Článek
„Kdo to byl, Emily? Řekni to mamince. kdo na tebe sahal, miláčku? Tak, že ti to bylo nepříjemné? Prosím tě, srdíčko, mamince to musíš povědět!“ Emily zvolna odtrhla pohled od podlahy a pak se podívala přímo do matčiných očí: „Tatínek.“ řekla
Při prozrazení ohromující zápletky slavného psychothrilleru Jane utíká zalapaly po dechu miliony čtenářek a čtenářů po celém světě. Joy Fieldingová, královna ženských psychothrillerů, dovedla ve fenomenálním románu vyvést lidi z rovnováhy, pomalu budovala tísnivé napětí a dusné intriky; do své hrdinky Jane a lidí z jejího okolí mistrně zakomponovala snad všechno: beznaděj, zoufání, sílu, lásku, nenávist, ponížení, výčitky, krutost, prozření…
„Jane utíká jsem četla na střední škole a dodnes na to nezapomenu. Málem mi vypadly oči z důlků. Ještě dlouho a dlouho jsem o tom musela přemýšlet. A začala jsem knihy Joy Fieldingové cíleně vyhledávat. Fascinuje mě, jak vždy dovede vykreslit tu silnou ženskou hrdinku a posadit ji do naprosto mezní situace. Její romány nejsou žádnou červenou knihovnou, naopak! Vymakané a propracované psychothrillery, co jsou ještě navíc šmrncnuté detektivkou,“ říká čtenářka Jana Procházková.
Jen malá část sbírky…
A s ní souhlasí většina čtenářů, kteří „svou“ Fieldingovou vyhlíží na pultech knihkupectví i v internetových předprodejích, kde se novinka oblíbené spisovatelky objevuje s železnou pravidelností rok co rok. Jana pokračuje: „Potom už do mé sbírky přibývala jedna kniha za druhou. Panenka, Šepoty a lži, Dej mamce pusu, Teď neplač, Dámy z Grand Avenue, Ztracená, Trest života… Asi nemám žádný oblíbený román. Kromě Jane utíká. Některé pasáže z „Džejn“ znám nazpaměť,“ usmívá se čtenářka.
Popisuje také, jak jí spisovatelka nepřímo vstoupila i do soukromého života: „Když jsem se rozváděla, paradoxně mě u soudu napadaly manželské hádky z jejích knih. Celé odstavce hádek, ponižování a deptání. Umí to napsat tak strašně sugestivně, že jsem si vždy myslela, že musela zažít nějaké kruté manželství, toxický vztah nebo že ji někdo týral či stalkoval!“ V tomhle se Jana mýlí - Joy Fieldingová je už celá desetiletí šťastně vdaná!
Joy Fieldingová vydala celkově 30 románů a v České republice jí jich vyšlo 29.Téměř celé její dílo do češtiny exkluzivně přeložilo a vydalo nakladatelství Ikar (součást skupiny Euromedia Group). Jedinou knihou slavné Joy, která v češtině nikdy nevyšla, je její úplně první román z roku 1972 s názvem The Best of Friends. Všechny ostatní knihy se v Česku staly obrovskými hity.
Joy před pár měsíci na besedě a s manželem:
Jenže poslední dobou si čtenáři stěžují na jakýsi „sešup“ kvality knih Joy Fieldingové. „Asi věk. Už by neměla psát. V nejlepším přestat. Dochází jí dech!“ zní dokonce z diskusí pod nejnovější knihou jedenaosmdesátileté královny psychothrillerů, která se narodila 18. března 1945 v kanadském Torontu jako Joy Teppermanová. Holčička měla od malička bujnou fantazii. „V osmi letech jsem poslala první povídku do časopisu. Byla to jen taková hloupost, ale líbila se,“ vzpomínala na svůj debut spisovatelka v jednom ze vzácných rozhovorů.
