Cestou ze školy spolkl kyanid. Osmnáctiletý český hrdina raději zemřel, než aby zradil parašutisty

V pravé poledne 17. června 1942 se pražskou Biskupcovou ulicí rozlehlo skřípání brzd, řev, dupot a práskání dveří od vozů. Gestapáci v čele s kriminálním inspektorem III. oddělení pražského gestapa Oskarem Fleischerem, který byl pro svou nesmírnou krutost přezdíván řezník, záhy vběhli do domu s číslem popisným 1837/4. V prvním patře se zastavili před dveřmi se jmenovkou ZELENKOVI, Oskar Fleischer si otřel zpocené čelo a nedočkavě zavelel: „Vyrazit!“

O pouhou minutu a půl později už Fleischer nebyl nedočkavý. Ba naopak. Byl vzteky bez sebe, sprostě nadával a nepříčetně řval: „Jak to, že vám vyklouzl? Proč jste ho nehlídali? “ štěkal na své podřízené a holínkou šťouchal do bezvládného těla sedmačtyřicetileté hlavy našeho odboje, slavného sokola a vlastence Jana Zelenky-Hajského. Ten rozkousl v koupelně kapsli s kyanidem - a po několika okamžicích se skácel překvapeným Němcům mrtev přímo k nohám!

Fleischer se chvíli zmateně rozhlížel po žižkovském bytě, kde gestapáci převraceli nábytek a vyhazovali věci ze šuplíků - a náhle mu došlo, že tam jedna osoba chybí! Sehnul se ke sténající Františce Zelenkové, která svůj jed pozřít nestačila a nyní se jen užasle dívala na mrtvolu svého manžela: „Kde je? Kde máš syna?“ lomcoval s dvaačtyřicetiletou ženou, „Mluv, tak slyšíš? Kde je ten zatracenej kluk?“

Ten kluk se jmenoval Jan Radovan Milíč Zelenka, byl to osmnáctiletý student septimy reálného gymnázia v Praze-Libni v ulici U Libeňského zámku a zrovna se nacházel na začátku své poslední cesty. Věděl, že domů se vrátit už nemůže. A že nesmí padnout Němcům do rukou. Co se mu muselo honit hlavou, když nastupoval na autobus tehdejší linky A, aby se nechal dovézt na místo, které měl z celé Prahy nejraději a spáchal tam sebevraždu rozkousnutím kapsle kyanidu, to si zřejmě nikdo nedokáže představit. Raději ne.

„Jan Milíč byl varován spolužákem, že u nich doma je gestapo. V tu chvíli mu muselo být naprosto jasné, že někdo udal celý československý odboj i parašutisty v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. O jejich úkrytu samozřejmě věděl, vždyť byl spojkou našeho odboje a pomáhal otci i členům výsadků Anthropoid, Silver A, Out Distance, Intransitive a Tin. Němci ho nedostali, právě proto nesmírně zuřili. S mrtvým tělem Jana Milíče pak dělali hotové kejkle. Bylo to nelidské a neuctivé,“ říkal amatérský historik Josef Kašpar.

Jaký je příběh krátkého života a smrti čestného a statečného Jana Milíče Zelenky?

Jan Radovan Milíč Zelenka - tak znělo celé jméno chlapce, který se narodil 12. srpna 1923 v Praze do rodiny, která se natrvalo zapsala do naší historie. Jeho otec Jan Zelenka-Hajský (*3. března 1895, Kamenný Újezd u Českých Budějovic) byl totiž jednou z nejvýznamnějších postav československého odboje v období německé okupace a druhé světové války. Tento oblíbený učitel a vlastenecký sokol dlouho hledal životní partnerku, která by chápala a tolerovala všechny jeho zájmy a práci pro vlast, až ji konečně našel - krásná, jemná a něžná Františka Hoffmannová se do Jana zamilovala na plese v libockém Lidovém domě.

Svatba se konala v kostele sv. Markéty na Břevnově - a když Františka záhy otěhotněla, Jan Zelenka-Hajský se mohl radostí zbláznit. „Chci mít hodně dětí. Synů i dcer. Vychovám z nich dobré Čechy!“ hlásal mezi kamarády sokoly, když se Františčin stav nachýlil ke konci a manželé Zelenkovi očekávali příchod potomka každým dnem. Sotva se narodil synek, otec si vzal starý kalendář a hledal pro něj vhodné jméno. „Neblázni, bude po tobě, Jan!“ usmívala se pyšná Františka a chovala zavinuté miminko. Ale Zelenka-Hajský chtěl něco jiného:

„Jako zapálený sokol a vlastenec nechal Zelenka-Hajský svého syna pokřtít starými jmény Jan Radovan Milíč. Poslední jméno vybral na počest slavného předhusitského kazatele Milíče z Kroměříže, který byl symbolem morální čistoty a vzdoru proti bezpráví. Tehdy nikdo netušil, že jméno vybrané po Milíči z Kroměříže získá o necelých devatenáct let později až mrazivou symboliku,“ říkal pan Kašpar.

