Ukryl parašutisty v kryptě, skončil na popravišti. Kaplana Petřka nezlomilo mučení, Němcům se vysmál

Ráno 18. června 1942 byl k vstupnímu otvoru do krypty v podlaze kostela sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici dovlečen spoutaný a zbitý muž. Kaplan Vladimír Petřek věděl, že je konec, přesto se držel vzpřímeně, nereagoval na štěkání zuřivých Němců, kteří s vysokým knězem smýkali sem tam a sprostě mu nadávali. Petřek se nevzpouzel ani ve tři hodiny ráno, kdy do jeho bytu v Podskalské (nyní ul. Gorazdova) ulici číslo 39 vtrhli muži v obávaných černých kožených pláštích a zbili jej do bezvědomí.

Nelekl se ani konfidenta gestapa, římskokatolického duchovního Franze Wernera Bobe, který navedl Němce přímo do Petřkova bytu - a ještě ho hlídal v obávané „Pečkárně“. Nebál se ani, když ho drželi venku před kostelem jako živý štít. Ale teď jím projel záchvěv syrového strachu. Co jim má povědět? „Tak mluv! Zavolej to!“ řval na Petřka nejzběsilejší z Němců. „Řekneš, co po tobě chceme, ale honem!“

„Tedy dobrá. Jak chcete,“ mohl si pomyslet Vladimír Petřek, který podle poválečné výpovědi tlumočníka gestapa Josefa Chalupského sklonil hlavu k ústí šachty, kde byl otvor (větrák) a prohlásil jasným a pevným hlasem: „Hovoří k vám kněz,“ Pod poklopem se skrývali parašutisté, kteří odhodlaně bojovali v poslední bitvě svého života. Vykonavatelé atentátu na Reinharda Heydricha museli Petřkův hlas bezpečně poznat, to je samozřejmé.

Dlouhou dobu byl totiž tento muž pro Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše, Adolfa Opálku, Josefa Valčíka, Josefa Bublíka, Jana Hrubého a Jaroslava Švarce jediným spojením se světem. Kaplan jim nosil jídlo, prádlo, utěšoval je, rozmlouval s nimi, modlil se, obstarával jim zprávy zvenčí a celé dny vymýšlel, jak je z krypty pražského kostela dostat. Přesto po chvíli ticha jeden z ukrytých mužů zahlaholil: „My žádnýho kněze neznáme!“ Němci byli tou nebetyčnou drzostí jako paralyzovaní. „Dělej! Pokračuj! Moc dobře víš, co jsou zač! Schovával jsi je, tak je dostaň ven!“ šťouchal jeden z gestapáků do Petřka.

Ten už byl od nich pěkně vyškolen - bili ho a instruovali, co přesně má „vrahům“ říct. Měl je vyzvat, aby se vzdali. Zaručit se svým jménem. Jenže to nemohl udělat. Nemohl dát všanc své čestné slovo, které klukům dal. Nikdy by je nezradil, neudělá to ani teď. Přesto uposlechl rozkaz Němců, ale pěkně po svém! Opět se naklonil k větráku a pomalu a klidně zvolal: „Oni mi tady říkají, abych vám vzkázal, že se máte vzdát. Prý se vám nic nestane. Budou se k vám prý chovat jako k válečným zajatcům,“

Parašutistům muselo být vše jasné: s kaplanem je konec. A i tak dokázal Petřek do neochotného vzkazu zašifrovat úplně všechno - odpor, charakter, čest, vzdor, lásku k českému národu i k těm, kteří dole v kryptě podvědomě věděli, že boj s obrovskou přesilou prohrají. Přesto se po několika okamžicích z krypty ozvalo ono známé, dojemné a nezlomené: „My jsme Češi, my se nikdy nevzdáváme. Nikdy!“

Podle tvrzení tlumočníka Chalupského se v tu chvíli zakmitl pomlácenou tváří kaplana Petřka vědoucný úsměv. Němci toho měli právě dost a svůj živý štít odvlekli pryč. „Spoutaného kněze po intermezzu u větracího otvoru od kostela odvedli, a znovu se objevil až 3. září 1942, kdy se v zasedací síni pražského gestapa v Petschkově paláci uskutečnil veřejný proces s představiteli české pravoslavné církve. Padly čtyři rozsudky smrti,“ uvádí Novinky.cz. Jedním z odsouzenců na smrt byl i kaplan Vladimír Petřek.

