pozice mistra popravčího v červenci roku 1945.Veřejnost jeho činnost vnímala rozporuplně. Tato ambivalence se projevila i v jeho postavení ve Sboru národní bezpečnosti, kde měl své zastánce i odpůrce. Lidé ho vnímali kontroverzně - hrdina i primitivní netvor,“ zmiňuje rozporuplné reakce veřejnosti Petr Blahuš z webu Security Magazín. Nenáhlo vstoupil do SNB a zavětřil svou životní šanci – v Praze totiž scházel kat. A bylo třeba popravit mnoho válečných zločinců!

Původní mistr popravčí Leopold Wohlschalgel zemřel, jeho nástupce „vzal dráhu“ do rodného Německa, zasedaly Mimořádné lidové soudy (MLS), které odsuzovaly k hrdelním trestům jednoho nacistu za druhým – a neměl je kdo popravovat! Za Nenáhla se nakonec přimluvil jeho bývalý spoluvězeň z Drážďan, který udělal po válce kariéru: „Ten v tom bude dobrej. Dejte to jemu!“ Pražský magistrát notorického alkoholika do funkce mistra popravčího skutečně jmenoval a spanilá „katovská“ jízda Františka Nenáhla mohla začít!

Do nového řemesla se pustil s ohromnou chutí a vervou. Nyní si mohl dělat, co chtěl. Mohl legálně zabíjet, konečně byl někdo! „Já ty zatracený Němčoury pověsím jednoho po druhým, to budete koukat! Všichni budete koukat jenom na mě!“ šklebil se Nenáhlo, když měl před sebou první popravu. Odsouzeným k trestu smrti byl německý náměstek pražského primátora, bývalý historik, sudetský Němec a fanatický nacista Josef Pfitzner (1901-1945). A skončilo to strašným průšvihem.

Pfitznerova poprava byla poslední zcela veřejně přístupnou exekucí v českých zemích. 6. září 1945 v 18 hodin a 30 minut se na dnešním Náměstí Hrdinů (dříve Soudním) u budovy pražského vrchního soudu na Pankráci sešlo až 100 000 lidí! V davu jásaly i děti, o bizarním chování neuvěřitelného množství návštěvníků, kteří buráceli, skandovali a tleskali, obsáhle informovaly i zahraniční deníky!

A Nenáhlo se opravdu předvedl. Na otřesný způsob provedení veřejné exekuce (více zde v podrobném textu) si stěžoval i předseda MLS, který pár hodin před tím vynesl nad „germanizátorem Prahy“ Pfitznerem rozsudek smrti! Nenáhlo totiž odsouzence zfackoval tak, až mu z úst vyletěla zubní protéza. A ještě několikrát mrtvolou otočil kolem dokola, aby si oběšeného Pfitznera mohly prohlédnout jásající davy!

„Cirkus! Kabaret! Co ti lidé, co to má znamenat?“ láteřili politici v reakci na fanatický řev lidí a mírně řečeno netradiční chování kata samotného! Nenáhlo byl předvolán k obhajobě, vládní orgány jeho „opilecké žvásty“ odmávly jako dotěrnou mouchu a veřejné popravy byly pro jistotu zakázány. František Nenáhlo celou „aféru Pfitzner“ ustál a dál popravoval s erudicí až ohromující. Až do října 1946 dostával na tehdejší dobu neuvěřitelné dva tisíce korun za jednu popravu!

Těch se během pár poválečných měsíců konalo obrovské množství a zúčtování s německými válečnými zločinci a kolaboranty nebralo konce, takže se zdálo, že Nenáhlo narazil na opravdový zlatý důl. Jenže mu to nestačilo. Chlastal tolik, že každý honorář okamžitě propil. Po alkoholu prahl takovým způsobem, že se neštítil vůbec ničeho.

Od katů se čekala jistá preciznost, profesionální etika, „čisté“ provedení, zachování tajemství; u lidí řemeslo budilo i určitou formu důvěryhodnosti a obdivu k jejich znalostem. Povolání mistra popravčího bylo zkrátka respektované. Nenáhlo si z poprav udělal svou exhibici. Některým lidem se to ale líbilo - považovali jej za hrdinu, který s Němčoury „spravedlivě zatočil“. Zvláště kvitovali, že Nenáhlo dával už oběšenému mlaskavou facku do mrtvé tváře. Tuto zvrácenou „libůstku“ mu ale hned na začátku zarazilo vedení věznice pod pohrůžkou okamžitého vyhazovu.