O jejích rodičích nevíme téměř nic, jen to, že se jmenovali Anne a Leonard (Leo). Joy dle svých slov měla velice šťastné dětství a její první literární pokusy byly poměrně úsměvné - psala sci-fi a scénáře pro krátká pásma televizních humorných skečů! „Ve dvanácti letech jsem poslala kanadské televizi dva scénáře, ale poslali mi je zpátky s tím, ať toho nechám,“ smála se Joy Fieldingová, která po střední škole nastoupila na University of Toronto, kde studovala anglickou literaturu.
V roce 1966 absolvovala s titulem bakaláře: „Při studiu jsem pochopila krásu slov a literatury jako takové. Byl to nádherný nový svět. Zároveň jsem podvědomě sbírala zážitky svých spolužáků, rodinná dramata, rozvody, tragédie. Moje prvotiny jsou inspirovány směsicí pravdivých událostí a příběhů skutečných lidí,“ říkala spisovatelka. Právě tato autentičnost jí přinesla obří popularitu. Ale zprvu nechtěla profesionálně psát. Chtěla něco jiného - hrát!
Toronto, rodné město Joy Fieldingové. Vlastní nemovitosti na Floridě, v Chicagu i v Evropě
Byla mladá, hezká, talentovaná, někdo ji oslovil a řekl: „Hele, ty bys měla jít do Hollywoodu. Zkus to, prorazíš!“ Joy to tedy zkusila, zahrála si ve filmu Winter Kept Us Warm a v jedné epizodě seriálu Gunsmoke. A konec. „To nebyla kariéra, to byly dvě role. Ale načerpala jsem v tom prostředí spoustu inspirace pro další knihy. Tam se děly věci…“ mávla rukou Joy. Po krachu hollywoodských snů se vrátila do Kanady a rozhodla se, že se bude věnovat psaní na plný úvazek.
„Potřebovala jsem ale pseudonym. Všichni si myslí, že se můj manžel jmenuje Fielding. Není to pravda, vzala jsem si umělecké jméno na počest mého oblíbeného spisovatele Henryho Fieldinga,“ vzpomínala Joy, která se v roce 1974 provdala za slavného torontského právníka s německými kořeny Warrena Seyfferta a začala vydávat jednu knihu za druhou. „Úspěch mě překvapil. Ale potom už jsem zajela do určité rutiny. Napsání jednoho románu mi trvá rok. Osm měsíců samotné psaní,“ popisovala autorka, které se neustále ptají, kam chodí na nápady.
Na to odpověděla s notnou dávkou oprávněné sebechvály: „Tahle otázka pronásleduje každého spisovatele. Zkrátka to přijde. Možná nepíšu beletrii v tom pravém, literárním smyslu. Ale píšu velmi dobře a poutavě. Umím napsat skvělé dialogy a vykreslit postavy tak, že se s nimi lidé ztotožní. Je to populární komerční fikce, tak tomu říkám já. Moji kritici tomu říkají úplně jinak. Snažím se vždy o happyend. Beznaděje a zoufalství je na světě dost a dost!“ říkala v roce 2008 v rozhovoru pro Toronto Star.
Lidé jsou také hodně zvědaví na její rodinu a soukromý život: „A vy jste rozvedená? Nebo vás někdo mlátil? Nebo týral? Nebo je váš muž psychopat? Že to tam máte popsané tak, jako kdybyste to všechno zažila?“ zní občas notně „drzé“ dotazy! Je to právě naopak - Joy Fieldingová tvoří se svým Warrenem pár už dlouhých 52 let, mají spolu dvě dcery Annie a Shannon, spisovatelka je dvojnásobnou babičkou, a při otázce na volný čas se rozesmála:
„Jsem úplně obyčejná ženská. Domácnost a zaměstnání; večer sklenka vína, bridž či grilování s přáteli. Píšu denně asi čtyři hodiny, mezitím musím vyřizovat e-maily, telefonáty, vařit, prát, žehlit. Před lety jsem hlídala malá vnoučata, četla jim Harryho Pottera. I své dcery jsem vedla ke čtení, a myslím, že se mi to povedlo,“ říkala v roce 2012 a vzpomínala i na pomoc svého manžela při psaní:
Henry Fielding, oblíbený autor slavné spisovatelky, po němž si vzala pseudonym…
„Warren hraje golf, je už dlouho v důchodu. A jelikož je právník, zažil ve své profesi hotovou studnicí lidských dramat. Hodně zápletek mých knih pochází přímo od manžela!“ Warren jí dokonce témata na romány nosil rovnou z kanceláře. „Podívej, teď máme na stole výživný rozvod! On jí dělal tohle a tohle, umíš si to představit?“ vrtěl hlavou a Joy uváděla, že jí v tu chvíli „naskočila“ do hlavy celá nová kniha včetně jmen hlavních hrdinů! A i když je kanadskou patriotkou, ve své rodné zemi nemá velkou fanouškovskou základnu.