Jaký byl příběh tohoto neprávem zapomenutého hrdiny našeho odboje?

Vladimír Petřek se narodil 19. června 1908 v Hodolanech u Olomouce do rodiny učitele a velkého vlastence Josefa. Početná rodina (Vladimír měl devět sourozenců) byla původně římskokatolického vyznání, postupem doby ale Petřkovi konvertovali k pravoslaví, a otec se začal stýkat s předními představiteli této církve. Vladimír byl vychováván v pevné víře a lásce k vlasti. Brzy jej celé široké okolí znalo jako nesmírně bystrého a chytrého mladého muže, který už na reálce v Olomouci ohromoval učitele vědomostmi.

Petřek uměl například plynně hovořit deseti jazyky, psal básně, skládal písně a měl obrovský všeobecný rozhled. Když se rozhodoval, kam půjde studovat, zasáhl tatínek, který se přátelil s budoucím biskupem Gorazdem (tehdy Pavlíkem). Ten Vladimírovi zprostředkoval teologická studia v Srbsku, konkrétně ve Sremských Karlovicích a později na teologické fakultě v Bělehradě, kde Petřek získal vynikající vzdělání v těžkých oborech, jako jsou teologie, filosofie, historie nebo literatura.

V roce 1933 byl Petřek povolán do vojenské služby. Velící důstojníci v Kroměříži brzy vycítili, že v mladém vojákovi něco je: „Nadřízené záhy upoutala jeho výborná znalost jihoslovanských jazyků, kultury a mentality. Byla mu nabídnuta kariéra důstojníka generálního štábu pověřeného součinností s jugoslávskými spojenci Československa. Petřek však odmítl. Byl pacifistou a armádu považoval za příčinu a současně nástroj k uplatňování lidské zvůle – a za instituci, která je v příkrém rozporu s křesťanským učením o lásce k bližnímu.“ uvádí Novinky.cz.

Tehdy už se zřejmě Vladimír rozhodl, že se dá na dráhu kněze. K tomu ho ostatně nenásilně nutil otec i přátelé. Ještě předtím se ale stihl oženit! Petřek byl dlouho zamilovaný do Jiřiny Reinlové z Rožnova pod Radhoštěm - a jelikož pravoslaví svým duchovním umožňuje manželství, uzavřel s ní sňatek a brzy po svatbě se mladému páru narodila dcera Jiřina. S ženou i dcerou bydlel Vladimír Petřek v Praze, kde jej v prosinci roku 1934 vysvětili na kněze právě v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. K tomuto chrámu byl posléze ustanoven na místo kaplana.

Vladimír Petřek ale tak trochu „zlobil“. Biskup Gorazd mu opatrně naznačoval: „Věnuješ se všemu jinému, jen ne kněžství. Jsi doktor teologie, to je pravda, ale neustále jen ležíš v knihách, chodíš na procházky, a dokonce jsi se stal knihovníkem. Nač? Tvé místo je v Boží službě. Nic ti nevyčítám, ale pamatuj, kým jsi!“ kýval rukou biskup. To Vladimír uznal. „Vím, kde je mé místo,“ řekl, zanechal všech „vedlejšáků“ a soustředil se na své poslání.

Díky neustálé pastorační činnosti byl pořád pryč, manželka to těžce nesla, na celé týdny odjížděla k rodičům do Rožnova pod Radhoštěm - až jednou Petřek přišel domů a shledal, že se obě Jiřiny jaksi zapomněly vrátit. „Od roku 1938 žili manželé Petřkovi v odloučeném manželství (manželství zůstalo zachováno, ale žili odděleně). Důvodem byly časté pobyty Jiřiny s dcerou u rodičů, k nimž měla i po sňatku s Vladimírem Petřkem velice silnou citovou vazbu a bylo pro ni problematické se od nich odloučit.“ tvrdí článek o životě Vladimíra Petřka.