František Nenáhlo se pasoval na pánaboha všech popravčích a řádil neskutečným způsobem. Oděn ve slušivém stejnokroji s vysokými holínkami popravoval jako na běžícím páse. A udělal si z toho výnosný vedlejšák – prodával oprátky, aby měl na alkohol. Po sejmutí oběšencova těla teatrálně házel pod provaz i bílé rukavice, které nosil na znamení čistoty.

Něco jako: „Já si s vámi špinit ruce nechci, já jsem čistý, nyní vám to ukážu, jak si nad smrtí myji ruce – takhle!“ odhodil rukavice, aby je pak za pár chvil potají sbíral na dvoře pankrácké věznice, kde také odřízl oprátku, nastříhal ji na kusy a „střelil“ ji i s rukavičkami někde v hospodě. Zákazníků bylo více než dost. Jak známo, oprátka oběšence má nosit štěstí, za časů našich předků to byl předmět doslova posvátný. Lidé je od Nenáhla kupovali jako smyslů zbavení – někdy i z jistého pocitu satisfakce, šlo i o formu osobní msty.

Nacisté v Čechách řádili hrůzným způsobem, zbyla po nich jen zkáza, krev, tisíce a tisíce mrtvých, rozvrácené rodiny a lidé, kterým Němci vzali vše, chtěli mít jednoduše památku na to, že je „ta bestie“ po smrti… „Mít tak kus oprátky, na který ta svině visela!“ říkal jeden pán druhému, když se loudali z popravy nějakého esesáka, co jim poslal rodinu do koncentráku. „Já bych o něčem věděl!“ zjevil se před nimi jako duch vychrtlý zažloutlý alkoholik Nenáhlo a šustil papírem s kouskem ožvýkaného zapoceného provazu! Dost drsná představa, to uznejme!

Nedával si pozor, takže se záhy rozkřiklo: „Pražskej kat prodává oprátky!“ A kdyby jen to! Když Nenáhlo po nějaké pijatyce shledal, že opět vše propil, snížil se i k okrádaní odsouzenců - živých i mrtvých. Čím více pil, tím to bylo vše horší, z poprav se stával zvrhlý kabaret – František Nenáhlo vězně týral, bil je, fackoval; před popravou je okřikoval, postrkoval, sprostě jim nadával… „Dobře dělal,“ řeknou mnozí. Možná je to pravda, ale přece i u kata má existovat nějaká profesionální etika!

Ctihodní občané, kteří se přišli podívat na zúčtování s nějakým nacistou či kolaborantem a zrádcem, který jim osobně nebo jejich rodině ublížil, často z poprav znechuceně odcházeli – exekuce se měnily na krvavá jatka. „Nenáhlo je vykonával pod vlivem alkoholu, několikrát ani nezvládl přijít, takže museli popravovat asistenti – a často to končilo krvavým prodlužováním utrpení. Byť to byli (odsouzenci) usvědčení tyrani a váleční zločinci, tohle bylo opravdu nelidské a Pražané se proti formě výkonu a chování popravčího začínali bouřit.“ říká Jan Vojtíšek.

Řádícího pražského kata si posléze předvolali jeho nadřízení: „Hele, já jsem tě sem dostal, protože jsem myslel, že jsi v tom dobrej,“ říkal mu jeho kamarád z lágru, který se stal aktivním a vysokým komunistou a Nenáhlovi místo pražského popravčího zařídil, „Ale ty prej prodáváš oprátky! Ať je to, jak chce, tohle nám nedělá dobré jméno!“ snažil se papaláš zpustlému opilci domlouvat. „Já je platím, jsou tedy moje a mohu je i prodat!“ odsekl kat.

Měl vlastně pravdu – oprátky nebyly erární, nefasovaly se, kus konopného provazu kupoval ze svého, takže jen mávl rukou a prodával odpudivé zboží dál. Postupem času budil odpor nejen příšerným vystupováním, ale i svou vizáží – za krátkou dobu se z poměrně běžně vypadajícího a možná i pohledného muže s černýma očima a ostrými rysy stala zchátralá troska. František Nenáhlo se pomalu ale jistě uchlastával.