Mladá rodina se po několika letech usadila v Dolním Háji u Duchcova, kde Jan učil na české škole, organizoval v obci veškerý společenský život a stal se dokonce starostou sokolské župy Krušnohorské-Kukaňovy. Jenže doba postoupila, Sudety se staly horkou půdou, sám Zelenka se aktivně zúčastnil několika bitek s henleinovci, kterým šlo o vyhnání Čechů z pohraničí - a po Mnichovské zradě (30. září 1938) šlo Zelenkovým o život. V noci sebrali Jana Milíče a utekli před zběsilými Němci zpět do Prahy, kde se začala psát poslední kapitola života celé rodiny vlasteneckého učitele.

Uprchlíci z pohraničí chvíli bydleli na ubytovně, až se 9. ledna 1939 nastěhovali do bytu v Biskupcově ulici, kde se seznámili s dalšími tragickými hrdiny odboje - rodinou Moravcových. Jan Zelenka záhy začal používat krycí jméno Hajský (podle Háje u Duchcova) a vrhl se rovnou po hlavě do odbojové činnosti. Organizoval útěky ohrožených Čechů z pohraničí, skrýval německé antifašisty, Židy i Slováky - a to už otci po boku vždy neochvějně stál sotva odrostlý Jan Milíč, který zůstal jedináčkem.

„Po založení odbojových organizací Jindra a Říjen se Zelenka-Hajský zradikalizoval. Nesmírně jej zasáhlo vyvraždění předních sokolů, které nařídil Reinhard Heydrich v rámci „Akce Sokol“, kdy bylo 8. října 1941 zlikvidováno asi 1 500 sokolů. Organizace byla 11. října rozpuštěna - a Zelenka-Hajský plakal vzteky i beznadějí. On sám přežil a chtěl, aby se už konečně někdo Němcům postavil,“ uváděl pan Kašpar. V tomto dějinném kolotoči musel Jan Milíč Zelenka velice rychle dospět. Asi si nikdo neumí plně představit, jaké strašné to muselo být - vyrůstat v tak kruté a pohnuté době, kdy nikdo nevěděl dne ani hodiny!

Jan Milíč byl podle vzpomínek kamarádů a spolužáků velice inteligentní chlapec, kterému tatínek neustále vštěpoval vlastenecké zásady. Někdy s tím byl až otravný: „Jsme Češi. Mohou nás rdousit a ničit, naše češství a identitu nám však nevezmou! Raději zemřu, než abych žil pod německou botou!“ hřímal Zelenka-Hajský mezi přáteli. Jeho slova opakoval i Jan Milíč, který často upadal do jakési melancholie, byl tichý, zadumaný a zasněný. Není divu - nesl na svých mladých bedrech velké tajemství a každý den riskoval vlastní život. Stal se spojkou odboje, nosil skrývaným lidem prádlo, potraviny, doklady i peníze - jednoduše mu šlo neustále o krk.

Uměl být naprosto nenápadný, spolehlivý, mlčenlivý a statečný. Jak moc, to se mělo ukázat už brzy. Když 29. prosince 1941 seskočil výsadek Anthropoid poblíž Nehvizd u Prahy, nadšený Jan Zelenka-Hajský s Gabčíkem a Kubišem navázal až otcovský vztah. Připravil jim pár úkrytů (Karlín, Vysočany, Libeň, Dejvice) a neustále dokola s nimi debatoval. Když se dozvěděl, že jsou zde kvůli likvidaci kata českého národa a prominentního nacisty Reinharda Heydricha, málem plakal radostí, jak moc ho tento smělý plán nadchl! „Jsem vám plně k dispozici. Já i moje rodina,“ řekl jim.

A také plně k dispozici byl. Co slíbil, to dodržel. „Bez pomoci Zelenky-Hajského by se parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš z výsadku Anthropoid dostávali k důležitým informacím z okolí Reinharda Heydricha jen těžko, možná spíše vůbec. Sehnal i svého bývalého žáka Šafaříka, který byl zaměstnán u hospodářské správy Pražského hradu a zaznamenal pro parašutisty čas Heydrichových příjezdů a odjezdů i jeho denní plán. Bez Zelenky by žádný atentát nemohl být realizován,“ uvádí dokonce Paměť národa.