„V Kanadě nejsem tak populární. Byly doby, kdy mě vlastně nikdo neznal. Pravé fanoušky jsem měla vždy v Evropě a v USA. Proto se skoro všechny mé romány odehrávají právě v Americe. V Bostonu, Chicagu, na Floridě. V Evropě pak v Irsku, které miluji,“ popisuje Joy. Knihy této spisovatelky jsou nesmírně populární i u nás. Jen poslední dobou čtenáři žehrají, že už to není ono. „Proti věku není léku!“ psal poněkud ironicky nějaký pán v diskusi pod recenzí na Joyinu novinku s názvem Tajemství Jenny Cooperové.
„Je jí přes osmdesát, a je to znát. Připomíná mi trochu závěrečnou tvorbu Stanislava Rudolfa. Nic ve zlém, ale kdo ho četl, tak si to určitě pamatuje - jeho nové dívčí románky i romány pro ženy, ty porevoluční, byly velice divné, jestli je to pravé slovo. Pletl si jména i místa, divím se, že tehdy nezasáhl nějaký editor. Asi to bylo všem jedno. Přišlo mi to ale velice smutné. Fieldingová začíná taky ztrácet nit. Je to rozvláčné a chvílemi člověk neví, co to vůbec čte,“ domnívá se čtenář trošku krutě.
„Nikdo nemládne, ale ti, kdo se živí slovem, by měli mít soudnost. V nejlepším se má přestat. Já bych si ráda pamatovala tu „moji“ Fieldingovou, tu mistryni brilantních zápletek a šokujících odhalení. Na posledních dvou knihách je vidět, jak se nesmírně snaží, ale tlačí to na sílu,“ jde ještě dál paní s přezdívkou Lupa. „Ale já si to nemyslím. Mám ji ráda a vždy budu. A že jí dochází dech? A komu ne? Vždyť je krásné, že jí to v osmdesáti pálí natolik, že je schopná napsat strhující román!“ oponuje fanynka Jana Procházková.
A doplňuje: „Ono se lehce kritizuje, a lidé jsou namlsaní. A i kdyby přestala psát a užívala zasloužený důchod, už jí nikdo nevezme, že se stala asi nejpopulárnější spisovatelkou v mnoha českých domácnostech!“ A já s ní bezvýhradně souhlasím!
Neúprosný čas a věk sice zastavit nelze, a nejnovější příběhy už možná nemají tu bleskovou ostrost knih z devadesátých let, ale to nic nemění na faktu, že tato torontská rodačka obohatila naše životy o tisíce hodin opravdu luxusních čtenářských zážitků.
Ať už tedy její autorský dech slábne, nebo ne, v srdcích českých čtenářů zůstane Joy Fieldingová navždy nekorunovanou královnou psychothrillerů!
Zpracováno podle: Jana Procházková rozhovor, osobní názor autorky, Pravda.sk, Deník.cz, Rozhlas.cz, Joy Fielding, Wikipedie, Facebook, Recenze, Joyfielding.com
(V textu záměrně používám přechýlené tvary jmen, abych nenarušovala zažité „Fieldingová“)