Vrcholným číslem mravního zpustlíka a devianta Nenáhla bylo oběšení K.H. Franka na dvoře pankrácké věznice. Nacistický „kat českého národa“, státní tajemník Úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank byl popraven ve středu 22. května 1946 před zraky cca pěti tisíc lidí na nádvoří pankrácké věznice. Zájem veřejnosti byl tak velký, že se musely vydávat vstupenky. V první řadě seděli ti, kterým tento „muž číslo dvě“ v hierarchii protektorátu Böhmen und Mähren nejvíce ublížil – mimo jiné lidické ženy, partyzáni nebo pozůstalí po popravených při Heydrichiádě.

Nenáhlo byl od rána zcela opilý. V uniformě měl schované placatky s kořalkou a dodával si odvahy. Když byl Frank kolem půl druhé odpoledne vyveden tříčlennou stráží na dvůr před šibenici v podobně dřevěného sloupu (tzv. prkno), začaly cvakat fotoaparáty a vrčet kamery přítomných českých i zahraničních novinářů. František Nenáhlo byl jako obluzený. Maniakálně poskakoval, vše upravoval, utahoval, motal se, zatímco se K.H. Frank ploužil k místu své smrti.

Nenáhlo mu kolem hrudi utáhl řemen a takto připoutané tělo bylo vytaženo nahoru na šibenici. Tam kat Frankovi nasadil na krk oprátku, která byla připevněna na háku na samém vrcholu popravčího nástroje. „Pokud byste někdy sledovali záznam této popravy, všimněte si jedné konkrétní situace – ve tváři K.H. Franka lze na malou chvíli spatřit záblesk odporu a pohoršení – z Nenáhla to táhlo jako ze sudu. Arogantní nacista v čisté uniformě se na svého kata podíval s takovým opovržením, že i Nenáhlo poněkud znejistěl.“ uvádí Jan Vojtíšek.

Ve 13:37 pomocníci pustili tělo odsouzence, který svou vlastní vahou spadl dolů a za křečovitých záškubů umíral. Kat mu přitlačil obě ruce na obličej a začal jej silně mačkat. Bylo to až obludné - Frankova tvář se deformovala, lidé vrtěli hlavou, někteří jásali. Pak si Nenáhlo několikrát „cvakl“ kořalky a vydal se pro oprátku, kterou obratem rozprodal po pražských hospodách.

Prapodivné a odpudivé figurky si tehdy všimli nějací vysoce postavení Pražané (spekuluje se i o tom, že jej měl udat právě kupec Frankovy oprátky) a nenechali to jen tak být. Na ministerstvo spravedlnosti najednou začaly chodit anonymní dopisy typu: „V jedné hospodě jsem se střetl s odporným individuem, které o sobě tvrdí, že je pražský kat. Nabízel mi kus provazu k prodeji. Prý je to oprátka. Udělejte si tam pořádek, tohle je hrozné!“ A to už nemohl nikdo přejít!

Alkoholem zcela obluzený Nenáhlo si vůbec neuvědomoval, že se nad jeho katovskou kariérou stahují mračna. Pil čím dál více, pustl, pral se po hospodách, za sklenku kořalky sliboval, jak „tomu dalšímu rozbije hubu, než bude tancovat na šibenici“ a podobné řeči. Bylo to až úchylné! Udání občanů přibývalo, navíc se ozval i jeho pomocník, který už se na to prostě a jednoduše nemohl dívat a Nenáhla nahlásil „vejš“.

Výsledkem byl výnos ministerstva spravedlnosti o evidenci oprátek. Bizarní pokyn zahrnoval příkaz o nakupování konopných provazů ze státního eráru s dodatkem: „Po výkonu exekuce bude oprátka dána do centrální evidence a přísně archivována!“ František Nenáhlo ze dne na den ztratil zlatý důl. Při další hojně sledované popravě, jejíž protagonistou byl zastupující říšský protektor Kurt Daluege a odehrála se 23. října 1946, se Nenáhlo dokonce do krve popral s vězeňskou stráží!