S veškerou pomocí parašutistům před i po atentátu (27. května 1942) na zastupujícího říšského protektora pomáhal odboji i Jan Milíč s matkou Františkou. Milíč vstoupil do organizace Říjen jako plnohodnotný člen, vykonával funkci kurýrní spojky mezi členy jednotlivých paravýsadků, prováděl výměny říšských marek za protektorátní koruny a dokonce ve škole získal ke spolupráci s hnutím své spolužáky a kamarády, například Jiřího Růtu nebo Karla Bacílka.

Když byl atentát na Heydricha vykonán a Zelenka-Hajský s ostatními schoval parašutisty v kryptě kostela, Jan Milíč jim tam nosil jídlo a prádlo - natolik tichému klukovi otec i kaplan Petřek věřili. Od parašutistů také ještě před atentátem dostali členové odboje onu kapsli s kyanidem: „Kdyby náhodou. Nikdy nás nesmí dopadnout, ať to už dopadne jakkoliv. Pokud to celé praskne, uděláme to. Němci by nás roztrhali na kusy. Raději volit dobrovolnou smrt, než se jim vydat všanc!“ mohl říkat Jan Zelenka-Hajský své Františce a Janu Milíčovi, když jim rozdával maličké tobolky se smrtícím jedem.

Osmnáctiletý septimán Jan Milíč si sebevražednou kapsli pečlivě uschoval do náprsní kapsy saka. Netušil, že ji bude zanedlouho potřebovat. Na gestapo už mířil Karel Čurda (a Viliam Gerik), který sice neznal přesný úkryt svých „kamarádů“, měl ale jména lidí, kteří jim pomáhali. To Němcům stačilo, aby šli najisto. Díky Čurdově zradě odhalili i úkryt parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici - a také rodinu pana učitele, „Strejdy, Říhy a Řehoře“ Jana Zelenky-Hajského. Přepadové komando gestapa k Zelenkovým vyrazilo chvíli před polednem.

Poslední chvíle našeho předního odbojáře popsal po válce tlumočník gestapa Josef Chalupský: „Oskar Fleischer s Herschelmannem přišli ke dveřím, kde zazvonili. Kdosi odsunul záklopku kukátka. „Polizei! Aufmachen!“ Oskar Fleischer kopl do dveří, které vyrazil, a v tom okamžiku již Herschelmann po někom vystřelil. Stín muže proběhl dlouhou předsíní do ložnice, další německý výstřel zaburácel a kulka vyletěla oknem ložnice na protější dům. V ložnici přiklaply dveře. Vedly vlevo do koupelny, kde se Zelenka stačil uzamknout a rychle spolknout jed,“ popisoval.

A pokračoval: „Herschelmann začal do dveří koupelny zběsile střílet. Zvnitřku koupelny zaznělo: „Nicht schießen, meine Herren, ich komme raus!“ (Pánové, nestřílejte, jdu ven). Dveře se otevřely. Zelenka, jemuž ze střelné rány na ruce kapala krev, vyšel z koupelny se slovy: „Hier bin ich!“ Herschelmann po Zelenkovi skočil. Ten s pěnou u úst klesl k zemi. Brzy nato skonal,“ vyprávěl novinář. Lékař MUDr. Ladislav Dopita v osmdesátých letech vzpomínal, jak ho přivedli k mrtvému Zelenkovi-Hajskému:

„Jan Zelenka ležel na otomanu. Při vyšetřování měl puls hmatný, ale reflexy žádné. Když gestapáci odešli do vedlejší místnosti, podala mně paní Zelenková tabletu velikosti aspirinu s vytlačeným křížem. Řekla: „Udělejte s tím něco, pane doktore!“ Situace mi byla jasná, řekl jsem jí něco v tom smyslu, že by měla přemýšlet, nemá-li to spolknout také. Vtom se vrátili gestapáci, vzali mi tabletu z rukou, chtěli vědět, co to je. Řekl jsem: „Mohu vám jen říci, co to není.“ Zkusil jsem tabletu jazykem. V okamžiku mi začala trnout ústa. Po zjištění Zelenkovy smrti mne propustili.“

Tou dobou byl na cestě za svým spolužákem a kamarádem Milíčem Jiří Růta, syn dalších slavných (byť neprávem zapomenutých) odbojářů Růtových. Jan Radovan Milíč Zelenka byl v době razie ve škole. „Honzo! Nechoď domů, je tam gestapo!“ zavolal na Milíče Růta a zavrávoral, aby se vydýchal. Milíč podle spolužáků neřekl ani slovo. Jen kývl hlavou, pomalu šel k zastávce autobusu a nasedl do přijíždějícího vozu. Zatímco jeho tatínek pomalu vychládal na otomanu v kuchyni bytu v Biskupcově ulici, Jan Milíč se vydal na místo své smrti.