Někteří badatelé mají na toto odloučení jiný názor: „Vladimír totiž cítil, že do kněžského poslání nevkládá dost, takže se rozhodl žít v odděleném manželství. Proto se Jiřina i s jejich dcerou Jiřinkou na podzim roku 1938 přemístila zpět k rodičům,“ popisují Lidovky.cz. Vladimír se nicméně až do roku 1940 snažil manželku přesvědčit, aby se k němu vrátila. Snažil se manželství zachránit a stmelit. Pro citlivého muže to musely být hrozné chvíle - nikdo tehdy nevěděl dne ani hodiny, Petřek byl v Praze sám, bál se o své nejbližší…

V roce 1940 už ale Jiřinu s dcerou nechal v Rožnově a přestal ji přemlouvat. Věděl, že by ženě i dceři šlo v Praze o život, protože se sám dal k odboji - a rozjel to ve velkém stylu. Vladimír Petřek spolu s farářem Václavem Čiklem například vydával Židům falešné křestní listy, aby mohli žádat o vystěhovalecká víza. Ukrýval muže, po nichž šlo gestapo, rozšiřoval tajné tiskoviny a letáky, působil jako spojka, měl na starosti zásobování osob v ilegalitě a věděl o všem, co se v „podzemí“ šustlo.

Den před atentátem na Reinharda Heydricha přišli za Vladimírem Petřkem dva klíčoví členové odboje: Jan Sonnevend a Jan Zelenka-Hajský. Tento Sokol a vlastenec, který byl v úzkém kontaktu s Gabčíkem a Kubišem, po chvíli zdvořilostních frází přestal chodit kolem horké kaše a oznámil Petřkovi: „Příteli, budou asi potřebovat pomoc. Nevíme, jak to dopadne. Kdyby špatně, musí se někde ukrýt…“ naléhal Jan Zelenka-Hajský a prohlížel si interiér sakrální stavby.

„Ještě než se na jaře 1941 v Praze objevili parašutisté z Londýna, zvažovali domácí odbojáři různé možnosti jejich úkrytu. Hlavní ubytovatel parašutistů Jan Zelenka-Hajský získal ke spolupráci bývalého čs. legionáře v Rusku Petra Fafka a Jana Sonnevenda – jinak též předsedu sboru starších chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Sonnevend se tehdy Fafkovi zmínil o kryptě pod chrámovou lodí kostela. Těsně před 27. květnem 1942 se celá záležitost stala akutní,“ vysvětluji nápad na ukrytí parašutistů v kostele Novinky.cz.

Kaplan tedy ukázal Zelenkovi-Hajskému kryptu: „Byl by to možný úkryt. Připomínám ale, že je to provizorní a pouze v případě absolutní nouze.“ řekl. Ani se neptal, koho by měl ukrývat - prý mu stačilo jen ujištění odboje, že to jsou dobří Češi. Petřek ale netušil, že ona akutní nouze nastane tak brzy, protože už večer 28. května 1942 se za tmy proplížil do kostela první z parašutistů Jaroslav Švarc.

Celá Praha byla na nohou, Reinhard Heydrich ležel po zatím úspěšné operaci na Bulovce, Němci běhali po městě jako šílenci - a přímo jim pod nosem se do chrámu postupně „trousili“ další vykonavatelé atentátu na zastupujícího říšského protektora, přičemž posledním byl Josef Gabčík, který se ke svým druhům připojil prvního června. Kaplan Petřek je všechny schoval. „Byla to jeho vlastenecká povinnost. Ani na okamžik nepřemýšlel o tom, že by s tím přestal nebo to vůbec neudělal. Byl to charakter, ryzí a čistý!“ říkali po válce lidé, kteří ho znali.

Co se dělo v kryptě, o tom mnoho nevíme. Je jasné, že se Petřek o parašutisty staral. Stal se pak jakýmsi jejich mentorem, důvěrníkem a otcovskou osobou. Informoval je o dění venku, o represích, o smrti Heydricha, o běsnících Němcích, o vraždách a popravách. Sedm mužů prožívalo nejhorší chvíle svého života, to bezesporu. Přesto je Petřek uklidňoval a pomáhal jim i s hygienou!