Sotva tělo oběšeného SS-Oberstgruppenführera odvezli na kárce do vězeňské márnice, Nenáhlo se hnal pro oprátku. Stráž ho zadržela a „skopala do kuličky“, jak se tak říká. Zkrvavený Nenáhlo se někam odplížil, sprostě nadával a sliboval, že se všem pomstí: „Já vás voběsím taky!“ vyhrožoval, ale dozorci jen zavrtěli hlavou. Už pil denaturovaný líh, před zápachem, který z něj vycházel, prchali i otrlí dozorci, kteří prošli koncentrákem a byli zvyklí na všechno. Pak se na pár poprav nedostavil vůbec – ležel celé dny někde v příkopu, protože byl přiotrávený nekvalitním alkoholem. A spadla klec.

„Částečně tě suspendujeme! Máš poslední šanci! Budeš popravovat v Benešově!“ sdělili mu nadřízení v roce 1947. Tam provedl další sérii průšvihů (opět alkohol, oprátky, týrání, plivání…), až jej konečně z místa popravčího odvolali. Bývalý kat už nevládl zdravým rozumem. Jen blábolil po hospodách a snažil se vydělat nějaké peníze. Jenže to bylo zcela bez šance.

Bývalý pankrácký kat mě tak temnou pověst, že se ho všichni štítili. Sem tam mu někdo umožnil, aby pracoval na stavbě jako přidavač, ale vždy jen někde ležel zpitý pod obraz, že ho zase vždy vyhodili! Až – a nyní se možná mnozí útrpně pousmějí – někoho napadlo „dát soudruhu Nenáhlovi ještě jednu šanci“. Ona šance spočívala v tom, že byl tento těžký pijan akčním výborem Národní fronty jmenován do funkce národního správce vinárny Gotzinger v Praze 2! Ano, čtete dobře!

V případě Františka Nenáhla se do puntíku naplnilo ono úsloví Kozel zahradníkem – během pár měsíců roku 1948 vinárnu prostě a jednoduše vypil do dna. A aby toho nebylo málo, skončil v policejní cele. V Praze totiž našli brutálně zavražděnou mladou dívku. Nenáhlovo jméno se objevilo mezi podezřelými, ale soud jej propustil, i když nepřímo přiznal, že se podílel na jejím umučení. Jeho „kariéra“ zloděje a výtržníka pokračovala dál, ale každý od něj dával ruce pryč. I ta největší spodina, i ti nejhorší lupiči a gauneři.

„Co když má něco společného s tou vraždou? Taková hrůza. On sice neví, co mluví, ale co kdyby náhodou?“ šeptala si pražská galerka. Od chvástavého bývalého kata si všichni odsedali a nechtěli s ním mít nic společného. Nenáhlo kradl, posluhoval v hospodách, odkud ho vždy vyhodili, protože neroznášel pivo a nemyl nádobí, což měl v popisu práce, ale sedl si do skladu a zpil se do bezvědomí. Lidé se na něj chodili dívat jako na nějakou zrůdu do panoptika!

Nakonec se dostal do Jáchymova - byl odsouzen na jeden rok a poslán do tamních uranových dolů. V Jáchymově prožil delirium tremens, nucenou abstinenci ale nezvládl. Sotva vylezl ven, okamžitě se napil – a už nevystřízlivěl. Bývalý kat se upil k smrti 13. května 1961 ve věku 47 let. Zemřel na otravu alkoholem – jeho játra byla prolezlá cirhózou a rakovinou, takže další nápor lihovin nezvládla.

Děsivý příběh kata z Pankráce ještě dlouho rezonoval v pražských hospodách, kde se o něm mluvilo celé roky. „Byl to mordýř, vrah a krutý mučitel. Bůh ví, kolik lidí má vůbec na svědomí! Říkalo se ledacos!“ pokyvovali jeho bývalí kamarádi z mokré čtvrti.

Tak si dejte pozor - pokud při vyklízení pozůstalosti po nějakém předkovi nebo při koupi nového bytu a uspořádání starých věcí narazíte na kousek provazu zabaleném v usmoleném novinovém papíře, nyní už budete vědět, co s největší pravděpodobností držíte v ruce!

Zpracováno podle:

František Nenáhlo, Jiří Padevět YouTube, Květy, Trest smrti, Security Magazin, Reflex, Ctidoma.cz, Epocha Plus, Záhady života, časopis Enigma, Dotyk.cz, Karl Hermann Frank, Jan Vojtíšek rozhovor