Husův háj v Praze-Záběhlicích, který se rozkládal blízko Slatinského lesíka a tehdejší ulice Nad Elektrárnou, si Jan Milíč nevybral náhodou - často sem jezdíval s tatínkem a maminkou na výlety. Sotva osmnáctiletý kluk dorazil na osamělé místo poblíž Slatinské nouzové kolonie a michelské plynárny, sedl si na zem pod stromy, sáhl do náprsní kapsy svého saka a… „Paralela mezi otcem a synem je až děsivá. Oba zvolili dobrovolnou smrt, oba stejným způsobem a oba proto, aby neohrozili druhé, aby nepadli Němcům do spárů,“ myslel si Josef Kašpar.

Je to opravdu osudové a tragické. A bezesporu velice hrdinské, ač si to jednoduše neumíme představit: „Takový mladý kluk! Celý život měl před sebou a semlela ho doba. Válka, Němci, odboj… Stálo mu to za to?“ rozčilují se dodnes mnozí lidé v diskusích, když se dočtou o osudu septimána Zelenky, jehož mrtvé sedící tělo našli dva náhodní kolemjdoucí Václav Litera a Václav Březina ještě ten večer 17. června 1942 kolem desáté večerní a okamžitě zalarmovali všechny záchranné složky.

Přivolaná protektorátní policie a německý lékař vytáhli mrtvému ze saka osobní průkaz 69448 na jméno Jan Radovan Milíč Zelenka. „Zelenka? Hm. Zavoláme kriminálku,“ usoudil doktor a tělo poslal do německého Ústavu soudního lékařství a kriminalistiky, kde patolog provedl pitvu a zjistil příčinu smrti: „Sebevražda jedem!“ Němcům se to ale celé nezdálo. V tak zjitřené době, v ten den, kdy se „konečně“ ledy hnuly a našli dlouho hledané „hnízdo“ odbojářů i parašutistů, se na okraji Prahy objeví mrtvola? A jed? Zase jed? To nebude samo sebou!

A také nebylo, samozřejmě: „Den po nálezu těla Jana Zelenky proběhl boj o kostel, při kterém parašutisté dlouhé hodiny odolávali obrovské německé přesile a nakonec obrátili zbraně proti sobě. Po skončení boje probíhala na rohu Resslovy a Václavské ulice identifikace padlých za přítomnosti Čurdy, Gerika i Hany Krupkové. A Němci mezitím měli v Ústavu soudního lékařství mrtvého mladíka, který spáchal sebevraždu kyanidem. Sice u sebe měl doklady, ale mohly být falešné. Gestapo navíc teprve skládalo celou síť odboje, takže je napadlo, že by mohlo jít o některého z parašutistů nebo o významnou spojku,“ vysvětloval pan Kašpar.

A doplnil: „Proto jeho tělo přivezli před kostel a položili je vedle sedmi padlých parašutistů. Zacházeli s ním velice neuctivě. Tahali ho jako pytel. A hůř. Raději bez podrobností. Jsem rád, že má dnes Jan Milíč vlastní pamětní desku na chodníku před kryptou. Byl to stejný hrdina jako výsadkáři. Jestli ne větší, to už ať si každý rozhodne sám,“ dodal Josef Kašpar s odkazem na odhalení osmé desky se jménem mladého odbojáře Zelenky ze dne 18. června 2018. Ostatky Jana Milíče Zelenky pak byly beze vší piety a úcty vhozeny do neoznačeného společného hrobu na hřbitově v Ďáblicích.

Co říct závěrem? Když už známe celý Milíčův příběh, o to silněji nás zasáhne prostý zápis v třídní knize libeňského reálného gymnázia. Pár úředních vět, které v sobě nesou obrovskou lidskou tragédii:

Zpracováno podle:

Josef Kašpar osobní rozhovor, rok 2024, Vets.cz, Ustrcr.cz, Boj v kostele, Jan Milíč Zelenka, Médium.cz, Český rozhlas Budějovice, Místa paměti národa, Lidovky.cz, Encyklopedie Prahy 2, Gulz, Oskar Fleischer, Františka Zelenková, Josef Chalupský, Paměť národa, Radiožurnál, Hana Krupková