O těchto intimních momentech pak informovaly protektorátní noviny - je ale nutno brát popisy tehdejších novinářů s rezervou: „Petřek obstaral chlorové vápno a kbelík a pravidelně sám vlastnoručně odstraňoval výkaly. Tento zločinec informoval teroristy o všech událostech ve vnějším světě, přinášel jim časopisy a stravu a umožňoval rozhovory s jinými účastníky spiknutí!“ tepali reportéři - a ještě dodali, že „sám zvedl desku ku vchodu do hrobky pod kostelem“ , což si Pražané měli vyložit jako akt zrady.

Petřek však své chráněnce nezradil. I legendární vzkaz jim vyřídil pěkně po svém - a zřejmě z něj udělal skryté poselství o tom, aby se v žádném případě nevzdali a bojovali dál. Když zbylí parašutisté po hrdinném boji proti obrovské přesile obrátili zbraň proti sobě, kaplan Petřek byl převezen zpět do cely a záhy byl krutě mučený. Velice krutě. Na jeho trýznění se díval i sám K.H. Frank, který dokonce vymýšlel další a další metody a techniky, které by vedly ke zlomení statečného kaplana. Vše bylo naprosto marné.

Čtyřiatřicetiletý Vladimír byl na vrcholu fyzických i psychických sil, byl odolný, zdravý a vydržel nesmírně kruté násilí, které proti němu zoufalí gestapáci používali. Neřekl ani slovo, ani jedno jediné jméno svých kamarádů z odboje. Mlčel jako hrob, i když gestapo změnilo taktiku. Němečtí vyšetřovatelé se totiž obávali, že jim tam Petřek při dalším výslechu a bití zemře, tak ho přestali mučit. A řekli mu, že ho nechají na pokoji, když se stane jejich konfidentem!

„Co mu za to chtěli nabídnout, nevíme. Ale existuje svědectví spoluvězně, že Petřek spolupráci nebo kolaboraci opakovaně odmítal a říkal, že odboj znamená oběti, a jeho činy pro vlast nakonec přinesou ovoce,“ zmiňují Lidovky.cz. Když Němce „poslal někam“ i s jejich zákeřnou nabídkou a vysmál se jim do obličejů, následoval další kolotoč mučení a výslechů. Gestapáci vždy nechali Petřka zotavit, zahojit, aby ho potom zase příšerně ztýrali. Kaplan Vladimír Petřek to vydržel a skutečně neřekl Němcům vůbec nic.

Ti nakonec nad celou „tou verbeží“ zlomili hůl, a 3. září 1942 se v neblaze proslulé „Pečkárně“ uskutečnil proces s představiteli české pravoslavné církve. „Obžalovaní předseda rady starších české pravoslavné církve srbského vyznání Sonnevend, biskup této církve Gorazd-Pavlík, kaplan Petřek a farář Čikl odsuzují se podle nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu k smrti. Jejich jmění se zabavuje!“ zněl rozsudek.

Nenápadný hrdina, tichý a čestný Vladimír Petřek, byl zastřelen na Kobyliské střelnici 5. září 1942 přesně v poledne. Hněv Němců se snesl i na širokou rodinu Vladimíra Petřka. Téměř všichni zahynuli v Osvětimi. Přežila Vladimírova sestra Marie, která byla tehdy těhotná, bratr Emil a Jiřina s dcerou Jiřinkou (provdaná Juláková). Ostatky Vladimíra Petřka byly zpopelněny a zmizely. Kaplan z kostela sv. Cyrila a Metoděje má hned několik symbolických hrobů - na pohřebišti hrdinů II. odboje ve Strašnicích nebo v Rožnově pod Radhoštěm.

Brzy si budeme zase připomínat události z května a června roku 1942, které i po 84 letech nepřestávají burcovat lidskou představivost. Hrdinství některých Čechů tehdy skutečně neznalo mezí. Mezi tyto naše skutečné hrdiny právem patří i kaplan Vladimír Petřek.

Zpracováno podle:

Novinky.cz, iDNES, Lidovky.cz, Český rozhlas Dvojka, Vladimír Petřek, Chrám sv. Cyrila a Metoděje, USTR.cz

(Slavné zvolání parašutistů z krypty se liší v závislosti na výpovědích a zdrojích, např. „My jsme Češi! Ti se nevzdávají! My jsme Češi, nikdy se nevzdáme. Jsme Češi! My se nevzdáme! Nikdy, Češi se nevzdávají…“)

Věnováno tatínkovi…